Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách?
Philip K. Dick
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/2918/bmid_blade-runner-sni-androidi-o-elektri-12x-2918.jpg
4
1040
1040
Blade Runner série
1. díl >
Jeden z nejslavnějších sci-fi románů. Rick Deckard je policejním agentem pověřeným likvidací lidských replikantů, dokonalých reprodukcí člověka, používaných pro práci na kolonizovaných planetách. Schopnost empatie a lásky má údajně odlišovat androida od člověka, znamená proto kritérium při selekci podezřelých. Dickovi se v tomto románu podařilo vykreslit velice temný a přesvědčivý svět technicistní budoucnosti, ve které už téměř neexistují živá zvířata, jen umělá, a aby si člověk koupil živé zvířátko, musí si vydělat hodně peněz – třeba likvidací replikantů.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2004 , ArgoOriginální název:
Do Androids Dream of Electronic Sheep?, 1968
více info...
Přidat komentář
Byla to taková houpačka - hodně slabé pasáže se střídaly s těmi, kde jsem potřeboval zhltnout každou další stránku. Chystal jsem se na tuhle knihu dlouho, ve výsledku není úplně zklamáním, ale žádný zázrak, ke kterému bych se vracel taky ne. Tak alespoň doufám, že film bude zajímavější. A protože další díly má na svědomí jiný autor, tak tomu dám ještě šanci.
O této knize musíte přemýšlet. Mnoho motivů k zamyšlení je tam podsunuto jen tak, jakoby nic. Kniha je na vás vyplivne a už zase jede dál. Mercerismus založený na tom jediném, co androidi nemůžou. Kámoš Buster jakožto android v opozici. Lidská posedlost zvířaty a životem. Náladové varhany. Androidi zpívající operu. Speciálové. Zpochybňování vlastního lidství. A hlavně, sní androidi o elektronických ovečkách?
A všechno je přitom, jak má být. Je dobře, že vám to kniha jen předhodí a neřekne, co si o tom máte myslet. Vy totiž musíte myslet. Přemýšlet. Kdo se nezamyslel nad tím, zda by souhlasil s posíláním androidů na odpočinek? Je možné odlišovat lidi jen na základě jejich schopnosti soucitu, když přitom s tvory lidem tak podobnými nemá lidstvo žádný soucit? Kdo vám zaručí, že všechny vaše vzpomínky, vše, co si pamatujete, že se stalo do tohoto konkrétního okamžiku čtení cizího komentáře na internetové databázi, vám někdo nenaprogramoval do hlavy, ale opravdu se staly? Ale to je v pořádku, nepropadejte beznaději, nalaďte si osmsetosmaosumdesátku, chuť dívat se na televizi, ať je v ní, co chce, a pusťte si Kámoše Bustera a jeho Přátelské přátele.
85% - Knižní předloha kultovního sci-fi filmu Ridleyho Scotta. Film (a kupodivu i jeho loňské pokračování) řadím mezi své zdaleka nejoblíbenější filmy, takže mě už před lety neminulo setkání s Dickovou předlohou, k níž jsem se po loňském Blade runner 2049 opět ráda vrátila. A - no, není to ono. Tedy, je tam ta atmosféra, která z filmu dýchá a z knížky jakbysmet a je to jeden z mála Dickových románů, které si dokážu pěkně prožít (s povídkami problém nemám, ale u jeho románů je to obvykle těžší). Deckard je takový nějaký obyčejnější - prostě polda s manželkou, který zabíjí andíky a spoří si na pravé (a nikoli jen elektronické) zvíře, což je zjevně středobod života pro většinu populace. Rachel je poměrně nevýrazná a parta androidů určených ke zničení zdaleka nevzbuzuje takové emoce, pochopení a snad i soucit jako ti filmoví. Jsou v podstatě jen trochu tupě zlí a vcelku snadno zničitelní. Žádné existenciální úvahy o jejich větším lidství než v samotných lidech nehledejte, byť samozřejmě otázka oprávněnosti jejich zabíjení se naskýtá. Nicméně je v knize mnoho nápadů, které se do filmu nedostaly a ani se tam nehodily - náladové varhany (přístroj, kde si můžete naladit třeba fajnovou depku), mercerismus (jakési náboženství) atd. Takže to beru nadále jako takovou zajímavost spojenou se svým oblíbeným filmem a o to víc obdivuju jeho tvůrce, že z této předlohy dokázali vykřesat tak neobyčejné dílo.
Co odlišuje androidy od lidí? Opravdu existuje pevně stanovitelná hranice? A na co všechno si může lidstvo zvyknout jako na běžnou součást života?
Přiznám se, první jsem viděl film (respektive oba filmy), a to asi není správné pořadí. Film Blade Runner je totiž inspirován knihou a mám pocit, že si z ní bere to nejlepší, a i to zvládá posunout dál. Žádný spor dvou nových "náboženství" ani mechanická zvířata, zajímavá při prvních pár zmínkách, aby se dál jen donekonečna opakavala. A Kámoš Buster nakonec dostance více prostoru než nejinteligentnější, nejzákeřnejší, nejodpornější a tím vším nejlidštější android.
Na druhou stranu, Philip K. Dickovi vděčím za samotnou existenci Blade Runnera, a za to mu patří velký dík!
To bylo smutné a to mám rozsvícené všechny lampy a svíčky. Asi mi pomohou jen náladové varhany na 670.
Naprosto úžasná a neskutečná je ta nadčasovost, jelikož do tohohle "normálu" se ještě jako lidstvo dostáváme pomalými krůčky, avšak až nastane doba Blade Runnerů, tak se hlásím do služby :) Skvělá scifi se spoustou otázek a vizí které vám zamotají hlavu. Vzniklo to v roce 1968? Nechápu. Důkaz toho, že se dá epický kosmos nacpat do 200 stránek :)
...spoiler alert!....
Drobné výtky mám jen k tomu vypořádání se s hlavním vůdcem replikantů, potažmo se všemi posledními spolupracujícími androidy. Z toho, že měl mít s jejich vyřazením velké problémy a nebude se k nim moc dostat... A pak je vyřídí všechny na stránce a půl...čekal jsem větší závěrečný boj zkrátka.
Co mě také trochu mrzí jako milovníka filmu...že u filmu tvůrci odvedli lepší práci než předloha, respektive to dotáhli k dokonalosti. To co mě na filmu vždycky fascinovalo bylo to, že se ten android nakonec zachoval lidsky, což v knize vůbec není a trochu mě to vůči ní mrzí, jelikož ta nastolená otázka je přesně ta věc za hranou, která mě přitahuje...tedy ne že by kniha podobných otázek nastolovala pomálu, ale ten konec filmu mi vždycky přišel fascinující....Spoiler konec!!!
Tak jsme s malou byli v našem oblíbeném antikvariátu u Leninky, od zdejší uživatelky knihomoli, kterou tímto zdravím, pro nějaké dětské časopisy (je třeba ji učit od nejútlejšího dětství chodit do tak krásných obchodů;)) a jelikož jsem vyrážel někde do Prahy posléze, rozhodl jsem si koupit nějakou Dickovku, kterou ještě doma nemám a zrovna to padlo na tuhle.
Byl jsem okamžitě vtržen do děje a do šílených labyrintů Dickových paranoidních technofantazií, kdy pochvíli už jsem si nebyl jistý vůbec ničím, včetně identit postav a světa, ve kterém žijí. Náladové harvany, kterýma si můžete nastavit náladu/y na celý den, empatické krabičky, které Vás vytrhávají z mizérie reality. Ti šťastnější mohli emigrovat na Mars, kde to ale je, jak zjišťujeme, mnohem horší. Androidi, kteří mají sloužit kolonistům, ale někteří své pány zabili a přiletěli zpět na zem, jsou čím dál hůř rozpoznatelní od lidí, kdy je někteří loví, geneticky degenerování kripli, celodenně vyřvávající televize s nulovým obsahem a to vše v depresivním radioaktivním příkrovu prachu. Brilantně zapletený příběh o poznávání vlastního já, které při posílání androidů na odpočinek zjišťuje, že k nim může něco cítit. A to dokonce lásku. Těžká morální dilemata na pozadí bezútěšného zničeného světa po konečné atomové válce, kdy mírou společenského statusu jsou vzácná živá zvířata, v klasické tíživé paranoi Dickem stvořené reality. Tento román má letos 50 let a nejde než smeknout před autorovou představivostí, protože většina moderních věcí tomuto dědkovi nesahá beztak ani po kolena.
Těšil jsem se jak tu nasázím všechny Dickovky co mám, v duchu své filozofie na DK, kdy tu nesypu do své knihotéky všechny naše knihy naráz, ale postupně jak je čtu nebo znovu čtu, ale zjistil jsem, že už jsem tak provedl minulé září...pchhh, ale na genialitě této knihy to nic nemění, chystám se shlédnout oba filmy a už jsem otevřel další Dickovku.
Ano. Androidi by skutečně mohli snít o elektrických ovečkách a tato myšlenka vzbuzuje otázku, jak je tedy android odlišný od člověka?
Je to rozumem? Ovšem že ne. Androidi přece rozum mají.
Tak je to snad emocemi? Také ne, neboť jsou i lidé bez emocí a popřípadě i andíci s emocemi.
Tak kde je vlastně ten rozdíl?
Tyto úvahy ve mně tato kniha vyvolala a celkově mě bavila svým příběhem a co více, atmosférou.
Ale nemůžu se zbavit dojmu, že spousta věcí a problémů nejsou ve finále dořešeny či jsou nelogické a mám z toho nepříjemný pocit, že se Dick do některých věcí zamotal a nebyl schopen je pořádně vyřešit což mě v průběhu celého příběhu opravdu iritovalo.
Ale i přes to se jedná o kvalitní knihu žánru, která ve vás stále vyvolá spoustu otázek a zvláštních myšlenek.
Čo to znamená byť človekom? Čo sa stane, keď budeme schopní postaviť robotov, ktorí budú nielen fyziologicky podobný nám, ale budú mať aj umelú inteligenciu? Čo sa stane, keď budú mať spomienky? Keď budú mať sny? Keď sa budú chcieť dozvedieť kto sú, odkiaľ pochádzajú, kam smerujú? Philip K. Dick predkladá celkom jednoduchú a o to geniálnejšiu odpoveď.
Tragikomický dystopický svet, v ktorom jadrová vojna vyhubila väčšinu živočíšnych druhov a časť ľudstva sa presťahovala na Mars. Svet, v ktorom veľké technologické korporácie stavajú nielen umelé zvieratá pre ľudí (lebo väčšina zvierat vymrela), ale aj umelých ľudí, androidov, takých dokonalých, že sú na nerozoznanie od skutočných ľudí, a ktorých posielajú ako pomocníkov osamelým kolonizátorom Marsu. Majú spomienky, vedia snívať a – túžia po slobode. Na Zemi sú prísne zakázaní. Ak však nejakí utečú a emigrujú na Zem, je tu špeciálna policajná jednotka, ktorá ich má vyhľadať a zlikvidovať – poslať na odpočinok. Rick Deckard má za úkol ich poslať na odpočinok hneď niekoľko naraz. A do jednej sa dokonca zamiluje.
Máloktorá kniha sa mi zavŕtala pod kožu spôsobom ako Blade Runner. Aj iné diela riešia otázku človek versus android/robot, predovšetkým Asimovova tvorba, no Dick to robí podstatne inak. Podsúva čitateľovi oveľa viac motívov a otázok a ich počet smerom ku konci knihy nie ubúda, ale naopak, pribúda. Záverečná časť knihy už ani nie je plynúcim dejom, ale akýmsi podobenstvom, ktoré čitateľa zanechá s hlavou plnou víriacich myšlienok. Knihu odkladám s pocitom, že druhé čítanie je nevyhnutné.
Za mne velká spokojenost. Knížka mne nenechala v klidu, chvílemi mne až i rozčilovala, rozhodně ale často nutila se zamýšlet nad podstatou. Určitě uvízla pod kůží.
Původně jsem nezamýšlela hodnotit tak vysoko, ale nakonec nemohu dát jinak, než plný počet. Tahle kniha se vám totiž chtě nechtě dostane pod kůži. Protože v čem se lišíme od robotů vytvořených z organické hmoty? P. K. Dick má svojí teorii.
Sní androidi o elektronických ovečkách? je jeden z těch příběhů, který obsahuje více otázek, než na kolik jich odpovídá. Navíc existuje hned ve dvou verzích - knižní a filmové, které se od sebe liší tolik, nakolik je to jen možné vzhledem k faktu, že by se mělo (!) jednat o stejný příběh.
“Budeš muset dělat špatné věci bez ohledu na to, kam půjdeš. To je základní podmínka života, nutnost jít proti sobě samému. V určité době to musí udělat každé stvoření, které žije. Je to nepřekonatelný stín, porážka tvoření; je to prokletí práce, prokletí, které naplňuje celý život. Všude ve vesmíru. “
Nečetlo se to špatně, ale když se něco dělo, nějaká "akce" bylo to rychle skončené. Co se stalo s některými postavami?Konec mi připadal, jakoby někdo v knize vytrhl poslední stránky.
Za mě chladné a chladnokrevné.
Rychle ukončené.
Nejbližší mi byla ona "zapuzená" elektrická ovečka, té mi bylo líto. Soucítím s umělými ovcemi, ale s humanoidními androidy ne...asi bych se měla zamyslet.
Film je lepší než kniha - A TO se teda zrovna často nestává.
Philip K. Dick uměl, umí a bude umět popsat filosofickou stránku každé problematiky jako nikdo nikdy.
Už se nedivím, že podle tohoto počinu byl inspirován i film Blade Runner a také dosáhl vysokých kvalit.
Přemýšlím, že přečtu něco dalšího.
Jediné co mě trochu iritovalo na novém vydání, že anotace na zadní straně se vztahovala k Muži z vysokého zámku.
Štítky knihy
kyberpunk androidi zfilmováno jiné světy radioaktivita sci-fi postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2004 |  Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách? |
| 2007 |  Muž z vysokého zámku |
| 2005 | Temný obraz |
| 2006 | Planeta, která neexistovala (I) |
| 2002 | Minority Report a jiné povídky |
Naprosto skvělá kniha, u které si rádi nad lecčím zadumáte. Dickovo svět je tajemný a smutný, se skvělými futuro-nápady. Náladové varhany bych bral hned.
Při čtení jsem měl celou dobu lehký pocit úzkosti a temnoty, nebo spíše smutku. Svět je v troskách a taková je i nálada jeho obyvatel, proto když vysvitne hezká chvilka, či se objeví živé zvířátko, je to o to silnější moment. Celá ta honba za "domácím mazlíčkem" a s tím související společenský status je pozoruhodná.
Dick píše zajímavým způsobem, nevím jaký podíl na tom má český překlad, ale dokáže nastolit atmosféru celého světa jen krátkým vnitřním monologem postavy. Z textu je vyloženě cítit temnota a chlad. Možná na tom má velký podíl klid, se kterým postavy řeší závažné a nepříjemné věci.
Zabiješ mě?
Asi ano.
Tak prosím tady zezadu do hlavy, aby to nebolelo...
Co když jsem android?
Otestuji tě.
Dobrá, tady máš raději mou zbraň, abych na tebe nemohl zaútočit.
Celá otázka ohledně lidskosti je zde krásně položena a donutí vás o tom alespoň trochu uvažovat. Zabili by jste něco tak podobného nám? Kde končí linka robotiky a začíná lidství? Včera v noci jsem se vzbudil ze špatného snu a měl chvíli obavy, zda nejsem android. Málokterá kniha se mi dostane i do snů.
Nejsem si jistý, zda jsem v otázce náboženství pochopil vše, co chtěl Dick naznačit, tato linie mi přišla trochu zvláštní. Celý Mercerismus je podivné spojení všech lidí s falešným bohem, nebo je skutečný?
Kniha si zaslouží plný počet hvězd, četla se nádherně a nemohl jsem se odtrhnout. Zařazuji mezi mé nejoblíbenější knihy.
PS: Kniha je mnohem lepší než film.