Bláto sladší než med
Małgorzata Rejmer
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483389/bmid_blato-sladsi-nez-med-BDd-483389.jpg
5
40
40
Bláto sladší než med: hlasy komunistické Albánie. Toto je reportáž o zemi sužované hrůzovládou diktátora Envera Hodži, který po roztržce s Jugoslávií, Sovětským svazem a Čínou uvěřil tomu, že se Albánie může stát soběstačnou komunistickou pevností. Autorka zde vypráví o lidech, kteří byli ze dne na den posláni do vyhnanství jen proto, že se narodili do nesprávné rodiny nebo se doma šeptem pokoušeli samostatně myslet. Také o krvavých povstáních v pracovních táborech a tragických útěcích ze země, z níž se stal bunkr. O životech obětovaných na oltář ideologického ráje i o lidech, kteří mučili a týrali ostatní bez ohledu na následky. Příběhy hrdinů této knihy poodhalují nejtemnější období albánských dějin a hovoří o úpadku lidství ve 20. století. "Kati a oběti komunistického režimu v Albánii se dnes míjejí na ulici, nakupují v jednom obchodě a společně budují novou zemi. Není podstatné, kdo byl mučitelem a kdo nástrojem zločinného režimu. Małgorzata Rejmer dává hlas obětem. Ta kniha bolí a dokazuje, jak důležité je umět naslouchat těm, které nikdo neposlouchá." Agnieszka Glińska... celý text
Literatura faktu Historie Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 2021 , Větrné mlýnyOriginální název:
Błoto słodsze niż miód, 2018
více info...
Přidat komentář
Vyprávění Albánců Vám přenese do atmosféry tehdejší Albánie. Ta kniha mě odpočátku chytla, byla čtivá, čemuž pomohl i perfektní překlad. Je to takový katalog toho, jakými všemi možnými způsoby se tehdy člověk mohl dostat do vězení.
Zdrcující katalog nelidskostí v neprodyšně uzavřené Albánii sedmdesátých a okolních let – čtení ubíjející, ne tak dlouhé jako Soustroví Gulag, ale o hodně delší než podobně laděná pasáž v předchozí autorčině knize o Bukurešti. Promlouvající hlasy často nejsou přesně pojmenované a teprve připojená bibliografie dovoluje usoudit, že se z velké části jedná o reportážní přepracování albánských vzpomínkových originálů pro středoevropské publikum. Ne že by na tom bylo něco nevhodného. Takhle nějak se dnes, a už desítky let, asi žije i v Severní Koreji. Dystopie sevřená ideologií a jejím aparátem, brutální lámání každého lepšího charakteru. Navzdory všem ajpedům a smartfounům s tím nic nedokážeme udělat, a pak prý nedělitelnost lidských práv... Také poslední kapitolky o mořské migraci zoufalých Albánců do Itálie 90. let nepříjemně brnkají na dnešní struny. Ve Středozemním moři se umírá dál a propast mezi perspektivou prchajících a usedlých se zdá pořád stejně velká.
Výpovědi obyvatel Albánie z různých regionů, různého věku i osudu. Skutečně literární reportáž, ne holá publicistika. Spousta drtivých, šokujících informací (a rokem 1991 to zdaleka nekončí), které se dají vydržet jen díky autorčinu originálnímu, vybroušenému stylu. Myslím, že kniha musí úplně změnit pohled čtenáře na tuto zemi a její obyvatele.
Docela ráda bych se dozvěděla něco o Albánii, kterou jsme si dlouhá léta trochu sarkasticky předhazovali jako socialistickou zemi, kde je (ještě) hůř než u nás; což neuklidňovalo, spíš naopak - nikdo totiž ani nevěděl, co se tam děje. Ale z téhle knihy jsem se tedy nedozvěděla zhola nic nového, dokonce jsem spíš autorce nevěřila (opakovaně zmiňovaná dostupnost vzdělání, zdravotnické péče, nebo elektřiny v zapadlých vískách nebyla prokazatelně uvěřitelná, ale ani se to netvářilo jako cynický proklamovaný protiklad ke skutečné nesvobodě a teroru schovaným za tímhle pozlátkem).
Za prvé to není žádná reportáž o zemi, neobsahuje fakta, nepopisuje, nevysvětluje, neosvětluje nic. Za druhé to není systematické. Za třetí literární styl opravdu není reportážní.
Krom toho je autorka příliš mladá, aby alespoň byla schopna porovnat tamní stav s jinými socialistickými zeměmi v téže době - což dokládá už úvodní kratičký seznam faktů o Albánii, který totiž z valné většiny popisuje Československo jako i jiné stejně postižené země, jen málo je toho opravdu specifické právě pro malou Albánii. A toho ani dalšího se nedozvím kde se vzali Albánci, albánština, Albánie, Hodža...
Nelíbilo, víc a komplexněji o zemi jsem se dozvěděla o dost dřív z cestopisů třeba u Zibury, nebo Nicholsona (Svět podle Naly) nebo TV dokumentů...
Témata autoritářských zemí, kde se umírá nebo jen živoří, rozhodně nežije, jsou podezřele populární v naší době. A vůbec nechápu, proč se k takovým knihám právě v dnešní složité a válečné době čtenáři uchylují (příště už si dám pozor).
Bukurešť: Prach a krev je od téhle autorky jednoznačný favorit, který tahle kniha nepřekonala, ale i tak - skvěle napsaná, drsná a drásavá, autorčin styl je pohlcující.
Totalitarismus v té nejhnusnější podobě. Tolik věcí, které znám z cíleně hyperbolizovaných dystopií, jenže v případě Albánie nejde o fikci. Je to smutné, hnusné, přesto bravurně napsané (čemuž pomáhají i autorčiny literární aluze a stylizování některých kapitol coby parafrází kanonických děl od Kafkova Procesu k Danteho Peklu). Tahle kniha je nesmírně důležitá.
Margo Rejmer opět přichází s pořádnou peckou. Je těžké tuto knihu číst. Bude vám špatně, budete zděšení... Ale je naprosto nezbytné ji číst. Hezky pomalu od začátku az do konce. O Albánii nemusíte vědět nic. Je to kniha zejména o lidské zkušenosti v nelidském režimu.
Bláto sladší než med
Hrůzy a izolace života v albánském komunismu. Poslouchal js jako audio, celá audiokniha zní zkrátka neuvěřitelně, "středověce" a z jiné planety. Líbily se mi hudební předěly s albánskými písněmi, dodávaly atmosféru.