Bláznivý drak

14.02.2021

Tři příběhy. První čistě existenciální o japonském vojákovi poslaném na smrt. Druhá kafkovská, ale tak nějak absurdním způsobem i vtipná a třetí (titulní) asi z celé knihy nejsilnější, mísí absurdno s existenciálnem. Není to oddychovka.

01.11.2020

Sbírka tří povídek, které mě vesměs nenadchly. Četly se velice hladce, avšak v tom je také tak trochu kámen úrazu - styl psaní není ničím zajímavý či odlišný.
Třešňový ostrov je vyprávěním o zkušenostech z druhé světové války stylem à la Remarque, akorát je to mnohem sušší, nezáživnější a podivně neosobní, ačkoli se s námi protagonista podílí o své emoce a myšlenky. Zajímavé však bylo líčení celkové atmosféry na sklonu války, kterou mělo Japonsko prohrát. Nacionální cítění a hrdost, stejně jako strach a touha obětovat svůj nicotný život pro slávu Japonska byli u mnohých jedinců na svém vrcholu, díky čemuž bylo možné zrealizovat něco jako kamikaze, které vypravěč-autor tvrdě odsuzoval. Vypravěč zároveň nechtěl pasivně přijmout svůj nevyhnutelný osud padlého vojáka. Tyto dva odlišné přístupy se pak projektovaly do různých postav příběhu. Potenciál zde byl, ale ze všech povídek mě tato oslovila asi nejméně.
Krátká historie jedné barabizny mě naopak zaujala nejvíc. Kvůli podvodu musí jeden dům sdílet dva naprosto odlišní spolubydlící, kteří se zprvu snaží vycházet a pak je to jen soutěž, kdo koho vyžene. Celá situace má nádech absurdna a tragikomiky, která mi naprosto sedla a pobavila mě. S válkou to nemělo nic společného, jde jen a pouze o psychologii postav, která byla vykreslena pěkně.
Bláznivý drak je poslední a také nejdelší povídka. Sledujeme osudy několika postav, jejichž příběhy se prolínají a doplňují, skáčeme mezi přítomností a minulostí. Ne vždy to bylo přehledné a celkově jsem nepochopila, co se povídka snažila říci, to mi pomohl pochopit až doslov. Některé části byli zajímavější, některé nudnější. Zaměření je tu hlavně na válečné zkušenosti mimo japonské ostrovy (zima, časté přesuny, nedostatek zásob, stesk po domově). Něco málo mi to osvětlilo, ale povídka byla moc zmatená a slabě vykreslená.
Celkově ve mě tato sbírka zanechala neurčitý, rozpačitý dojem. Nečekala jsem nic a moc jsem toho nedostala, přestože tu potenciál byl. Povídky brousily hodně po povrchu, jakoby se bály jít do hlubších a temnějších zákoutí lidské duše. Je také možné, že se něco ztratilo v překladu nebo že se mi pouze nepodařilo zachytit jemnější nuance japonského písemnictví. Každopádně největším přínosem pro mě byl pohled na válku z japonského pohledu.

09.05.2017

Nevím, jestli je to Umezakiho psaním samým, nebo geniálním překladatelským umem paní profesorky Švarcové a doktora Winkelhöfera, ale tahle knížka mi nesmírně sedla a výborně se mi četla. První povídka "Třešňový ostrov" se mi asi líbila nejvíce, sice je psána trochu suchým a odtažitým způsobem, ale i tak na mě zapůsobila nejvíce a příznivě mě naladila na zbytek knihy. Při čtení jsem si říkala, že mi stylem hodně připomíná podstatně výživnější a emocionálně zdrcující Ohně na planinách od Šóheie Óoky, a pak zde na databázi vidím, že i na překladu této se podílel dr. Winkelhöfer...prostě kdo umí, ten umí :) "Krátká historie jedné barabizny" mi zase lehce připomínala některé groteskní příběhy E.A.Poea a párkrát jsem se u ní docela zasmála ("V cizině mají přísloví, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Následující vývoj situace ukázal, že my jsme se smáli napřed a až příliš mnoho"). Závěrečná novelka "Bláznivý drak" pak ve mně zanechala nejrozporuplnější pocity. Příběh osudů bratrů Eisukeho a Džósukeho a jejich rodiny byl velmi zajímavý, ale chvílemi mi trochu vadila určitá zmatečnost v tom, jakým způsobem byl příběh psán - neorganicky podané flashbacky by mi ani tolik nevadily, ale nemám ráda, když se při vypravování nahodile střídá minulý a přítomný čas, a také mi chvílemi unikalo, z čí perspektivy je příběh vyprávěn. Jinak pěkné.