Blues: Blues pro bláznivou holku
Václav Hrabě
Vydání, které respektuje definitivní podobu textů V. Hraběte, jak byla připravena pro první úplné vydání v Československém spisovateli (1990).
Přidat komentář
Básně Václava Hraběte mi někdy přijdou jako přepis jazzu z říše tónů do říše slov. Při čtení se na vás valí spontánní vlny emocí, neupravené, neučesané, přímo od zdroje a bez vedlejších úmyslů. Je to podobné jako koncerty prastarých jazzmanů z poloviny minulého století, kteří nehráli jenom skladbu, ale také svůj život. Vkládali do předepsaných not sami sebe, upravovali a improvizovali, aby to, co hráli, odráželo jejich emoce, jejich niterné rozpoložení.
Zásadním rozdílem mezi nimi a Hrabětem, je to, že oni sdělovali pouze obecné pocity, které se daly interpretovat různě, kdežto Hrabě je o dost více konkrétní, a tak se světu mnohem více otevírá. Samozřejmě je to básník a otevřenost se od něj čeká, ale když vezmete v potaz kolik zlých lidí se na naší planetě potuluje... Tak je ta otevřenost obdivuhodná. Hrabě se nebál říci, co si myslí o všech těch zkamenělých srdcích kolem sebe a vůbec ho nezajímalo, že ho ty zkamenělá srdce mohou ukamenovat nebo mu aspoň hodně ublížit. Václav Hrabě je vtipný, upřímný a nápaditý básník, který si dovolil jít z kůží na trh způsobem, za který má můj respekt.
Nej. básně: Prolog, Variace na renesanční téma, Báseň skoro na rozloučenou, Infekce, Pozdě k ránu když kokrhávají kohouti, Reduta blues, Rozumní lidé s velkým eR
V očích luceren se leskne vůně durmanu
a tvoje dlaně, svěží jak vítr po ránu
se modlí s mými tu nejkrásnější súru z Koránu.
Krásné!!!
Krása, nádhera, smutek, láska, štěstí, .... škoda, že už tu není, mohl ještě napsat mnoho krásných básní. To co napsal je nádhera.
Skvělé! melancholie velkého města
Hledám tě
v městě rozpáleném za poledne
v městě stočeném do klubíčka noci
Hledám tě
v tomto městě
rozkopaných ulic, pivních lásek krásných
podzimů a dlouhých
kostelních věží
které se podobají tvým prstům
Hledám tě a je to asi legrační naivní
a beznadějné
Je přece tolik tramvají v kterých mě můžeš minout
je tolik nároží kde můžeš prokřehlá
a doufající čekat
na někoho úplně jiného
je tolik biografů kde můžeš potichu plakat
nad divným koncemkrásného Itala
je tolik ulic a slov přes které na sebe nevidíme
je tolik mužů kteří tě mohou udělat
daleko šťastnější než by se to podařilo mně
je tolik dobře znějících milostných veršů
a republika má v oběhu tolik peněz
je tolik domů, kde právě můžeš být
na návštěvě
Je tolik štěstí (na doplňkové půjčky)
je tolik postelí a telefonních čísel
A tohle je taky pecickova vec:
http://www.nme.com/nme-video/youtube/id/lKKQM6gfcd8/search/hrabe-kovarik-misik-etc
To vám je divný pocit
být večer v městě sám
a v tašce knihu nosit
ten vytištěný šrám...
Večerně-ranní procházka s tímhle pánem v kapse mi zajistila další zápis do čtenářského deníku, který je ale tak nesourodý a básním tak podobný, až z toho mrazí (snad mě nebude mrazit i u maturity).
Po duši nehladí, spíš po ní dupe a burcuje ji k citu, na úkor domácího blahobytu jsem sama sebou nucena číst ve světle lamp a čekat, až můj osud ukáže se ránu...
Máš oči jako tabák....Drsnost života v jemných tónech. Nejkrásnější sbírka, kterou znám.
Některé básně jsou nadčasové a kde se čtou, tak vyvolají chvění v duši, a takových básníků zde bylo a je jako šafránu.
Štítky knihy
láska 60. léta 20. století básně
Autorovy další knížky
1995 | Blues: Blues pro bláznivou holku |
1994 | Horečka |
1969 | Stop-time |
1977 | Blues v modré a bílé |
1985 | Černé nebe nad městem |
Vojto - S tím, že jsou ty básně, jak píšeš - "neučesané, neupravené, přímo od zdroje a bez vedlejších úmyslů", tak to myslím jsi trochu přehnal.
Pro mě je to poslední básník v CR, kterému se podařilo vystihnout přání a touhy člověka, která ale většina není schopna dosáhnout.
Patří jednoznačně ke generaci beatníků, ne jazzmanů, i když i ty prvky jsou v těch básních přítomné.
Hrabě nestojí stranou, a pouze nepozoruje, ale je součástí života viz třeba zhudebněná báseň - ...Tma stéká do kaluží, na šedivém pijáku nebe, otisky ciklámových růží, uprostřed ulice lemují autogenem, zbytky této noci. Noci, kterou jsem prochodil, abych se ujistil že žiji, možná že dnešní ráno, přinese amnestii - promlčeným láskám...Tohle říkám z hlavy, snad je to správně, ale nechce se mi právě pro knihu.
Hrabě je pozoruhodný zjev v poválečné literatuře, velká škoda, že zemřel tak mlád, a nemohl víc toho sdělit, víc toho napsat.
Taky Vojto, je dobře, že jsi to psal, jak jsi to cítil, a i můj vztah k Hraběti se za ty roky mění, ale jedno zůstává a to moje radost z toho, že žil, že zde byl, a zanechal odkaz, který mě stále zajímá, protože je pozoruhodný, cítím ho něco jako svého "kamaráda".
A proto taky čtu, neb klasici mi dávají podněty, mohu se s nimi ztotožnit, či se jimi nechám jen obohatit, a proto tomu dávám víc přednost, než autorům jako S. King, kde mi právě to sblížení se s dějem, s životem, jak ho autor vidí, schází.
Je dobře, že píšeš, že ho respektuješ, protože si to plně zaslouží.
Jen k jeho pracím - on psal hodně, ba moc, ačkoli po něm zůstala vlastně jen jedna knížka básní, kterou sestavil - tuším - hlavně jeho syn.
Psal pracně, ale výsledek vypadá možná lehce.
I když nejpropracovanější básní je asi - Variace na renesanční téma.
Zpěvák Mišík - nejen že se přes Hraběteho dobře živil - ale především ho dobře propagoval, a to je víc, než že se jím živil. Podle mě.