Bohatec
John Galsworthy
Sága rodu Forsytů série
1. díl >
Rozsáhlá kronika, ličící osudy tří generací anglického rodu od roku 1886 až do počátku dvacátých let 20. století, vznikala téměř šestnáct let a kompletně byla poprvé vydána roku 1922. Její souhrnný název zvolil Galsworthy se zřetelným ironickým záměrem, protože slovo „sága“ vyvolává představu hrdinských činů, jimiž se Forsytové zrovna nevyznamenávají. (Celá kniha se skládá ze tří částí a intermezza, na konci přehledně rod Forsytů.)... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1926 , AventinumOriginální název:
The Man of Property, 1906
více info...
Přidat komentář
Souhlasím s komentářem "tsal", taky se mi nejvíc líbí první část trilogie, poněvadž popisování nešťastné lásky Soamese k Ireně mně z celé knihy přijde nejzajímavější. Soames, na první pohled obrovský suchar bez špetky citu a empatie Irenu vášnivě miluje. Ona to bere tak, že to je z jeho strany jen pocit vlastnictví. Ano, Soames opravdu rád něco vlastní, ale přesto mám pocit, že v jeho vztahu k Ireně jde u něho o víc než jen o vlastnictví. I když by se to dalo nazvat spíše vášeň než láska.
Ságu rodu Forysthů jsem viděla i jako seriál, nejdříve někdy na konci šedesátých let a novější zhruba před dvaceti léty a troufám si říct, že se oba seriály povedly.
Když hodnotím Ságu rodu Forsytů, hodnotím vlastně hlavně tuto část. Vlastník je pro mě tím nejlepším z celé ságy a často také tím jediným, k čemu se vracím. S rodinou se zde setkáváme přesně na hraně dob její největší slávy a moci a jejího úpadku. Ještě to nezačalo, ale všichni už podvědomě tuší, že se k tomu schyluje a že je to nevyhnutelné. Příběhu to tak dodává šmrnc kouzla okamžiku a dramatu, k němuž v zásadě nedojde, přestože vám celou dobu dýchá za krk.
Dalším důvodem, proč Vlastníka preferuji nad ostatními díly, jsou postavy. Generace starého a mladého Jolyona je mi bližší, než generace jejich vnoučat a dětí. Kolize mezi rodově silně zakořeněnou praktičností a citovou jemností, na které celý román stojí, je u nich zkrátka nejvyostřenější. Obzvláště pak krystalizuje ve středobodu Vlastníka – v Soamesovi, jehož zbožňuji. Jeho vztah s Irenou je pro onen střet vlastně jakousi metaforou. Na jedné straně vítězí praktičnost, která se snaží problém spoutat a řešit (ať už zprvu slovy, nebo později bohužel i činy). Na druhé straně vítězí čistý cit, který se utíká do uzavřené mlčenlivosti a místo řešení nabízí svobodu emocí. To, co se děje v hlavě každého Forsyta (a vůbec každého z nás) je zosobněno v jejich manželství. A stejně tak i výsledek, pokud se nenajde rovnováha.
Přečetla jsem ságu, viděla původní, ještě ČB zpracování v televizi i novou verzi taktéž v televizi. Mé dojmy jsou skvělé.
Zaboha nemožno se odtrhnouti, nežli všechny osudy dolouskány budou! A nemožno mi pomoci, avšak Soames mi jako tak hrozný hrozivec nepřipadal, ale asi budu jediná... :-)
Viděla jsem seriál, tak jsem neodolala a přečetla si předlohu. Kniha mě nezklamala a ač jde o téma rodinných vztahů je to kniha čtivá.
Ze začátku trošku chaos v postavách, je jich příliš mnoho, ale jinak příběh pěkný a těším se na další pokračování...
Autorovy další knížky
1972 | Moderní komedie |
2001 | Sága rodu Forsytů 1-3 |
1991 | Sága rodu Forsytů I. díl - Vlastník |
1956 | Venkovské sídlo |
1970 | Tmavý květ |
Kdysi jsem to sledovala v televizi, nyní jsem - pro opáčko... - sáhla po audioknize. Velmi dobrá dramatizace! Velmi doporučuji, moc hezky se to poslouchá.