Bohové odešli

09.08.2021

Ivanov mi právě dva týdny sloužil jako bedekr. Když jsem si ho v podvečer odjezdu sbalila (spontánně ho vyměňujíc s Macharovým „Římem“), ani jsem netušila, že projezdil Itálii stejnou trasou, jakou plánujeme my. Každopádně se osvědčil coby užitečný spolucestující.
Kromě řady fakt (dávkovaných tak, aby nenudila), zážitků a dojmů nám jeho cestopis nabídl novou perspektivu: pohled starší přesně o půlstoletí. A tak jsme zjišťovali, že v Pompejích už se nemusíme brodit popelem, že v Kolumbově rodném domku v Janově už se nenachází skladiště, že pod Juliiným balkónem ve Veroně už nesídlí zubní ordinace nebo že pod Šikmou věží v Pise už by se v noci nemohli choulit milenci — protože Náměstí zázraků dávno nepatří Italům a životu, nýbrž turistům.

Naopak leccos se od 70. let nezměnilo a my jsme byli překvapeni, jak dokonale nám Ivanov mluví z duše. Verona: „A spěcháte dál, abyste to všechno stihli, bože, tady toho mají...“. Milán: „Zklamaně stojíš uprostřed zmatku a řevu. Ne, tohle není Itálie, to je průmyslový kolos bez národních rysů. Kolos ovládaný zákonem obchodu. Člověk-mravenec v něm spěchá, pachtí se, honí za ziskem, svírán moderními velebloky domů, člověk-mravenec zde žije jako v tisíci jiných evropských městech a téměř nic mu nepřipomíná slávu minula. Slávu antiky, slávu italské renesance.“ San Marino stále tak horuje pro svobodu, Neapol má stále ty těsné pulzující uličky, Benátky by stále člověka rozbrečely a vyhnaly ze svého hlučícího, rozpáleného a zuboženého středu.

A tak jsme Ivanova kontrolovali a polemizovali s ním („Tedy, přirovnat Lago di Garda k Máchovu jezeru, to si žádá opravdu kapitální míru vlastenectví.“). Žili jsme s ním („No ne, podívej, Ivanov se taky zamiloval v Pompejích!“). Radili jsme se s ním („Ivanov píše, že tu byl založen první fašistický bojový svaz, musíme se tam jít podívat!“) a dávali se jím poučit („O tom, proč je šikmá, jsou vlastně dvě teorie...“).

Což ovšem neznamená, že nemám výtek. Byl občas důkladně protivný. Především těmi svými jednovětnými (až jednoslovnými) odstavci, historickým présentem a soudružským tykáním. Jeho komunistické přesvědčení respektuji, zato vulgární antiklerikalismus mi přišel pod úroveň vzdělance; však se ho mohl dopustit jen za cenu anachronických zkreslení.
Na druhou stranu obdivuji jeho erudici (a přiznávám, že mi značně ulehčovala moji průvodcovskou roli), znalost italštiny a občasně pobleskující literární talent. „Bohové“ nejsou pouhý cestopis, Ivanov ho proplétá příběhy smyšlenými (Řehoř Veliký se tak v jeho fantasii setkává s komunistou Antoniem Scrinzim), historickými (Michelangelo maluje Sixtinu) i osobními (autor si hraje s benátskými chlapci). Za vůbec nejzdařilejší pokládám kapitolu o Pise, již koncipoval jako plútarchovské „bíoi paralléloi“ dvou architektů, kteří vytvořili teorii o šikmosti zdejší kampanily: Narrenthala a Chometowského.
„Bohy“ tedy doporučuji (přibalit).