Bomba★Funk
Karel Veselý
Románový debut hudebního publicisty Karla Veselého. Surreálná groteska Bomba Funk vypráví příběh fiktivní funkové kapely, kterou na samotném konci komunismu nechal sestavit prezident Gustáv Husák. Pod rukama oddaného svazáka Jiřího vyroste skupina Funky Leninz, jež má svými ryčnými, optimistickými písněmi znovu zažehnout ducha revoluce. Hvězdná kapela sestavená z nejvíce funky osobností československé kultury a sportu se od coververzí Jamese Browna a Parliament dostane až k monumentálnímu konceptuálnímu dvojalbu, celou dobu se ale musí potýkat s překážkami, které jí do cesty staví generální tajemník Miloš Jakeš. Podaří se Funky Leninz nastolit všeobecný funk? Mystifikační román Bomba?Funk o síle hudby překračující všechny ideologie doplnila svými ilustracemi dvojice Jiří Franta a David Böhm. Ať už ve dvojici či každý zvlášť patří Franta a Böhm mezi výrazné postavy domácí výtvarné scény poslední dekády. Jejich doménou je kresba, fascinuje je ale hlavně samotný proces tvorby. Mají za sebou řadu výstav či oceňované knihy Proč obrazy nepotřebují názvy, Průvodce neklidným územím nebo Hlava v hlavě. V roce 2012 vydali v Bigg Boss svoji retrospektivu nulla dies sine linea. Román Karla Veselého doplnili šestnácti černobílými kresbami a obálkou.... celý text
Přidat komentář
Hezky vymyšlená fantazmagorie s reálnými postavami Husáka, Panenky a Slováčka. Mám rád hudební prostřední, mám rád Prahu a tak se mi knížka četla dobře. Příjemné čtení.
Můj celkový dojem je spíše slabší. Hodně hodnocení zde na databázi je velmi pozitivních a já chápu, že někomu to mohlo jako silně odpočinkové jednoduché čtení sednout lépe. Možná jsem byla příliš natěšená (jsem pro bizarnosti a mystifikaci) a čekala jsem něco méně naivního (i když to je vlastně pro funk důležité).
Líbil se mi koncept organizace kapitol propojený se zásadním albem kapely. Úvodní část s předestřením nápadu a štiplavá kritika dobové hudební scény a společenské nálady mne navnadila. Pak už to ovšem šlo jen dolů, až jsem skončila na finálním hodnocení knihy.
Rozumím banálním a toporným promluvám jako zobrazení “soudružskosti” a příslušné rétoriky, ovšem topornost se mi zdála sahat i dál. Vyloženě pitomá mi přišla dějová linka s Růženkou, i když mohla ukazovat na banalitu padesátkových budovatelských lovestory, ovšem číst to mne nebavilo. Funk jsem příliš necítila a texty písní mi nepřišly o moc inteligentnější než konvenční produkce. Také se mi moc nelíbí (ne)návaznost dějů à la bondovky a brownovky, kde je děj sešroubován bez logiky jen pro to, aby autor dostal aktéry nepravděpodobnými úkony na žádané místo. Znova to může mít rozměr parodie, ale nepřišlo mi to funkční. Možná by se to dalo shrnout tak, že děj by mohl fungovat v delší povídce nebo v novele (zejména kvůli silnému startu a postupně se více vlekoucímu ději), leč 300 stran je hodně. Závěr s “osudy” a dukovanskou vizí mi přišel nemastný, neslaný - s neoriginálními ponaučeními o slávě a jejích úskalích. Tím myslím, že tam byly věci dobře implicitně patrné podané polopaticky, neboť čtenář je asi idiot a nesloží si to z dosti přímočarého děje sám.
V zásadě chápu autorovy postupy a motivaci, ovšem pro můj čtenářský zážitek nebyl tento koktejl dobře namíchán.
Podle recenzí jsem se hodně těšil a trochu bál. Nadšení převládlo. Funky Leninz naživo, to musel být zážitek. A jak to bývá - buď mohl knize spadnout řemen, skončit do ztracena (s či bez náznaku pokračování) nebo přijít bomba. V tomto směru skončila tak nějak realisticky - zůstanou vzpomínky. Zajímavější jsou všechny věci okolo - rehabilitace funku v mých očích (ale z rocku je stejně nejzajímavější alternativa), rehabilitace prapůvodních představ o socialismu/komunismu a zároveň jejich, možná zásadnímu, střetu s lidským naturelem, nemožnost skutečné svobodné tvorby v rámci stalinismu bez střetu s vládnoucí mocí, ... No, je to zajímavé čtení, i když v první řadě mělo hlavně pobavit. A to se podařilo.
Budu se snažit vyhnout jakékoli dějové nápovědě, abych vás neochudil o případné překvapení, protože třeba právě bizarnost spojení postav ve funkové kapele je jedním z hlavních komediálních (posléze i tragických) motivů. Safra, už napovídám... Tato kniha je každopádně povinností pro každého milovníka hudby a pro milovníka funky a rocku ještě o to víc. Je tady všechno - jsou tady příběhy všech - Beatles, Floydů, Raye Charlese... je tady zrod techna i reality show, je tady jasná a přímá kritika všech normalizačních popíkářů. Za tyto pasáže jsem obzvlášť rád, protože se myslím, že 80. léta jsou to nejhorší, co nás hudebně kdy potkalo - David, Gott, Vondráčková, Janeček, Horňák, Hložek, Janda, Elán... brrr, až mi z toho běhá mráz po zádech. Navíc tuto knihu beru jako odborného průvodce po funky hudbě a bude krása si ty klasické kousky pustit a uvažovat, jak by zněly česky v podání Funky Leninz. Před závěrečnou čtvrtinou knihy jsem si říkal, že čtyři hvězdy budou stačit, ale pak přišly i motivy z Roku ďábla (pokud se pletu, tak se autorovi omlouvám), přesun do vyšších sfér vnímání a v klidu dávám plných pět.
Autorovy další knížky
2011 | Kmeny |
2020 | Všechny kočky jsou šedé: Hudba úzkosti |
2017 | Planeta Nippon |
2010 | Hudba ohně |
2014 | Made in Japan: Eseje o současné japonské popkultuře |
Od samého začátku jsem se skvěle bavil a napjatě čekal, jestli se FL. podaří zvrhnout nastávající revoluci. Příběh byl velmi čtivý a oddychový, ale na druhou stranu po krátkém zamyšlení i děsivý.