Bombardér T-2990 sa odmlčal
Vilém Bufka
Táto kniha je autobiografia československého letca 311. bombardovacej perute Viléma Bufky. V roku 1942 utiekol s kamarátmi do Poľska, odtiaľ do Francúzska a nakoniec sa stal pilotom britskej R.A.F. Po zostrelení si prešiel niekoľkými koncetračnými tábormi, aby sa mu nakoniec v Torgau počas bombardovania podarilo utiecť a na konci vojny sa opäť dostať k svojej peruti.... celý text
Přidat komentář
Dostala se mi do ruky kniha o letci R.A.F, Viléma Bufky. Na obálce jsem viděla letadlo, tudíž myslela jsem si, že to bude něco o pilotech a létání. Jelikož téma letiště, letci a letušky mne odjakživa zajímalo, knihu jsem si přinesla domů. Brzy jsem zjistila, o čem bude. Nemám ráda knihy o válce. Vpravdě je vůbec nečtu. Za svůj život jsem udělala výjimku snad třikrát, čtyřikrát, a knihu z doby války jsem přečetla.
Nejdříve jsem si dávala na zkoušku pár stránek, zda budu číst, nebo ji odložím.
Začetla jsem se a vůbec mi nepřišlo na mysl ji odložit. Kniha je psaná takovým zvláštním stylem Je to vyprávění syna otci, jak přežil hrůzy války. Bombardování, sestřelení jeho letounu, ve kterém on jediný z kamarádů a kolegů přežil, těžké zranění a dlouhé léčení v zajateckém táboře, ztráty mnoha blízkých kamarádů, nacistické zajetí, odsouzení k smrti oběšením, a nakonec dožití se konce války, jakoby zázrakem.
Knihu hodnotím jako velmi působivou, i když někdy moc smutnou. Autor je sám hlavním hrdinou, který toto všechno prožil a o sobě napsal. Zaslouží si pět hvězdiček.
Skvělé retrospektivní vzpomínky od Viléma Bufky na působení ve Velké Británii a nacistické zajetí.
Klobou dolů před takovým životem. Ty bombardovací nálety v záři světlometů a střelbě flaku. To prostě byli chlapi.
(SPOILER)
Před několika dny proběhla internetem zpráva že v Holandsku u Nieuwe Niedorp je vyzvedáván bombardér typu Vickers Wellington sériového čísla T2990 - tedy Bufkův stroj a jelikož se blíží 80. výročí od jeho sestřelení (22.6.1941) proč si jednoho z mnoha hrdinů té doby nepřipomenout? Vytáhnul jsem po mnoha letech z hlubin své knihovny tuto knihu. Neztratila svůj půvab ani po více než 60 letech od napsání.
Děj knihy, který je psán formou je rozhovoru otce se se synem během první noci po příletu syna do vlasti má něco do sebe a u jiných memoárů jsem tento způsob nezaznamenal.
Samotné líčení příběhu je velmi citlivé. První mrazení jsem měl při líčení sestřelení nočním stíhačem (hauptmanem Egmont prinz zur Lippe-Weissenfeld z I gruppe NJG 1, který bohužel sestřelil asi 3 naše welingtony), další následovalo při líčení života v zajateckých táborech a samozřejmě o událostech na pražském gestapu. Bylo neskutečné co musel absolvovat, aby vůbec měl šanci přežít.
Knihu mohu jen doporučit.
(SPOILER)
Tady nejde dát jinak než pět hvězdiček. Knížka je napínavá, dobrodružná – ale zároveň hluboce lidská. Je až neuvěřitelné, kolik citu je v knize autora, který si sám prošel peklem. Místy je knížka velmi smutná, když uvážíme, jak mladí kluci, život před sebou, umírali v hořících letadlech, v ledových vlnách oceánu nebo v zajetí. A jak ti, kteří přežili, donekonečna museli prožívat ztráty dalších a dalších kamarádů, netušili, co je doma s jejich rodinami... Nejsmutnější však byla zrada ze strany vlastních lidí – té se dočkal i autor. Měl však štěstí, přežil – spíše zázrakem, jak se pak svěřuje, téměř se za to styděl. Mnoho jiných to štěstí nemělo.
Chtělo to nezlomnost a kuráž, víru, že i naprosto šílený a nejistý podnik se může podařit. Nejodvážnější zajatci se co chvíli snažili dostat ze zajetí na svobodu – a ti méně odvážní jim v tom pomáhali. Tunel nehloubili jen zajatci ve známém Saganu. Tunely se hloubily všude. Prchalo se v ukradených německých uniformách, sehrávala se doslova divadelní představení pro oklamání stráží. I přes tu mizérii, smutek a neustále číhající nebezpečí dokázal autor zachytit i humorné situace.
Zážitku z leteckých bojů a ze zajetí jsou prokládány krátkými kapitolami z období po válce. Či lépe řečeno ze dne, kdy se Vilém Bufka vrátí domů, sejde se s bratry a otcem a nakonec odchází s otcem na břeh Vltavy v Praze a celý den a noc a další ráno oba sedí a vzpomínají... Je to místy hodně těžké vzpomínání. A někdy se nad větami, které syn sděluje svému otci, vznášejí otazníky. Koho přesně myslel vysokými činovníky v emigraci, kteří se jen schovávali, aniž by pro vojáky v zahraničí hnuli prstem? Víme jen, že prezident Beneš mezi české letce RAF osobně chodil a zasazoval se i o vyřešení některých jejich stížností – zpočátku s nimi Britové totiž nezacházeli zrovna v rukavičkách. Kdo byly ony "krysy", zrádci, kteří se po osvobození krčili vyděšeně jako králíci, že ti, kdo byli zrazeni, jim nedokázali odplatit, spíše je politovat? A proč čeští příslušníci RAF v době, kdy to bylo nejvíc třeba, nesměli přiletět na pomoc své vlasti?
"Bylo hodně věcí za těch šest let, který člověk těžko pochopil, ale tomuhle už jsme nerozuměli vůbec. A nerozumím tomu dodneška. To je pro mě moc vysoká politika, když nesmím přiletět na pomoc svýmu tátovi, kterej stojí proti Němcům s holejma rukama...".
Bohužel se na některých věcech nic nezměnilo. Pro vysokou politiku nějaký ten zmařený lidský život neznamená nic... a je asi dobře, když se to vzpouzí pochopení.
Nezapomínejme. Na nikoho z těch, kdo položili život, anebo ztratili své mládí, abychom mohli žít v míru a svobodě. Na nikoho z těch, které umučilo gestapo či kteří skončili v koncentráku jen proto, že se zachovali jako lidé a pomáhali těm, kdo to nejvíc potřebovali. Nenechme si namluvit nesmysly, že se v protektorátě žilo dobře a vcelku nic se nikomu nedělo.
Čitateľské blaho a neotrelý zážitok. Nemám rád knihy o vojne a utrpení, avšak niekedy sa mi dostane do rúk aj kniha s touto tématikou. Podľa názvu som čakal niečo iné, ale to čo som dostal prevýšilo moje očakávania. Pútavo a bez prikrášľovania vyrozprávané osudy mnohých letcov a mechanikov, opis situácie v rodiacom sa protektoráte, správanie sa spojencov, ich vzťah/y k nám, jednanie prominentov/pohlavárov, skrátka a dobre, mnoho informácii pohľadom "obyčajného" človeka, ktoré majú veľkú výpovednú hodnotu o dobe nie tak dávno minulej. Kniha rozširuje obzory a povedomia, ako to vtedy bolo z pohľadu človeka z ľudu a nie verejne známej osoby. Autor oplýva citom pre pozvoľne plynúce rozprávanie a prelínanie rozhovoru s jeho otcom so spomienkami na prežité udalosti sú popretkávané skutočne vydarenými opismi detailov toho, čo vnímal a prežíval. Za mňa zatiaľ najlepšia kniha o čs letcoch, akú som čítal. Autorovi ďakujem.
Vzpomínky skvělého pilota Viléma Bufky, kdy jako jeden z mnoha odešel před druhou světovou válkou do Velké Británie a létal u českolovenské 311. bombardovací perutě, kdy v r.1941 jeho stroj byl sestřelen a on jako jediný přežil. Jeho anabáze po vězeních až po skončení války. Neuvěřitelně napínavá kniha. Je neskutečné co lze v životě zažít a hlavně přežít. Měl to o to těžší, že češi nebyli bráni jako váleční zajatci, ale jako občané protektorátu za vlastizrádce a tak s nimi bylo zacházeno. Je velmi smutné, že stejně jako v případě Františka Fajtla či dalších skvělých letců, byl vyhozen z letectva a až do konce života pronásledován státní bezpečností.
Moc pěkná kniha, která se četla jedním dechem...
Mohu jen doporučit. Strhující vyprávění dalšího pilota naší 311. bombardovací perutě...
Výborná vzpomínková knížka, která čtenáře seznámí i s méně obvyklým tématem života našich bojových letců - se zajateckým táborem. A naši vojáci to měli o mnoho těžší, než ostatní zajatci. Pro Němce byli občany Protektorátu Čechy a Morava, který s nimi nebyl ve válečném stavu. Byli to tedy vlastizrádci a britským vojákům dalo hodně práce je vyreklamovat zpět z rukou Gestapa a podržet pod ochranou Ženevských konvencí.
Svého času jsem přečetl spoustu vzpomínkových knih našich letců a jiných zahraničních vojáků, jména jako Fajtl, Osolsobě, Šiška, Vild nebo Zdráhala mi byla blízká a byli to hrdinové mého dětství. Ale jedna kniha a jeden autor je překonávali. Bufka se zde předvedl nejen jako zdroj vzpomínek, ale dle mého i jako brilantní autor a je opravdu smutné, že právě jemu nebylo dopřáno napsat toho více. Už celé pojetí knihy jako dialog s otcem je poměrně netypické a jedinečné, dodává to knize velice osobní ráz a takovou posmutnělou atmosféru. Čeho se vlastně tihle lidé museli vzdát, když odešli přes Polsko či Rumunsko do zahraničí, aby pak ve Francii, Británii nebo SSSR bojovali proti nepříteli, který hrozil zničit celý svět. Navíc se od autora člověk dozví hodně o mentalitě Čechoslováků, Francouzů, Britů, těch nahoře i těch dole. A přesto zbude místo i na humor, jaký se může odehrát snad jen za války. Mám na mysli epizodu na lodi přepravující letce z Gibraltaru do Anglie, kdy po různých rozmíškách jeden z letců vypoví vznešenému pasažérstvu, za které nastavuje krk, co si o něm myslí takovým způsobem, že se člověk chytá za břicho a zároveň tleská.
Knihu jsem přečetl téměř jedním dechem, je psaná velmi čtivě, bez zbytečného balastu a je velice napínavá. Stylem vyprávění bych ji přirovnal k "Sestřelen" jiného českého letce Františka Fajtla, taktéž vynikající kniha. Jediné mínus je, alespoň pro mě, že je příliš krátká... Doporučuji nejen fandům vojenské a letecké historie, myslím, že kniha zaujme i běžné čtenáře. Autorovo líčení chování například našich francouzských "spojenců", poměrů mezi našimi vojáky ve Francii a Anglii, jednání vysokých českých exilových politiků a důstojníků, či bohužel některých odpadlických Čechů je skutečně velice poučné.
Skvělá kniha, ve které autor Vilém Bufka popisuje 6 let života v RAF i v zajateckých táborech, ba dokonce i výslechy na Gestapu. Kniha je psána zajímavým způsobem, ale o to čtivým a poutavým, který nedovolí čtenáři dát ji z ruky. Nejprve je kapitola tvořena příběhem Viléma Bufky a její závěr je tvořen rozhovorem s jeho otcem po skončení války. Jediná smutná věc v jeho životě je ta, že se konce války nedožila jeho maminka. Je to jedna z nejlepších knih, kterou o čs. letcích přečetl.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) vzpomínky 311. českoslov. bombardovací peruť RAF zajatecký tábor váleční zajatci podle skutečných událostí českoslovenští letci v RAF čeští vojáci ve 2. světové válce bombardéryAutorovy další knížky
1966 | Bombardér T-2990 se odmlčel |
1967 | ...a dole čeká kat |
Mám ji už od dětství, vlastně ani nevím proč jsem jí nikdy nečetl. Je to neuvěřitelný příběh a je to i vcelku dobře napsané. Jen ta intermezza s otcem u řeky jsou zbytečně ukecaná.