Borovicové ostrovy
Marion Poschmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/399565/bmid_borovicove-ostrovy-aal-399565.jpg
3
60
60
Příběh Gilberta Silvestra, univerzitního profesora, který se zabývá studiem vousů ve filmech, výborně kombinuje bizarní momenty i filozofii. Gilbert se jednoho dne probudí po velice živém snu, v němž se mu zdá o tom, že ho podvádí manželka. Profesor je tak přesvědčený o pravdivosti svého snu, že si sbalí věci a vydá se prvním letadlem do Japonska. Tam se seznámí s dílem básníka Macua Bašóa a rozhodne se, že musí spatřit měsíc nad Borovicovými ostrovy. Jenže ještě než se na svou pouť vydá, setká se se studentem Josou, kterého na cestách vede úplně jiná kniha: průvodce po nejlepších místech k sebevraždě. Povede se mu mladíkovo rozhodnutí změnit? A jakou proměnou projde sám Gilbert coby náruživý milovník kávy v zemi zasvěcené čaji? Román Marion Poschmannové překvapuje jazykovou invencí a literární intertextualitou, zároveň předkládá čtivý příběh plný bizarních zvratů, postav i důvtipných kliček v ději. V Německu je Poschmannová opěvována nejen kritiky, ale především čtenáři.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , PasekaOriginální název:
Die Kieferninseln, 2017
více info...
Přidat komentář
Kruhová kompozice příběhu začínající a končící snem, což má své opodstatnění: Japonci věří, že sny jim mohou zjevit pravdu, jak v knize prozradí jedna z postav. Sobeckost a sebestřednost sebevražd, které jsou v Japonsku mezi mladými lidmi doslova trendem, naráží na pragmatický životní přístup Evropana středního věku, tím vším se line japonská poezie a několik pěkných haiku. Skvěle ukázaný kontrast dvou odlišných kultur.
Každý milovník Japonska po této knize sáhne s nadšením. Spousta zeleného čaje, zajímavých míst v Japonsku, spousta rýže, ale bohužel - také spousta nevyužitého potenciálu.
2 dějové linky se ženou a s Japoncem Josou se daly krásně rozvinout, bohužel se ale rozplynuly jako mraky nad horou Fudži dřív, než si k nim člověk stihl vytvořit vztah.
Nuž, není to jednoduché čtení :-) Kniha má několik rovin a určitě jsem nezachytila všechny, takže to nechám na další přečtení. Je tu absurdně tragikomedický road trip za dokonalým místem k sebevraždě, vlnobití témat - od vousů, přes stromy až po Boha - které tvoří velice zajímavou básnickou rovinu, téměř jakoby chtěla dohonit i výklady haiku, filosofická linka, opěvování přírody a pomalosti na pozadí strohého frmolu moderního Japonska, které tam vždy zaskřípe, jakoby tam ani nepatřilo. Při čtení jsem si vybavila knihu Deštník pro tento den (kde má mimochodem hlavní hrdina taky dost divné povolání) a některé úseky mi připomněli Murakamiho. Mimochodem velice trefná obálka!
Poetické čtení, kde byly zajímavé pasáže i pasáže, kdy jsem přečetla odstavec a zjistila jsem, že se nesoustředím.
3 hvězdy dávám hlavně kvůli tématu "studium vousů":) a části s lesem sebevrahů (hodně jsem si v tu chvíli vzpomněla na pohádku od Mijazakiho Cesta do fantazie, a tak nějak si ho i představila - zarostlé auto...) + se mi moc líbily haiku a náhled do japonské kultury.
Jinak se obávám, že tuto knížku nedokážu plnohodnotně ocenit, protože nespadá do klasické beletrie nebo toho, co běžně čtu, a přece jen mi tam chybělo víc děje nebo zkrátka "něco"...
Nehodnotím hvězdičkami, protože jsem nedočetla. Kniha je na zajímavé téma, které je bohužel popsáno tak nudným způsobem, že jsem se dostala jen na 50. stranu.
Lákavá anotace a krásný obal, ale pro mě bohužel nezajímavé zpracování. Hlavní postavy mi byly naprosto lhostejné, motivace jejich chování nepochopitelné a děj celkem nanicovatý.
Pro mě byla knížka příjemným zpestřením - lehce intelektuální kousavý humor a japonská kultura kolem. Proč ne? :)
Krásná kniha. Haiku, které mistr Bašó vysypal z jehliček borovice... lepší pochvala mě nenapadá—
S. 152 Stál u okna, oběma rukama držel hrnek, na okamžik se v něm zachytil měsíc.
S. 94 Borovice, jako konstanty stály mezi lidmi, co jsou neustále v pohybu, póly klidu, starobylé, prověřené stovkami let... Borovice v třpytivém odpoledním světle, jen volné místo, vágní temnota v ustavičném mžikání...
S. 154 Macušimakaigan. Zatažená obloha, hedvábná šeď , po níž táhnou mračna, štíhlé a rovné mraky jako z japonských paravanů, mraky tvořené ze zaoblených pásů a blyštících se čtverců lístkového zlata....
S. 146
Tisíce jehlic,
Tisíce kilometrů
Přede mnou, za mnou....
Kdy knihu Borovicové ostrovy rozhodně číst
-milujete Japonsko a jeho kulturu
-máte rádi haiku a Macua Bašóa
-zajímá vás, jak se v Japonsku čůrá
Kdy knihu Borovicové ostrovy rozhodně nečíst
-Japonsko ani Borovice vás neberou
-střety kultur vás nechávají chladnými
-holíte se pravidelně a zásadně "dohladka"
Bylo zajímavé srovnávat Bašóovu cestu, kterou, samozřejmě pěšky, vykonal slavný básník před více než třemi sty lety v touze zbavit se svých závazků a zbytečných věcí, s cestou Gilberta putujícího vlakem a autobusem za bůhví čím a „poslední“ cestou Josy.
Gilbertovy pohnutky s činy byly pro mě málo srozumitelné. Zato Josa mi dal nahlédnout nejen do neznámých zákoutí japonské společnosti, ale také do duší mladých Japonců, kteří se tolik liší od předchozích generací. V tom vidím největší přínos tohoto románu.
Kniha je rozhodně kvalitně a inteligentně napsána, ale doporučuji ji spíše čtenářům, kteří se zrovna nacházejí v poeticko-intelektualnim rozpoložení. Když se kniha čte bez hlubšího zapojení mysli, tak může čtenář často po chvíli zjistit, že nepřemýšlí o čem čte a z knihy si odnese pouze základní hola fakta (opravdu velmi hola) o životě Japonců, zjisti, co je hajku a lze si udělat maly obraz o japonské krajině.
Docela zajímavý náhled do japonské poezie haiku z pohledu vzdělaného Němce. O děj příliš nejde, což potvrzuje i otevřený konec. Trochu filozofických úvah o sebevraždě a podobných kratochvílích současných Japonců. :-)
Představa o knize se zcela míjí s realitou knihy. Kniha mi připadá o ničem, překotné filosofické úvahy. Děj slabý. Škoda.
Nádherný přebal, zajímavé téma, moje oblíbené Japonsko-všechno znělo nadějně, dokud jsem nezačala číst.
Ačkoliv mám ráda poetické texty, tento styl psaní mi vůbec nesedl- nekonečné filozofické věty, plné poetických obratů, až se v tom člověk ztrácí. Několikrát jsem si musela věty přečítat dokola a leckdy mi pointa stejně utekla.
Dějově originální, ale vůbec se to nerozjelo.
Postavit do příběhu pospolu dvě postavy zcela odlišného názoru i charakteru je vždy vděčné a zajímavé téma. Zde spisovatelka pomohla k setkání německému postaršímu universitnímu profesorovi píšícímu vědeckou práci na téma fenoménu vousů a dospívajícího Japonce, který se rozhodl spáchat sebevraždu. Náhodným setkáním na tokijském nádraží se započne jejich společná pouť - ten prvý se vydává po stopách básníka Bašóa, druhý chce pomocí příručky nalézt to nejlepší místo, kde ukončit svůj život. Kniha je plná nejen velmi absurdních a místy až komických situací, kdy se střetávají názory Středoevropana, s postoji a kulturou mladého Japonce, ale jsou tu až filosofické pasáže na téma smyslu života a především krásné popisy opěvující jejich pouť po posvátných místech Japonska, o vzrostlých borovicích a měsíci v úplňku. Inu, spisovatelka v sobě nezapře básnířku a v této knize je to velmi působivé spojení. Je to čtení nevšední a jemné.
Od této knihy jsem měla tedy větší očekávání a trochu mě zklamala.
Začínaje chováním nesympatického hlavního hrdiny, kdy od snu ohledně podvádění hned utíká do naprosto cizí země na druhé straně planety (nerálné), přes jeho lhostejnost k mladému Japonci. Dále se mi kniha špatně četla z důvodu kombinování takového „okrasného“ (či vyumělkovaného) stylu psaní s filosofickými myšlenkami, přijde mi to jako nevhodná kombinace spolu ještě s nic neříkajícími opakující se frázemi („...jemně, putování, jako by nikam neputoval...“).
Pokud v knize měl nacházet kousek japonské mystiky či její poetičnosti, tak se mi toho bohužel nedostalo.
Jako klad bych uvedla Japonskou tématiku, něco nového jsem si z knihy i odnesla.
Štítky knihy
sebevražda Japonsko německá literatura Japonci střet civilizací a kultur
Borovicové ostrovy
Kolem téhle knížky jsem v knihkupectví chodila hodně dlouho a nakonec jsem se rozhodla pro výstřel na slepo a pořídila si ji - a nelituju.
Málokterá knížka je tak vyváženě napsaná - filosofické úvahy, sny a realita světa jsou v dobré harmonii, ničeho není příliš.
Děj neutíkal nijak svižně, ale taky nebyl nijak nesnesitelně utahaný.
Nebudu předstírat, že jsem knížku pochopila na první dobrou, asi mi tam něco uteklo, takže se rozhodně budu vracet, a to nejenom kvůli pochopení, ale i kvůli vztahu ke knížce.
Závěrem jenom dodám, že pokud vyrazím do Japonska, Borovicové ostrovy pojedou se mnou a budou mi dělat průvodce (jen tak ze sentimentality).