Bouračka
J. G. Ballard (p)
Halucinativní román o fascinaci automobily, rychlostí, dálničními nehodami a jejich spojení s erotickým životem hlavních hrdinů. Vypravěč se po své autonehodě opakovaně setkává s mužem, který je přímo posedlý a sexuálně motivovaný obětmi nehod a nabouranými vozy. Posléze všechny postavy románu spojuje posedlost sexem v rychlých vozech a sugestivní představy šílených autonehod a zdeformovaných těl. Po literární stránce je román velmi působivý a bývá považován za kultovní knihu undergroundu.... celý text
Přidat komentář
Asi ta kontroverznost časem nějak otupěla. Vlastně netuším, proč to číst. Dejte si film. Esenci dostanete a stačí vám na to kratší doba.
I když je to docela krátké, přečetla jsem jen něco přes půlku a stačí. Je to ještě někde hluboko pod undergroundem. Nedivím se, že to autor psal pod pseudonymem. Osobně bych to vydala raději pro jistotu pod pseudonymem pseudonymu.
Nedokážu říct, jestli je to oplzlé, úchylné nebo jaké, ale dál to dočítat nebudu.
Snesu dost, ale proč zkoušet, jaký odpad ještě dokážu přečíst? Stačilo.
Jestli si libujete v bizarním způsobem rozmašírovaných tělech a nad tím slintáte blahem a sexuálním vzrušením, pak doporučuji, tady si užijete. Doufám, že vás není na světě moc.
Film crash z roku 1996 jasnych pet hvezdicek a na svoji dobu pomerne kontroverzni vec ale co se knizni ,,predlohy”tyce je to prumer.Mam to takhle i s podobnym stylem jako je treba Americke psycho nebo Mechanicky pomeranc proste me bavi vic filmove verze a kdyby jste u tehle del vynechali knizni predlohu(no mozna MP je kvalitne trosku preci jen vis) podle me vubec o nic neprijdete.
Takový tradiční Ballard, co se nepříliš dobře čte. Jeden z kousků, kde film je lepší než předloha.
Bouračka je dílo, které se zcela vymyká jakémukoli zařazení. Je to totiž halucinogenní přehlídka, v níž hlavní roli hraje fascinace sexem, tělními tekutinami, násilím, brutalitou, perverzními úchylkami, smrtí, odlidštěnými technologiemi, auty, sklem, betonem a dálničními přivaděči. Ballard nic nepřikrášluje, nic neskrývá, ani se ničemu nevyhýbá. Homosexualita, masivní promiskuita, zvrhlé chtíče - nic mu není svaté. Syrově a nekompromisně útočí svým orgasmickým slovníkem na čtenářovy receptory. Dějová linka se utápí v balastu slov, vrstvených v neproniknutelných strukturách a opájejících se svou vlastní drsnou zvukomalebností vzývajíce boha perverzity, odtrženého od jakýchkoli projevů lásky i romantiky. Postavy románu se nemilují, ony spolu bojují v záchvatech zvrácené touhy vyhnané do extrémů. Celý ten fantasmagorický spektákl je jako jeden velký LSD trip dost podobný tomu, který v závěru prožívá hlavní hrdina. Tohle čtení je opravdu nebezpečné a je jen pro „na všechno připravené“ čtenáře.
Rozpačitost. Film je lepší.
Pochody vypravěče jsou mi nejasné. Hlavně mi moc nedochází, proč začal vyprávět, krom toho, že má zvláštní zkušenost a setkal se se zvláštním člověkem. Ale na základě toho bych mohla zas já každý měsíc vyplodit jednu knihu o jízdě v tramvaji číslo 7. Díky předmluvě vím, proč vypráví autor, ale plně mi k tomu to zpracování a jazyk nesedí. Přitom už po pár stránkách v jiné Ballardově knize (Říše slunce) jsem si jistá, že umí psát i lépe.
Prostě pokud by vás zaujalo téma, spíš jděte do filmu a víc nad ním přemýšlejte. Dosáhne to pak, podle mého soudu, lepšího efektu, než by dosáhla samotná kniha nebo i kniha+film. Jen pozor, že mezi verzemi se liší konec. Konec filmu je také lepší. Navíc kniha nemá soundtrack, film jo. Ale přísahám, že většinou filmy nepreferuji!
Je to síla. A neuvěřitelné na tom je, že se jim povedl i ten film. Obojí vřele doporučuju.
Štítky knihy
sex sexuální úchylky zfilmováno erotika anglická literatura auta, automobily posedlost dopravní nehody, autonehody undergroundAutorovy další knížky
2000 | Říše slunce |
1995 | Bouračka |
1994 | Mýty blízké budoucnosti |
1997 | Betonový ostrov |
2010 | Hello, Ameriko! |
Ballard nabídl zcela novou věc. Svěží vítr, který už sám o sobě zní v rámci příběhu bizarně zajímavě. Taky se to tak jeví prvních několik stránek , které jsem se zájmem hltal jednu za druhou a převaloval ve své mysli každé slovo. Seděl mi i Ballardův styl vyprávění, který se zdál být jasný a přímý. Pak se cosi pokazilo. Nevím, jestli to bylo nezáživností příběhu, nějakou změnu, ale před půlkou knihy se vše najednou sklouzne spíše do nezáživné spirály nahodilých a až nesouvicejících situací, které člověka přestanou oslovovat. To byla rána na solar, se kterým se těžce dá vyrovnat. Z osvěžující knihy se nakonec vyklubala divná směsice nudy, nahodilosti a občasně nechutných sexuálních výlevů, které tolik neseděli do určité snahy téma nadnést.