Bouře
Ilja Erenburg
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Romány Válečné Literatura česká
Vydáno: 1953 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Буря
více info...
Přidat komentář
Roztáhlá historická freska navazující na tradice ruských klasiků. I přes nesporné kvality tohoto románu je kniha poznamenaná dobou vzniku ( schématičnost postav, řada socsol klišé )
Ereburgova Bouře je jeden z nejlepších románů své doby - v Sovětském svazu vyšel v roce 1948 a ovlivnil stovky osudů mladých lidi, především zahraničních studentů studujících v Sovětském svazu, protože Stalin po přečtení Bouře, která mimo jiné líčí lásku mezi Sovětem a Francouzskou, zakázal sňatky s cizinci a málem se začaly trestat i jen zdánlivé milostné vztahy. Jen v Leningradě se tehdy odehrála spousta tragédií a několik desítek sebevražd (včetně československých studentů). Sňatky byly povoleny po Stalinově smrti v roce 1954. Je zajímavé, že teprve tehdy směl vyjít český překlad Bouře, bohužel nepříliš kvalitní a hodně "učesaný". .
Tenhle román mě nijak " nechytl ", autor popisuje dobu a boje ve Francii, Rusku a Německu, a to za účasti více postav. Vystupují zde továrníci, komunisté, generálové, vojáci i partyzáni, doktoři i obyčejní obyvatelé, největší potíž jsem měla v tom, že autor střídá v delších kapitolách země a rozehrává osudy lidí, aby je pak opustil na několik dalších kapitol a čtenář se tak těžko orientuje. Na mě je tam moc chaosu, druhá polovina knihy je už přehlednější, nejspíš protože hodně postav padlo během války.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) ruská literatura studenti Velká vlastenecká válka válečné rományAutorovy další knížky
2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
1954 | Bouře |
1966 | Trust D.E. |
1986 | Lidé, roky, život |
1960 | Dýmky |
Bouře má být obrazem druhé světové války a především dokonalosti Sovětského Svazu, velikosti "sovětských" lidí a především ideologickou obhajobou a propagandou tzv. socialismu. A často až neuvěřitelnou omluvou čehokoliv špatného, co bylo "vidět" a přitom to byla jenom špička ledovce. V knize se samozřejmě nic nedozvíte o gulazích, popravách, bídě, brutální nespravedlnosti, zato zde všem nad hlavami září jasná hvězda komunismu a smůlu mají ti, kteří nepochopili, že jenom ta jedna jediná ideologie je správná a jedna jediná cesta vede do ráje.
Knihu jsem přečetl přes její rozsah během gymnaziálních let a tu jednu hvězdu bych jí snad i dal čistě za jedinou věc, která mě už tehdy zaujala - za styl psaní, tedy za techniku. To vše ostatní je přes svoji rozsáhlost a bombastičnost jenom ideologický balast, lidé nejsou lidé, individuality s řadou často velmi jemně rozdílných vlastností a charakterů, ale jenom ideologické archeotypy a je jedno, jestli jsou to lidé sovětští, nebo jenom ti "ostatní". Nesnáším v literatuře (ale i v životě) ony vzorně a dokonale ideově vyprofilované osobností, které jsou typickým představiteleme a reprezentantem čehokoliv a které jednají podle předem daných ideových mustrů v modelových situacích přesně tak, aby to té ideologii přesně odpovídalo.
Množství stran knihy je přímo úměrné prázdnotě obsahu a absenci jakýchkoliv emocí nebo námětu k přemýšlení, které by kniha měla přinést.
O Velké vlastenecké válce napsal Vasyl Bykav dvě novely, Krugljanský most a Jeho prapor. Knížka je to útlá, vyšla u nás jenom jednou, ale právě její porovnání s tímhle nabubřelým, prázdným a ve své podstatě hloupým propagandisticko řemeslným dílem ukazuje, co byl Stalinův věrný Ilja Erenburg zač. Jistě, jsou spisovatelé, kteří byli zapálenými komunisty, byly levicoví intelektuálové, jejichž obdiv k Sovětskému Svazu a onomu "komunismu" byl upřímný. Ale byli to i opravdoví spisovatelé, kteří psát uměli a na stránkách svých děl necítili potřebu "oslavovat, propagovat a učit". Jak skvělé romány napsal obhájce procesů v třicátých letech Fuechtwanger. Jak dokonalým dílem jsou povídky Jana Drdy Němá barikáda.
Erenburg svoje rozmáchle oslavné dílo plodil v době, kdy jiný spisovatel - Eric Arthur Blair vydal Farmu zvířat (snad nejdokonalejší kritiku tzv. "třídního" boje) a dopracovával na farmě v Branhillu na ostrově Jura svoje stěžejní dílo s letopočtem v názvu. A jistý dělostřelecký důstojník Rudé armády, dvakrát vyznamenaný za statečnost ve stejné době "kroutil" svých osm let v gulagu.
Erenburg svůj v zásadě zbytečný a prázdný život prožil v naprostém klidu a sovětské formě blahobytu a to i přes svoje "přátelství" s řadou "pokrokových" západních umělců (např. Picasso). O jeho postojích snad nejlépe vypovídá věta z jeho reportáže o předválečném Československu, kterou v roce 1931 popsal jako zemi, kde „milují amerikanismus a knedlíky se zelím a vyvážejí do světa Čapkovy spisy a Baťovy výrobky. To druhé svět potřebuje, to první si mohou nechat, vždyť každá země má Čapků dost.“ Nutno dodat, že především ony totalitní země (bohužel nejen ony) mají dost svých Erenburgů, nakonec skvěle je popsal ve svém Mistrovi a Markétce další skutečný a velký spisovatel Michail Afanasjevič Bulgakov. Erenburg by byl člen "masolitu" jako vyšitý...