Boží muka
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431185/mid_bozi-muka-7K3-431185.jpg
4
180
180
Soubor novel je první samostatnou knihou K. Čapka, knihou, která byla hluboce ovlivněna 1. světovou válkou. Drobné prózy, v nichž autor soustředil pozornost na věci zdánlivě se vymykající lidskému rozumu, jsou v nejednom případě válečnými událostmi přímo inspirovány. Stavební princip jedenácti novelových balad spočívá v tom, že v nich všechno směřuje k nějaké neviditelné, neznámé nebo nerozluštěné události: k původu záhadné stopy ve sněhu, k osudu dívky bez domova, k povaze prchajícího zločince či k cizí minulosti, a všechny svědčí o autorově hlubokém soucitu s lidmi a jejich omyly.... celý text
Přidat komentář
Čapkova prvotina byla pro mě hodně filozofická a nebudu předstírat, že u všech povídek jsem pochopila, nad čím přesně se zamýšlel nebo co chtěl vyjádřit. Není to "hltací" kniha, vyžaduje čas, klid a soustředěnost.
Právem se u Čapka mluví o slohovém mistrovství. A užila jsem si ho i v těchto povídkách.
"Ulice je prázdná; napravo a nalevo rozevírá se nekonečná dráha opuštěnosti. Čekání zmrtvělo. Vše slilo se v beztvarou látku úzkosti."
"Byla tu od prvopočátku: zprvu pružná, fluidní, povolující nebo napjatá; ponenáhlu znehybněla, stala se tíhou a hmotným tlakem, jako nesmírné svěravé břímě v prsou. Ale byla to zdánlivá nehybnost ohromného vejce, jež se soustředí a připravuje k životu. Rostlo to, jako roste vřed; stále šíře se rozpíná tupý, hnětoucí tlak, zdá se bez hranic, ale náhle se stahuje do středu v jediný bod pronikavé bolesti."
První samostatná kniha Karla Čapka, ve které se projevuje naplno jeho spisovatelský talent, inteligence a vnímavost. Zdánlivě se mohou povídky zdát tak trochu všední, s nádechem záhadnosti, ale ve skutečnosti je tomu právě naopak. Dle mého názoru jde o hlubší až filozofická zamyšlení nad různými tématy života a smrti, lidského bytí jako takového a různých jiných aspektů existence, které leží za hranicí lidského chápání.
Tuto knihu jsem rozčítala už v minulosti třikrát a vždy jsem se zasekla u první povídky a dál jsem nečetla. Teď jsem si říkala, že to dám a dočetla jsem knihu celou.
Čapkovy povídky nejsou na jeden den čtení, ale na dlouho, což mi nedošlo a knihu jsem přečetla rychle, což ji ublížilo. Asi nechápu, co se mi autor snažil říct a budu si ji muset přečíst znova.
Jsou knihy, které člověk rád přečte za jeden den. To by, dle mého, byla u knih Karla Čapka chyba. Ty je třeba číst pomalu a případně se i vracet. A tento povídkový soubor není výjimka. Není to úplně jednoduché čtení, navíc poněkud pochmurné a záhadné. Top kvalitka je povídka Šlépěj.
Dle mě, je tohle je jeden z nejlepších Čapkových titulů, přesto že je tolik odlišný. Už jen za povídku Ztracené cesta prostě musím dát plný počet. Kéž by zrovna toto dílo bylo víc "profláklé" :)
Za mě je fajn, že se Čapek později vypsal a zbavil patosu, který cítím v téhle prvotině.
Byl jsem trochu zklamán, když jsem si z knihovny přinesl útlou knížku s přesně 150 stranami. Dostat se na samý konec není opravdu těžké, zvládnete to za jedno odpoledne, ale za sebe doporučuju si mezi krátkými povídkami dělat pauzu, abyste je mohli lépe strávit. Povídky mě velice zaujaly, s Čapkovou filozofií jsem se dobře ztotožnil. Některé části byly sice trochu zvláštní a občas se mi stalo, že jsem nechápal, co čím Čapek myslí, ale ve výsledku jsem nadšený. Byť jsou "Boží muka" souborem Čapkových raných děl, stejně mě ohromil stylem psaní; nejvíce tím, jak "obyčejné" věci dokázal rozvést, nadnést je. Pro mě čtení bylo magickým zážitkem a rozhodně se ke knize někdy vrátím.
Povídky z Čapkova souboru Boží muka jsou variacemi leitmotivu zázraku, zjevujícího se v nejrůznějších podobách a okamžicích prostému člověku. Zázrak má u raného (!) Čapka povahu otisku nebo záblesku jediné nejskutečnější skutečnosti, kterou musíme na chvíli prožít a procítit, abychom ji hned zapomínali a ztráceli. Jakmile se o ní začne přemýšlet, uniká, protože i při určité míře schopnosti poznání podléháme nejistotě způsobu uchopení jak poznávaného objektu, tak sebe sama; objekt poznání je stejně relativní jako subjekt.
Příběhy velmi malé o obyčejných zázracích, slově jako nástroji nedorozumění, podroušeném bloudění v mlze, čekání na nevyslovitelné a kýženém procitnutí. Rafinovaně propojené novelky, napsané úžasným obrazivým jazykem. Počátek Mistra.
„Vzpomeňte si,“ naklonil se k němu Boura, „loni nad tou šlépějí; řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh a že by ho bylo lze sledovat.“
„Ach ne,“ zamračil se Holeček, „boha nelze vyhledat detektivní cestou.“
„Jak tedy?“
„Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny; tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a rovnováze.“
„Vám už přesekla?“
„Ne.“
Mě se lépe četla první část, kde byly delší povídky ... ale i ty v té druhé části, které byly podstatně kratší vůbec nebyly špatné ...
Tady prakticky vůbec nejde o děj, je to opravdu filozoficky laděno, čtenář sleduje hluboké zamyšlení a uvažování hlavních hrdinů a nakonec se přistihne, že uvažuje i on sám. A do toho se sem tam vkrade humornější prvek.
"Zatím komisař vyslýchal povozníkovu ženu; nevěděla nic, a přesto z lidového instinktu hleděla zapírat."
Na Čapka expresionistu jsem se těšil, nakonec to bylo čapkovštější, než jsem čekal. Delší povídky v první části mě vesměs nudily (jediná stravitelná byla šlépěj, která se ale moc neliší od známějšího zpracování stejné myšlenky v Povídkách z jedné kapsy), naopak mozaika z mikro-povídek, spíše zamyšlení nebo meditací v druhé části mě bavila velmi. Palčivé rozhodování Růžičky v "Pokušení", těžko uchopitelné prozření bezejmenného hrdiny ze "Ztracená cesty" a rozjímání staříka ne-rybáře v "Odrazech" ve mě cosi zanechaly a byla by škoda se k povídkám nevrátit. Takový prolog k noetické trilogii, akorát intenzivnější a přímočařejší, s něčím z Kafky nebo Sartra.
“Chvílemi,” pokračoval chorý, “viděl jsem tak podivné zčeření na vodě, že nelze pochopit, odkud přichází. Někdy se zlomí vlna a zaleskne se krásněji než jiné; a jsou i úkazy na nebi – Stává se to velice zřídka. A tu si myslím: proč by to nemohl být bůh? Snad je právě tím nejprchavějším na světě; snad i jeho skutečnost je náhlé zlomení vlny a záblesk; nepochopitelně, výjimečně se vyskytne, a zajde – Často jsem o tom přemýšlel; ale hleďte, mám tak malý obzor, po léta jsem nedošel dále než sem. Je možno, že i mezi lidmi se přihodí takové zčeření nebo záblesk, a zase se zlomí. Musí se zlomit. Pravá skutečnost se musí zaplatit zánikem. Ach, slunce už zapadá.”
Upřímně: Boží muka jsem dočetla až napodruhé...při prvním čtení jsem měla prostě moc málo let....;-)
Část díla
Čekárna
1917
Elegie (Šlépěj II.)
1917
Historie beze slov
1917
Hora
1917
Lída
1916
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Tuto prvotinu mého velice oblíbeného spisovatele Karla Čapka, jsem pořídil přímo původní vydání z roku 1917, a bylo dost zajímavé sledovat jak se psaná slova změnila (např. slovo komisař se psalo komissař, se dvěma s). Co se týče samotných povídek, jsou velice filosofické, což není na škodu, ale ne každý to pochopí. Tady tu knihu doporučuji spíše pro pokročilé čtenáře Čapkova díla. Našel jsem zde moc pěkné povídky které se mi líbili (např. legendární ŠLÉPĚJ která byla předobrazem povídky šlépěje v povídkách z druhé kapsy, také se mi líbila ČEKÁRNA, ta byla moc hezky laděná do té doby, či mírně detektivní povídka HORA). Celkově se jedná o geniální dílo, které se zamýšlí o člověku, o jeho citech a myšlení. To je právě jedna z věcí co na Čapkovi miluji...