Boží svědek v propasti zla - Život Etty Hillesum

10.08.2021

Život a duchovní cesta Etty Hillesum, mladé holandské Židovky, která zemřela v roce 1943 v Osvětimi, mě zaujaly už před mnoha lety, když jsem četla knihu jejích deníkových záznamů "Přervaný život". I když už to může být patnáct let, co jsem knihu četla, stále si pamatuji, že jsem jí byla hluboce oslovena. Letos jsem v knihovně Prostějov při hledání jiné knihy náhodou narazila na další knihu o Etty, "Boží svědek v propasti zla", kterou napsal kanadský kněz Yves Bériault.

V knize jsem se dozvěděla, že i kanadského kněze Yvese Bériaulta nadchly deníky Etty Hillesum. A to dokonce tolik, že se jednak vypravil po jejích stopách na místa, kde Etty pobývala, a jednak se rozhodl napsat jakýsi její krátký životopis, ve kterém by ji stručně představil. Taková kniha může sloužit jako stručné představení života Etty a pozvání k četbě jejích vlastních textů, z kterých Bériault v knize často cituje, takže už si o nich můžete udělat představu.

Kromě toho se ale v této knize můžete dozvědět i něco, co v knihách napsaných přímo Etty nenajdete. Já jsem třeba netušila, že Etty sama chtěla svůj deník, pokud by někdy došlo k jeho publikování, pojmenovat „O děvčeti, které nedovedlo klečet“:
"O děvčeti, které nedovedlo klečet – takto chtěla Etty pojmenovat svůj deník, kdyby někdy došlo k jeho publikování, aby vyjádřila stav svého života před pokleknutím a po něm. Předtím to nedovedla, nyní už to umí! Pokleknutí jako symbol jejího odevzdání se, souhlasu, který se v ní zrodil. Náhlost a naléhavost tohoto nápadu ji zpočátku trochu leká, ale s důvěrou se tomuto pocitu, který připomíná zamilovanost, poddá. Etty se cítí být milována:
„Včera večer, než jsem šla spát, jsem najednou klečela ve svém velkém pokoji na světlém běhounu mezi kovovými židlemi. Bylo to úplně spontánní. Něco mě přinutilo, a bylo to silnější než já. Před nějakým časem jsem si slíbila: „Budu se učit klečet.“ Stále jsem se za toto gesto styděla, protože je stejně intimní jako gesta lásky, o kterých nelze hovořit, není-li člověk básníkem.“

07.07.2021

„Nevidím žádnou jinou cestu, než že se každý z nás obrátí do sebe a vymýtí a zničí v sobě všechno, co ho vede k přesvědčení, že je třeba zničit druhé. Je nutné nechat se prodchnout myšlenkou, že každá jiskřička nenávisti, kterou světu přidáme, udělá ze světa ještě více nehostinné místo, než jakým je.“

Etty je prostě úžasná a taky každé setkání s Etty je úžasné! A žádná příležitost k setkání s Etty není zbytečná! Yves Bériault navíc působí dojmem, že Etty dobře rozumí, když ji představuje jako dívku, která za pomocí lásky a života s Bohem staví obrannou zeď mezi sebou a zlem světa. A která pomáhá i svým bližním odolávat brutálním životním okolnostem.
Se zlem a krutostí měla Etty bohaté zkušenosti, a ze všech věcí, které jsou na ní fascinující, je asi nejvíc neuvěřitelné, že ani takhle extrémní zkušenost ji nepřinutila prožívat negativní emoce. Ne, ani nenávist ke svým trýznitelům, ani sebelítost, ani odmítnutí Boha, ani celková rezignace, nic z těchto vlastně zcela logicky vyhlížejících reakcí Etty nepostihlo.
Je to vůbec normální? Není tím Etty vlastně nějakým způsobem nelidská a svojí žitou svatostí odcizená běžným lidem s jejich běžnou emocionalitou? Jak se vůbec něčeho takového dá dosáhnout a lze se k podobnému postoji nějak propracovat vlastní silou? Nebo je to zkrátka nezasloužený Boží dar? Otec Bériault na tyto otázky definitivní odpovědi nedá a ani dát nemůže, Etty nám sice o sobě v denících a dopisech prozrazuje dost, ale proces Božího působení v ní je přesto zahalen tajemstvím – a zahaleno nám to i zůstane, alespoň zde na zemi.
Co se zdá být zjevné je, že je to vědomé přijetí Boha do svého nitra (nebo objevení Boha ve svém nitru?), které Etty dodává sílu. Ne, Ettin Bůh není někde na nebesích, Etty si ho nezkouší modlitbou přitáhnout k sobě z dalekých výšin! Bůh je součástí Etty, je blízko jejímu nejvnitřnějšímu já. Potvrzuje tak slova svatého Augustina, který už dávno doporučoval: „Vrať se k svému srdci a odtud k Bohu, protože cesta od tvého srdce k Bohu není daleká“
Bůh tedy v Etty roste na místech, kde mu Etty udělá prostor potlačením svého ega. Pracuje v ní, pomáhá jí všechno snášet, dává jí poznat smysl života, rozeznat dobro od zla a sílu uchovat si v sobě prostor, ve kterém právě o Boha v sobě pečuje. Bůh jí za to „odměňuje“ tím, že v ní působí a koná v ní tak úžasné věci, jako v málokom jiném.

Etty Hillesum je v Bériaultově spisu velmi případně prezentována jako žena modlitby. Její modlitební život je totiž propracovaný a hluboký, mystický. Je k nevíře, že do podobného stavu došla sama, bez vnějšího duchovního vedení. Zajímavé na Ettině modlitbě je její zájem o druhé (nemodlí se za sebe, ale za bližní) a její důvěra k Boží prozřetelnosti (nemodlí se za konkrétní věci, ale za lidskou schopnost snášet to, co nám Bůh nachystá). Přesto její modlitba nevede k odloučení od reality její každodenní existence a jejich konkrétních úkolů. Je to vlastně právě naopak, Etty žije plně se svými sestrami a bratry, neodpojuje se od práce, kterou si naordinovala. Kdepak! Tu lásku, která skrze ni proudí, dokáže cíleně zaměřit na své potřebné bližní. Je mi tím obrovskou inspirací a vzorem!

„Nestačí pouze o tobě kázat, můj Bože, nejprve tě musím vystopovat v srdcích druhých lidí. Je třeba proklestit ti v druhých cestu, můj Bože, a k tomu musím dobře znát lidskou mysl.“

11.04.2019

Nádherná kniha. Etty, silná ve své křehkosti a průzračná ve svém upřímně žitém lidství, mě chytla a nepustila. Její poetika a způsob, jakým popisuje svou zkušenost s Bohem, mě velmi oslovuje.