Bratři Karamazovi
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Jeden z nejslavnějších románů světového písemnictví vyšel poprvé roku 1880. Tento literární epos je po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech považován za vrchol autorovy tvorby. Obsesivní touha po životě je společným jmenovatelem psychopatických postav, otce Fjodora a bratrů Ivana, Dmitrije, Aljoši. Starý Karamazov, děvkař a opilec, odmítá financovat večírky a alkoholové eskapády svého nejstaršího syna Dmitrije. Ten před svědky přísahá, že otce zabije. Drama o temných vrstvách paměti, o lidském svědomí, vině a trestu. Vedle divadelních představení byli Karamazovi třikráte převedeni na plátno: 1958 americkým a 1969 ruským režisérem, originálním způsobem roku 2008 v česko-polském filmu Petra Zelenky.... celý text
Literatura světová Romány Filozofie
Vydáno: 2018 , OdeonOriginální název:
Братья Карамазовы (Braťja Karamazovy), 1880
více info...
Přidat komentář
Čtyři hvězdičky za uhrančivost psaní. Stále totiž nerozumím tomu, co bylo důvodem, že jsem román dočetla do konce. O Dostojevském se říká, že je vynikající psycholog, jenže psychologii postav u něj nepoznáte z popisu nejvnitřnějších pochodů, ale z toho, že všechny neustále žvaní. A žvaní a žvaní. Všichni na všechny všechno vědí, neustále se omílají peníze, navštěvují se jak na běžícím páse a sem tam někdo chytne nějaký hysterický záchvat. Jelikož se jedná o román z prostředí ruské šlechty, mají samozřejmě dost času řešit zbytečnosti. Povahy mnoha hrdinů a jejich chování mi přišly málo pravděpodobné a nepochopitelné.
Velice se mi líbila postava Aljoši, coby ztělesněné lidské moudrosti, a starce Zosimy. Jinak to byla převážně spousta patetických řečí. Zločin a trest obsahoval psychologii daleko hlubší, Bratři Karamazovovi jsou považováni za vrcholné dílo možná jen díky šířce záběru.
Jedna z těch několika naprosto výjimečných knih, na jaké jsou běžné hodnotící stupnice krátké a o kterých těžko něco napsat. Čtení na prázdniny to není a pokud vás nebaví dlouhé filozofické rozpravy, které tu mezi sebou protagonisté vedou prakticky neustále, a četné odbočky (například padesátistránková pasáž o životě starce Zosimy), pokud očekáváte akčnější děj než něco ve stylu: postava A a postava C spolu vedou dlouhý rozhovor, pak se objeví postava B, která vede podobný rozhovor s postavou A, pokud nedokážete překousnout, že Dostojevskij byl očividně placen podle počtu slov, pak to pro vás nebude to pravé ořechové. Pokud vám ale nic z výše uvedeného nevadí či to naopak vítáte, Bratři Karamazovi se vám odmění hlubokým zážitkem, který dokáže poskytnout jen několik málo dalších románů.
Tiež si myslím, že Dostojevskij napísal aj lepšie knihy (určite Zločin a trest). Tento román je v prvej polovici rozvláčny a uťahaný, až miestami nudí, aj keď prináša silné myšlienky. Záver je naopak skratkovitý a román je akoby nedokončený. Napriek všetkému ale jedno z vrcholných diel svetovej literatúry!
„Milovat život víc než jeho smysl?“ „Jistěže ano. Milovat dřív, než přijde logika, jak ty říkáš, rozhodně ještě před logikou, a pak pochopím smysl.“
„Neboť tajemství lidského bytí je nejen žít, ale i mít proč žít. Bez pevné představy, proč má žít, člověk život odmítne a raději se zničí, i kdyby kolem něho byly samé chleby.“
„Ale běda těm, kdo se na zemi sami zničili, běda sebevrahům! Soudím, že nešťastnější než oni už nikdo být nemůže být.“
Dostojevského opus magnum, vrcholný román u kterého superlativy nestačí. Záměrně jsem vybral citace podobného charakteru, neboť v tomto osobně spatřuji hlavní téma knihy, existencialismus a smysl života. Dílo je rozsáhlé, příběh propletený se značným množstvím odboček, přesto v zásadě jednoduchý. Jak bývá u Dostojevského obvyklé, postavy jsou detailně vykresleny, jejich motivace a psychologické pozadí popsány s děsivou pečlivostí. Typický je smysl pro detail, nic není opomenuto, vše je rozvedeno. Autor neváhá vyhradit desítky stran zdánlivě nepodstatnému detailu příběhu, nebo filosofické odbočce. Psychologie a vnitřní monology postav hrají opět nesmírně důležitou roli, v díle jsou geniálně zakomponovány archetypální psychické poruchy, řada protagonistů vykazuje ukázkové psychopatické a sociopatické poruchy osobnosti. Postavy bojují s trýznivou depresí, nenávidí sebe sama, nenávidí jiné, jsou extrémně zahořklé, šikanují a jsou šikanovány, zkrátka takový normální život. Čtenář popisované emoce doslova prožívá. Přesto se text čte skvěle a osudy protagonistů čtenáře nutí otáčet stránky pravidelností metronomu. Kniha mi dala hodně, jednoznačně doporučuji.
Kdo by řekl, že zrovna nejdelší a z knihovny nejhrozivě zahlížející Dostojevského dílo bude z jeho opusů na čtení dost možná nejsnazší? Přišlo mi, že zatímco Bratry Karamazovými jsem jako čtenář prošel snadněji než nůž máslem, zatímco jiná jeho velká díla, která jsem měl v ruce dřív, řekněme Idiot nebo Běsi, mi vzdorovala mnohem drsněji. Snad je to dáno věkem a zkušenostmi, kdoví. Raději si ovšem budu říkat, že to bylo způsobeno v první řadě tím, jak blízké mi tady všechny ty postavy byly: nepřekonatelně vtipný a krutý filosof Smerďakov, božsky rozkošná a krutá Grušeňka, moudrý a svou dobrotivostí také nakonec takřka krutý Aljoška... a všichny ostatní nezapomenutelné karyatidy držící tento gigantický román v uměleckých výšinách.
Jak je vlastně možné, že je to tak dlouhé? Na Dostojevském mě nikdy nepřestane udivovat, jak moc se vymyká zavedeným standardům pro vedení psaného vyprávění, především silným prvkem odbíhavosti a zdánlivé rozvláčnosti. Dokáže věnovat desítky stran soudnímu přelíčení, rozhovoru o náboženství nebo náhledu do minulosti některé z naprosto vedlejších postav – a celou tu dobu si udrží pozornost! Celou tu dobu si člověk uvědomuje, že čte Karamazovy a že se vše, co se dozvídá, skládá v jeho podvědomí do jakési velkolepé fresky zachycující bolest ruské duše. A šampaňské a okurčičky, samozřejmě.
V každém případě ovšem patří Bratři Karamazovi mezi ta ambiciózní díla, která zachycují úplně všechno, dočista celý svět. Charaktery zahrnují všechny lidské typy; také všechna důležitá prostředí, do nichž se člověk může v průběhu svého života dostat (to jest chudý dům, bohatý dům, klášter a hospoda) jsou přesně vykreslena. A bohatost žánrů, které se v románu snoubí a vesele kopulují, také udivuje. Je to ďábelský psychologický horor? Je to detektivní krimi-thriller? Je to filosoficko-psychologická lukulská hostina? Je to mýtus o pádu a znovuzrození hrdiny? Nebo je to nakonec teologický traktát? Ne – je to všechno!
První kniha od Dostojevského a musím říct, ze mě velmi nadchla ! Sice je tam dost náboženství, ale autor je opravdu mistr psaného slova a zajimaveho dějství ????
Nemůžu jinak - ta pátá hvězdička je částečně odměna pro mě za to, že jsem tu knížku dočetla. Nechápejte mě špatně, bylo to skvělé a vlastně i čtivé a hrozně obsáhlé. Úplně jsem zapomněla, jaký realismus umí být, už jsem ho zase dlouho nečetla. A myslím, že ruský realismus jsem ještě vůbec nečetla, takže Bratři Karamazovi od Dostojevského jsou má prvotina. Myslím, že jsem si vybrala dobře, i když místy mi z toho šla trochu hlava kolem a myslím, že ještě chvíli potrvá, než si uspořádám myšlenky a zjistím, jaké přesně je vlastně poselství téhle knihy. Jako by jich tam byla celá řada.
Asi poslední kniha od mistra Dostojevského, která mi chyběla. Smozřejmě, dílo génia. Již rozumím proč je toliko dramatizována, zfilmována atp. Kombinace duchovních, dramaticko-romantických a detektivních prvků. Děj se střídá a skáče mezi těmito částmi a mnoho z nich skutečně silných. Zároveň graduje z pohledu kriminálního. Dyť je to vlastně předchůdce dnešních psychologických moderních detektivek. Skvělá práce. Více mě však svojí sílou a tíhou a Dostojevskou ponurostí a dekadencí zaujaly Běsi, případně nepřekonatelný Zločin a trest, ale možná i Idiot. Bratři jsou už hodně vytříbení a takoví "moderní".
Rozhodně jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Dokonalé vykreslení postav, které se s větším či menším úspěchem potýkají se sebou navzájem, svou minulostí, vírou, ideály a hlavně - svou lidskou přirozeností. A to vše v rychle se měnícím a do katastrofy ženoucím se Ruskem.
Dostoyevsky se nijak nestaví nad svoje postavy, "pouze" z pozice víceméně nestranného pozorovatele sleduje a popisuje průběh tragédie jedné rodiny až do hořkého konce.
Kniha je hlavně zcela přiznanou oslavou církve a náboženství, vzpomínkami na Dostojevského osobní zážitky a vážně se toho tam moc neděje. Slávu knihy nechápu. Autor má lepší.
Pár náboženských úvah s kriminálnou zápletkou. Ideálne oddychové čítanie do vlaku alebo električky.
Po Zločinu a trestu jsem se dalšího Dostojevského bála, ale tohle bylo (nevím, jestli kvůli novějšímu překladu, nebo kvůli tomu, že jsem ZaT četla jako malá) stokrát lepší. Byly tam nudná místa, ale jako celek mě to fakt totálně bavilo a přečetla jsem to fakt rychle, na to jaká je to tlustá kniha.
Nejlepší postava je Smerďakov. To je prostě bez debaty.
Tento velice rozsáhlý epos se mi svým způsobem hodně těžko hodnotí. Z dnešního pohledu je dílo velmi rozsáhle a dlouhé přičemž se asi prvních 500 stran absolutně nic neděje, když jsem nad tím sám uvažoval, dospěl jsem k tomu, že těch prvních 500 stran by se dalo shrnout do jedné kapitoly, protože se tam sice udávali jednotlivé malé příběhy, ale nakonec to nebylo ani moc podstatné. Zdlouhavé pasáže někdy u mne vyvolávali až utrpení, obzvlášť v kronice o Starcově životě, to byla absolutní hrůza. Dále jsem měl problém s několika postavy (konkrétně s Míťou a Fjodorem) oba na mne působilo jinak v knize a jinak v úvodním popisu. Úvodní popis je představil tak jako primitivy zjednodušeně řečeno, ale v knize svým jazykem a vším působili stejně hrozně vzdělaně vznešeně a vůbec to neodpovídalo jejich úvodnímu popisu, to mi od nich bralo na realističnosti, což mne nakonec asi nejvíce mrzelo. Poslední věc, kterou bych knize vytknul byl její konec, ten mi přišel absolutně nečekaný, vlastně na žádnou otázku neodpověděl a přednesl něco co mě v knize ani moc nezajímalo, škoda. Na druhou stranu přes všechny tyto neduhy mne kniha nutila číst dál a dál, zajímalo mne jak to dopadne, co se ještě stane, a to se vskutku musí ocenit, musel jsem číst dále, kniha k tomu tak nějak svádí a táhne. Nejvíce mne fascinovala postava Ivana a hlavně Lízy, tato mladá slečna jako by snad vypadla z jiného světa, přesto měla tolik zajímavých promluv a byla tak moc spřízněná s mou osobou. V knize určitě nachází množství památných vět a promluv, které si určitě zapamatuji a možná mne i svým způsobem ovlivnily. Bylo to zvláštní, nečekané, dlouhé, přesto poučné.
Čtyřdílný román s epilogem, autorovo poslední dílo. Jádro příběhu o otcovraždě vzniklo na základě skutečné události. Román zevrubně líčí osudy rodiny státkáře Fjodora Pavloviče Karamazova. Dílo je, de facto, notoricky známé, tak chci spíš zdůraznit části, které považuji za zajímavé a naopak i ty, které bych klidně vynechala.
Zaujala mě ta část o církevním trestu. Kniha druhá, kapitola 5.
Dále to o upálení Krista a poslední kapitola knihy šesté.
Trochu mám pocit, že jsem tyto myšlenky již někde četla, byť netvrdím, že je Dostojevskij opsal. Spíš někdo jiný je opsal od něj. Kapitola 9, kniha 11-podobnost s Faustem. Co se mi nelíbilo je, že jsou tam jedna, nebo dvě kapitoly, kdy na ,,deseti" stránkách probíhá monolog na způsob ,, ó Pavle Pavloviči já jsem tak nešťastná, chtěla jsem ti něco říct, ale nevím co protože jsem rozrušena, nevím co... To ale začne po chvíli nudit Pavla i čtenáře, děj se nikam neposouvá a ani se nedomnívám, že by autor více osvětlil čtenáři děj, nebo psychologii postav. Spíš to působí, že plní normu stránek.
Závěr: dobrá kniha s drobnými nedostatky.
Knihu jsem četl dvakrát. Je to úžasná kniha, nicméně pro nás moderní lidi hodně rozvláčná, místy až nudná, ale otevírající důležitá témata: odpuštění, vina, trest, svoboda a další. Autor se na ně dívá pohledy románových postav, které jsou dosti vzdálené naší zkušenosti, zejména tím, že popisují ruské prostředí nám i časově dosti vzdálené.. Ale přesto si myslím, že je velmi obohacující se nechat vtáhnout do dialogů a přemítání hlavních hrdinů. Sám jsem si knihu prošel a udělal několik odkazů na místa, jimiž bych se rád podrobněji zabýval. Doporučuji k přečtení samozřejmě každému, s upozorněním na to, že nejde o snadné čtení. Ale stojí to za to.
Nesmírně složité, děsivé a úžasné dílo ... dalo by se číst stokrát dokola a pokaždé v něm člověk najde něco, co předtím minul nebo pochopil jinak. Tím květnatým, přeplácaným ruským stylem psaní může sice čtenáře odrazovat (viz 850 stran), ale z ničeho nic se tam objeví tak úderné a důležité věty, které stojí za překonání těch X nadbytečných. Za sebe doporučuji shlédnout česko-polský film Karamazovi (2008), kde režisér a herci dokonale zdramatizovali toto dílo.
Dílko je to rozsáhlé, přeplněné tématy a otázkami stále aktuálními a skrz naskrz ruské. Občas se ten ruský oder vyznačoval takovou intenzitou, že šla až hlava kolem a musela jsem vyloučit četbu v MHD, aby mi nic neuniklo. A taky si občas odpočinout u jiné knihy, protože se tenhle Dostojevský nevyplatí číst na čas. (Ale za to už nikdy nevyvane!)
Štítky knihy
zfilmováno ruská literatura nihilismus rozhlasové zpracování ruské romány
Autorovy další knížky
2004 | Zločin a trest |
2004 | Bratři Karamazovi |
2008 | Běsi |
1958 | Bílé noci |
2020 | Idiot |
Kupodivu ne tak náročné čtivo, jak by se mohlo očekávat, přesto velmi propracované - jak jsem se kdysi kdesi dočetl, Dostojevskij si tvořil na papír propojené struktury vztahů svých románů, aby se v nich sám orientoval. Není divu!
Menší zklamání z překladu, resp. editorské činnosti (Odeon, 2018), spousta chyb a překlepů.
U mě však stále leží na piedestalu Zločin a trest spolu s Idiotem.