Broučci
Jan Karafiát
Broučky, jediné umělecké literární dílo Jana Karafiáta (1846–1929), potkaly nejednoduché osudy. Roku 1876 anonymně vyšel skromný, neilustrovaný svazek – tehdy s názvem Broučci pro malé i velké děti – a zapadl vcelku bez povšimnutí. Až teprve po sedmnácti letech knížku objevil a zpopularizoval novinář Gustav Jaroš, který ji označil jako „snad nejkrásnější květ naší české literatury dětské“ a jejího autora nazval „českým Andersenem“. Poetická obraznost Broučků, citlivý přírodní lyrismus a ušlechtilý humanismus si dále uchovávají nepomíjející platnost. I jazykově, svým jadrným básnickým slohem šťastně spojujícím hovorovost lidové řeči s vytříbenými biblismy, je dílo Jana Karafiáta pozoruhodné. Čtenářsky i posluchačsky stále přitažlivé zůstávají postavičky malých hrdinů, broučků a berušek, které při všech svých světlých stránkách nejsou zbaveny pravdivých lidských vlastností. Spolehlivým průvodcem Broučků jsou ilustrace národního umělce Jiřího Trnky, které přes časový odstup od svého vzniku na počátku čtyřicátých let nic nepozbyly ze svého půvabu. 35. vydání... celý text
Přidat komentář
S touto knihou jsem se seznámila až v dospělosti a to, když jsem ji předčítala svoji dceři. Nádherně napsaná kniha, která zapůsobila na mě i na dceru. Užívala jsem si nádheru poeticky psaného textu. Ještě stále mi v hlavě zní večerní modlitbička, která dceru uměla dlouho krásně zklidnit před spaním.
Podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka,
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
ZAJÍMAVOST: Nevím, proč nám můj tatínek tuto knihu nekoupil v mém dětství. Možná byl opravdu zapřísáhlý ateista a tuto knihu přeci napsal farář (knihy v naší rodině kupoval jenom můj tatínek).
A víte, kdo o mnoho let později věnoval tuto knihu mojí dceři? Byl to právě můj otec.
Člověk se stále mění třeba i prostřednictvím literatury. Co na tom, že je to literatura pro děti. Dobrá literatura se vždy prosadí.
Mohu dát méně než plný počet bodů? NE...opravdu NE!
Jako dítě jsem ten příběh milovala. Nutila jsem babičku číst mi ji pořád dokola. Nicméně, teď jsem si ji přečetla poprvé sama do Čtenářské výzvy a už tolik mě to neuchvátilo. Možná je to tím, že jsem vyrostla a mé názory by se těžko ztotožňovaly s názory faráře z 19. století. Možná už na Broučky nekoukám tak nekriticky jako kdysi, což mě velmi mrzí. Broučci byli mé dětství
Knihu jsem zařadila do své knihovničky, protože je to klasika. Nejkrásnějšími ilustracemi mě okouzlila Klára Trnková, která mě motivovala zařadit do knihovny i ilustrace jejího otce. Pan Trnka má na pohled jednoduché ilustrace, které jsou originální a tak překrásné. Přesto, že je kniha prezentována jako dětská literatura, já bych ji tam nezařadila. Dětská mohla být v těch dobách kdy každý občan byl věřícím a tudíž děcka musela být nějak vychovávána. To v dnešní době již neplatí. Proč bychom měli býti poslušnými, odevzdanými nebo smířenými se svým osudem? Mě pan Karafiát donutil k úvahám jak krásné by bylo být hmyzem a ne člověkem... :o) Vědět, kdo jste, čím budete, a zároveň vědět, že nic proti tomu nezmůžete. Pokud existuje Bůh, je jen otázkou zda je TAK hodný, když lidem nadělil Naději.
Miluju je dodnes.Jako dítě jsem hrála divadlo a role broučkovy maminky byla super. Měli jsme tenkrát velké úspěchy s tímto představením. Dodnes živě vidím,jak mi maminka u seriálu Dallas tvořila krovky na kostým :-)))
Prečítané. Prvý raz v živote - dnes. Čo napísať? Pôsobivé a svojské dielo, písané pekne, formou prístupnou pre detičky... ale ten obsah! Uf. :-)
Už dlho neviem vnímať svet detskými očami, tak to vezmem dospelácky. Správne, smrť tu síce nie je predstavovaná ako niečo strašné, možno len definitívne a neodvratné, to je v poriadku. Mne však trhali srdce mnohé smutné výjavy (k tomu hojne prelievané slzy, večné lúčenie, uhorené mačiatka v rozprávke na dobrú noc! ... a podobne). Myslím, že to pozitívne v živote broučkov bolo spomínané len mimochodom, oveľa väčší dôraz sa kládol na to negatívne. S každou obrátenou stranou som trochu tŕpla, čo sa zas stane.
Broučka som úprimne ľutovala – bol to taký úbohý otloukánek, neustále vyzývaný k poslušnosti a neustále dosť kruto trestaný za niečo, čo vlastne ani nestálo za reč (trestaný čím? kým? pánbožkom? žeby ten bol až taký pomstychtivý? neverím, mám o ňom lepšiu mienku).
Nebolo ono úbožiatko Brouček adoptovaný? Pri scéne (pozor spoiler), kedy mu ešte ako maličkému bola zima, tak maminka iba kúrila, kúrila, kúrila a potom si s ním vymenila perinku. Namiesto toho, aby ho zavolala k sebe a pritúlila. Tak toto bolo pre mňa nepochopiteľné... hoci v kontexte knihy nie prekvapivé... už viem. Chýbal mi tam vrelý cit, prachobyčajná láska.
„A Brouček svítil a svítil, na nic nedbal a ničeho si nevšímal, a svítil a svítil a myslel na Berušku.“ Ňo a beruška myslí na broučka a určite ho pritúli. :-)
Jsem rád, že mám vydání Broučků s ilustracemi Jiřího Trnky. Popravdě řečeno, vždy se mi nádherné, poetické, měkké, nadýchané Trnkovy obrázky líbily víc než text, který se smrťmi a hrobečky jenom hemží. Pamatuji se, že jako dítěti mi vždy přišel strašně smutný a občas jsem v skrytu duše i trochu doufal, že už bude konec čtení...
Broučky nám vždy před spaním četl strejda a já je tolik milovala. Knihu jsem četla stále dokola a dokola, až jsem ji uměla zpaměti.
Tak to vypadá, že si Broučky budu muset přečíst znova. Chci splnit výzvu a Broučci byli moji miláčci. nutila jsem mamku a babičku, aby mi ji přečetly celou naráz. Jakmile slyšely ťapat bačkůrky po schodech, bylo jim jasné, že jdu zase s Broučky v rukou a budu chtít pohádku :-D
Morbiďáci, pusťte dětem i televizi atp. Z pohledú na TV masakry musí děti okamžitě zemřít hrůzou.V knížce nic morbidního není. Je tam život. Knížka je klenot., Na tom že někdo z rodiny zemře není nic morbidního. Co budete dělat až vám někdo z rodiny zemře? Broučkama jsou na to děti připravené.Smrt je součástí života.
S touto klasikou mám jistý problém. Jako čtení pro děti na dobrou noc si představuji příběhy veselé i vážné, s ponaučením. Ale rozhodně ne morbidní. A morbidností je v Broučcích požehnaně. Dítě určitě něco vědět o smrti má, ale ne mu to servírovat v tak přehnané míře. Navíc mi vadily i neustále se opakující slovní spojení, věty a často i celé odstavce.
Jako mála mi broučci přišli jako hrozně smutná knížka, teď když jsem si je přečetla znova po asi 10 letech tak se na mým postoji nic nezměnilo. Stále mi přijdou hrozně morbidní. Ale musím říct, že je napsaná krásně, nádherně se čte. Jen nevím jestli ji někdy svým dětem budu moct číst přeci jenom upálená koťátka nejsou zrovna šťastná jízdenka pro hezké sny.
Jako malá jsem ji poslouchala před spaním v podání mé mamky. Ta ji četla jako malá holka a Broučky milovala. Já jsem se celé knihy bála a nikdy jsem k ní nenašla ten vztah, jako jsem viděla u mamky. Svým dětem jsem ji začala také číst, ale také jsem se vyhýbala těm smutným příhodám a myslím, že to pro ně bylo stravitelnější. Asi je to kvalitní knížka pro děti , ale pro mě zůstane pořád jakoby obklopená tajemstvím, které pro mě zůstane navždy neprozkoumané, možná i tím, že se já sama nesnažím té knize porozumět.
Celé dětství a až do teď jsem žila v přesvědčení, že kniha Broučci je milá, krásná knížka.. Smutný konec mi byl v dětství utajen a tak si myslím, že je to možná dobře.. I teď na mě padá smutek, když čtu ta slova: "A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes."
Jako dítě jsem Broučky milovala, moji ohleduplní rodiče mi je četli a ukazovali původní krásné ilustrace, které dodnes vidím před sebou, ovšem s vynecháním krutých pasáží (uhořelá koťátka v pohádce pro malého Broučka, smrt maminky, tatínka, drsný konec, kdy nakonec umřou všichni...) K těmto pasážím jsem se dostala až jako mnohem větší a spolu s neustálým opakováním, že nejlepší lidská vlastnost je poslušnost, jsem nějak ke klasickým Broučkům ztratila ten vřelý vztah. Nicméně loutková pozdější verze, kdy pochmurná temata byla upravena, je samozřejmě krásná.
Ale musím se přiznat, že i dnes, když v červnu vidím večer na louce malá létající světýlka, padne na mě nostalgie a představuju si ty malé roztomilé človíčky s křidýlkama, co v ručičce drží malou lucerničku...
Má oblíbená knížka v předškolním věku, kdy mně nadchly Sekorovy ilustrace a knížku jsem si často prohlížel a i později, kdy jako malý čtenář jsem ji několikrát přečetl. Nepamatuji se, že bych po čtení trpěl depresemi, jen mi v paměti utkvělo, že nemám šlapat po chudobkách... Po letech jsem se ke knize vrátil, když jsem ji předčítal dcerám. "Je tam obrázek?" ptaly se při čtení. Měly na vybranou tu novou s ilustracemi Jiřího Trnky anebo tu starou, ošoupanou a očtenou, s ilustracemi Ondřeje Sekory. Vybraly si tu samou, na které jsem vyrostl já i moji rodiče... :-)
Oblíbená knížka, ale rozmyslela bych se, jestli bych ji dala přečíst přecitlivělému předškolnímu dítěti...Vrátila jsem se k ní po několika letech a i jako dospělou mne to docela zasáhlo.
Příběh je ale překrásný, nicméně malým dětem bych ho asi ještě nečetla (a už vůbec ne mluvené slovo, které nemá daleko k hororu).
Kniha, v níž jako v životě všichni pomřou. Tady se s tím ani nesnaží nic udělat, ta odevzdanost je ubíjející.
naprostý souhlas s LordSnape..taky jsem se bála žluvy :D ale jinak taková dětská klasika, která učila nás, děti, chápat, jak to chodí ve ve světě dospělých. A taky jsem brečela, když umřela Janinka.
Štítky knihy
pohádky náboženství smrt pro děti zfilmováno hmyz přežití v přírodě loutkové divadlo broučci klasická literaturaAutorovy další knížky
2004 | Broučci |
1991 | Broučkova pozůstalost |
2017 | Broučci: Broučkovy pohádky |
2008 | Broučci - knížka s divadélkem |
1906 | Broučci a Broučkova pozůstalost |
Knížka, ze které nám babča četla, byla už v osmdesátých neskutečně omšelá. Bylo to strašně zvláštní čtení, nakonec se mi začalo líbit aspoň to, jak si žijí v prťavých domečcích, ale ve chvíli, kdy POZOR SPOILER broučci nepřežili zimu, jsem měl chuť se jít do kůlny zabít... Východisko zakódované v knize mi v tu chvíli babča nedokázala poskytnout, snad proto, že žila rozkročena mezi církví a stranou. Za mě tedy docela rozporuplný zážitek. Někdy se musím zeptat sestřenky, jestli to tenkrát zvládla líp než já...