Broučci - pro malé i velké děti
Jan Karafiát
https://www.databazeknih.cz/img/books/90_/90698/bmid_broucci-FtI-90698.jpg
4
1145
1145
Broučky, jediné umělecké literární dílo Jana Karafiáta (1846–1929), potkaly nejednoduché osudy. Roku 1876 anonymně vyšel skromný, neilustrovaný svazek – tehdy s názvem Broučci pro malé i velké děti – a zapadl vcelku bez povšimnutí. Až teprve po sedmnácti letech knížku objevil a zpopularizoval novinář Gustav Jaroš, který ji označil jako „snad nejkrásnější květ naší české literatury dětské“ a jejího autora nazval „českým Andersenem“. Poetická obraznost Broučků, citlivý přírodní lyrismus a ušlechtilý humanismus si dále uchovávají nepomíjející platnost. I jazykově, svým jadrným básnickým slohem šťastně spojujícím hovorovost lidové řeči s vytříbenými biblismy, je dílo Jana Karafiáta pozoruhodné. Čtenářsky i posluchačsky stále přitažlivé zůstávají postavičky malých hrdinů, broučků a berušek, které při všech svých světlých stránkách nejsou zbaveny pravdivých lidských vlastností. Spolehlivým průvodcem Broučků jsou ilustrace národního umělce Jiřího Trnky, které přes časový odstup od svého vzniku na počátku čtyřicátých let nic nepozbyly ze svého půvabu.... celý text
Přidat komentář
Tuhle knížku jsem chtěla darovat dětskému hospicu, ale z technických důvodů to nešlo, tak jsem ji prodala do antikvariátu. Vyžadování slepé poslušnosti i kdyby člověku přikázali, že má zemřít, mě docela děsí.
V době, kdy žil autor, se průměrný věk pohyboval nesrovnatelně níž než teď a nejzastoupenější úmrtnostní skupina byly právě děti. Přesto mi hlavní myšlenka připadá nešťastná. Velmi cenná je naopak pro historika, který se snaží pochopit dobové myšlení, tomu poslouží parádně. Pamatuju si na doby, kdy se na knihu stály fronty a věčně byla vyprodaná. Četli ji kupci někdy předtím, než ji šli koupit?
Sorry ale kdo v tomto vidí něhu a miluje to, tak není normální.
Tohle není kniha pro děcka vzhledem ke svému fanatismu a násilí, kterému se téměř posmívá a mně to přijde něco jako K. Mařík, Hanyzka a Martínek atd. prostě sebemenší vyjetí z kolejí poslušnosti a hned dostat bití.
A kdo byl v těch knihách těmi náb. hysterózami? No ženský-matky!! Já bych čekala že přísní vzteklí chlapi ale ne, ať na kluka nebo holku absolutní citovej ignor od těch bab.
Ony milovaly víru.
To byly strašný časy a tato kniha je taky strašná a mně je to líto protože mám originál z roku 33 a Večerníček je tak něžné :(
BROUČEK MUSÍ POSLOUCHAT stejně jako tatínek, který musí lítat až ho křidélka bolí, jen aby byl poslušný. Poslušným broučkům že se nic nestane, a když stane, tak to tak Bůh chtěl a je to tak dobře... Čili ulíbej mu paty, beztak se ničemu nevyhneš ale vše je správně! To je mi náboženství!! Vymývání palic už na straně 14...
A to množení jsem taky nepochopila: jeden den si Brouk stěžuje že jsou sami, Beruně kapou slzy do polívky a hned další den mu běží naproti kluk-děcko?? Kde ho vzali, silou myšlenky??
Jedna z Berun byla "chromá na nožku, ani postavit se na ni nemohla, běhala však dost" WTF??
Takže ne nelíbilo
Vždycky, když vidím sedmikrásku, tak si vzpomenu na broučky. Smrti je v knížce pro děti až moc.
Čeština byla zastaralá a hůř se to četlo.
Námět neposlušného a v lásce přelétavého broučka byl poučný v minulém století. Myslím, že už jsme dál a "manipulace" rodičů ohledně svatby a velkých nepřátel jsou dávno pryč.
Opět po letech čtu druhému synovi, nebo spíš zatím prohlížíme ilustrace, které jsou krásné, občas se začtu sama pro sebe a někdy je to smutné čtení.
Jako námět na pohádku je to hezké téma. Četla jsem jí teď znovu po letech. Pro dnešní děti bych jí trochu upravila, jelikož už je trochu zkostnatělá.
Poetické příběhy svatojánských broučků zná asi každý. Pro mě nezapomenutelná pohádky, které mi četla v dětství moje maminka. V pohádce jsou hluboké myšlenky a na konci jsem to nikdy až tak hrozně nevnímala. Broučci v mé mysli nezemřeli, pouze se transformovali do sedmikrásky. V dětství si člověk uvědomuje konečnost bytí a tehdy jsem si myslela, že by nebylo špatné proměnit se v krásného motýla. Možná tím, že knihu napsal farář, zakomponoval nenásilně do pohádky životní hodnoty. Knihu obohatil ilustracemi Vladimír Kovařík / to mě pobavilo/ a musím napsat, že se mu to povedlo.
(SPOILER)
Kdo nezná pohádky o svatojánských broučcích jako by nebyl. Já jsem je jako dítě koukala jako Večerníček a také jsem je poslouchala před spaním na kazetě. Milovala jsem je! Opravdu, ale teprve teď jako dospělá jsem se dostala k přečtení knihy a to jen díky tomu, že mám takového malého broučka a berušku doma.
Nebudu vám lhát, jsem z knihy hodně zklamaná. Nevím, co jsem čekala. Možná, že bude zpracovaná stejně něžně a citlivě jako Večerníček, na který jsem koukávala. Ale tahle kniha má jen málo předností, jež bych opravdu pochválila.
1. Ilustrace Jiřího Trnky! Krása střídá nádheru.
2. Nápad na příběh
Toť vše.
A teď, co se mi nelíbilo.
Knižní předloha Broučci pro audio a TV pohádky, se kterými jsem jako malá přišla do kontaktu, je jedním slovem – DRSNÁ! Proboha, vždyť je to knížka, kterou čteme malým dětem, a tam jsou to samá uhořelá koťátka, furt se tam umírá a pláče. Pan Karafiát by strčil do kapsy i takového G.R.R.Martina (autor Hry o trůny), protože na „pitomých“ cca sto stranách zvládne vyvraždit celou kolonii broučků a upálit za živa tři roztomilá koťátka. Po pravdě jsem byla ráda, že si u mého čtení děti hrály a že ten konec tak docela nevnímaly, protože já když jsem se k němu pročetla, tak mi bylo hrozně smutno. Opravdu jsem byla velice zklamaná. Tak nějak jsem pořád doufala a poslední odstavec byl jako studená sprcha.
Další věc je, že se mi kniha zpočátku špatně četla. Přímé řeči nejsou stavěny klasicky, jak jsme zvyklý v jiných knihách hezky pod sebe, ale jedna za druhou, aniž bychom věděli, kdo vlastně mluví. Časem si pro to vycvičíte jakýsi instinkt a už to tak nějak uhádnete, ale abych byla schopna knihu dětem předčítat, musela jsem si pustit kousek večerníčku na youtube, abych tak nějak chytla tu správnou intonaci a cit pro styl, jímž je text napsaný. Opravdu to pomohlo.
Určitě od pohádky neodrazuji. Večerníček je zpracovaný krásně a citlivě pro křehké dětské dušičky. Tomu bych dala klidně 4*, ale knižní předloze max 2*
Děti jsou stejného názoru. Kniha jim přišla velice smutná a byly z ní kolikrát špatní, ale Večerníček se jim moc líbil. Mnohem víc než knížka, ke které se už vracet ani trochu nehodláme.
Příběh silný, ilustrace skvělé. "Poslušnost" jako metafora pokory a smíření, hodnotový systém čitelný a nerelativizovaný (jasně, každému to nemusí vyhovovat), broučci charakterizovaní pár slovy, přesto tak, tak živí, úžasný smysl pro vnímání času, koloběh života a smrti, práce s jazykem a repeticemi podmanivá, popisy přírody kouzelné (mé oblíbené - když broučci koukají z okýnka v zimě: "Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichoučko."). Pamatuji si z dětství ten úžas na konci, byl stejně silný jako na konci Princezny Pampelišky - obrečela jsem to, přesto jsem se k oběma příběhům ráda vracela... (p.s. Věřící nejsem, za oběť "křesťanské propagandy" se nepovažuji.)
s Broučky jsem měl problém už v dětství, a i dnes, kdy jsem zkusil dospělácké čtení, mi pořád vadí ta křesťanská pasivita a poslušnost; to nepřiměřené trestání ve jménu božím za jakoukoli volní myšlenku nebo individuální čin mi připomíná Káju Maříka
Po této knize jsem sáhla opět po dlouhé době. Kdysi jsem ji četla ještě jako malé dítě, a tehdy mi připadala krásná a zároveň jsem při čtení poslední části knihy proplakala pár nocí. Vrátila jsem se k ní po 35 letech, a až nyní jsem ocenila hloubku díla a surovost popisující koloběh života.
(SPOILER)
Do tohoto díla jsem se pustila se skepticismem, ale zároveň v mém srdci bojovala o místo zvědavost, neboť jsem o Broučcích a jejich morbiditě mnohé slyšela a potřebovala jsem se přesvědčit na vlastní oči (mozek). Musím říct, že po přečtení prvních stránek jsem myslila, že to dočíst nezvládnu, že nechat si vyplachovat mozek křesťanstvím bude pro mě příliš bolestivé, ale jak jsme se posunovali dále v příběhu, tak pro mě bylo snazší a snazší tuto křesťanskou propagandu akceptovat.
Velkým obratem byla pro mne velmi zarmucující romantická linka o Broučkovi a Verunce. Jejich povrchní známost mě chytla za srdce, ale zároveň mě nepřekvapilo, že Brouček nebyl dostatečný muž, aby dokázal vyhrát souboj mezi láskou a incelstvím. Prohrál, natloukl si, ale nejvíc si ublížil na duši. Verunka totiž nečekala, ne, Verunka se vdala a on na to musel přijít takovým ponižujícím způsobem. Nemyslím si ale, že ji skutečně miloval. Myslím si, že brečel jen kvůli tomu, že ztráta Verunky poranila jeho ego. Však neuběhlo ani pár hodin a on jako by na ni dočista zapomněl.
To mě k vede k části, kde byl Brouček zmanipulován si vzít Berušku. To se tak rodičům hodí vykašlat se na pravou lásku a nutit ho oženit se s holkou, protože je pracovitá. No jo, ale rodiče toho hodného děvčete jeho žádost také poslali k šípku, neboť jim připadal neschopný a zlobivý. Kdyby trvali na svém názoru, tak by všechno mohlo dopadnout jinak, ale ona se musela objevit femcelka Janinka, která začala vyhrožovat Kmotříčkovi, že pokud si jeho dcera nevezme Broučka, tak skončí jako stará panna stejně jako ona. Stejně nebylo vyhráno, protože Berušce se zase líbil hmyzák z roští, přišel jí více atraktivní, ale pomátli jí hlavu tím, že ten si ji vzít nechce a má si vzít toho, kdo zoufale stojí na jejím prahu, protože jinou možnost, než ji nemá.
A tak započalo šťastné manželství. Nebo započalo? V knize je napsáno, že Brouček na Berušku párkrát broukl a ona poté brečela. Byly to počátky domácího násilí? Co se dělo za dveřmi, ke kterým nás vypravěč nepustil? Brouček své ženě nadával za to, že nemají žádné děti. Z toho už jsem si chtěla začít vyvozovat, že je Beruška neplodná, ale hle! Jednoho se dne dítě z ničeho nic objevilo! A pak další a další… Přijde mi docela podezřelé, že zezačátku se do nějakého vyklíčení Beruška vůbec neměla, a posléze se objeví s deseti dětma. Nemohu to nechat být a musím se zeptat: Kde Beruška k těm dětem přišla? Je možné, že chtěla zakusit lásku brouka z roští? Šla se ošplouchat i do dalších vod? Byl Brouček skutečně neplodný? Kdo ví.
Jeden křesťan považuje Jana Karafiáta za Andersena, ale to, co se v díle dělo dál mě nutilo si vzpomenout na geniální umělkyni Agathu Christie. Postavy najednou začaly umírat přesně jako v jejích detektivkách. Bylo to stáří, co zapříčinilo smrt maminky? Nebo byla zavražděna? Co teprve kmotříček? Ten přeci zabit cizí rukou opravdu byl, ale co když považují za vraha nesprávného? Nejvíc mysteriózní je asi smrt staré panny, která si je na své posmrtné lůžko rovnou pozvala. Snažila se zahladit stopy? Kulhavé dceři našeho hlavního manželského páru vlastně prorokovala femcelství. Co když to je narážka na nějakou sektu starých panen? Co když jí ona polámala nohu, aby si ji označila? Tolik otázek, a tak málo odpovědí…
A co teprve záhadné umrznutí všech broučků? Nechlubili se náhodou, že mají dřeva ažaž? Můžeme si to vyložit jako lekci pro nás od autora, že nestřídmost a pýcha jsou jedni ze 7 hříchů a pokud budeme pokračovat v nestoudném životě, tak v zimě umrzneme. To je jeden výklad. Ten druhý je o trošku více paranoidní a nutí se nás tázat se: byla to sabotáž? Záviděli broučci z roští, že mají naši broučci tolik dřeva a vzali si ještě víc, než jim bylo dáno? Anebo se broučci provinili smilstvem a byli tak tupí, že dali ostatním víc dřeva, než bylo třeba? Samé otázky a jediná naše odpověď je, že Bůh to tak chtěl. Proč tedy věřit v něco tak krutého jako je on?
Broučci se snaží poučit svého čtenáře o tom, co je správné, ale jak bych mohla věřit knížce o hmyzu, že ví, co se morálně považuje za přijatelné. Doslova tam byla zabita sova a oni to ještě oslavovali, i když neměla žádný motiv k tomu jim ublížit. To mi přijde docela podlé, když se tam z malého kluka stal kněz kvůli tomu, že měl noční můry o tom, že zabil světlušku. Potom všem, co jsem napsala, musím dát tři hvězdičky, protože i když je to fascinující a nutí nás to přemýšlet, tak se přes tu křesťanskou propagandu přeci jen nepřenesu.
Ve školce nám to pouštěli na desce anebo nám to četla soudružka učitelka, to už si nepamatuju, vím, že mě tenkrát přišla jako nejsmutnější smrt Janinky, konec kupodivu už pak tolik ne.
Teď jsem to četla synovi a jen zírala na věci, co tam vlastně jsou, nejvíc mi ale vadila ta slepá poslušnost k bohu, to mě strašně dralo, jakákoliv vlastní iniciativa musela být po zásluze potrestána. O pohádce o koťátkách nemluvě, ta mě přišla extra krvelačná. Nemělo by v křesťanství jít spíš o napravení hříšníků než trest smrti při jakékoliv lehké neposlušnosti?
Jinak to beru jako sondu do tehdejšího života -
"Broučku, budeš se ženit - Ale já nechci! - Nezájem, vezmeš si Berušku. - Ale já si nechci vzít Berušku... - Jinou neznáme a oženit se musíš, tak mazej žádat o ruku. - Hm, tak jo."
A u Berušky: " Beruško, vezmeš si Broučka! - Ale já bych radši... - Nic, Brouček přišel jako první, tak si ho prostě vezmeš. - Hm, tak jo. "
Jinak mě pobavilo jak se tam děti prostě jen tak objevily, prostě Brouček odletí do práce a po návratu mu běží dítě naproti.
Jediné, co opravdu oceňuju byla zmínka o té nejmladší Berušce se špatnou nožičkou, jak jí tam sourozenci pomáhali a tak.
Co mi ovšem vadí, že vůbec netuším, jak dopadli broučci z roští!
četl jsem to nedávno dětem a i pro mě to byla knižní premiéra... milé a dětské dílo, ale cítíte z toho i tu starost rodičů a dospělých...a ta syrovost života/smrti se vám dostane pod kůži...
(SPOILER) Četla jsem jako dítě a bylo to pro mě děsivé, postupně umírá jeden Brouček po druhém, aby ve finále umřeli všichni! No, hlavně, že byli všichni poslušní. Ještě teď mám z toho husí kůži!
Z této knížky mi jako malé předčítala mamka a pamatuji si, že jsem to měla moc ráda. Asi jsme se nedostaly k oněm poněkud syrovým částem, kdy v širém okolí nezůstane jeden jediný živý brouček. Kniha se mi moc líbila, příběh na mne působil mile a pohádkově, ale jen do té doby, než jsem tu objevila komentáře poukazující na náboženský fanatizmus. Poté jsem se na knihu začala dívat trochu jinak. Možná tomu tak trochu je, ale musíme si uvědomit, kdo a v jaké době, příběh napsal. A i když mne drobet odrovnal konec, knihu považuji za poučnou a příběh za originální a pěkný A myslím si, že by se dětem naopak přečíst měl, protože často dokážou strávit některé věci lépe, nežli dospělí. Zde se snoubí krásný pohádkový příběh s denní realitou života.
Štítky knihy
pohádky náboženství smrt pro děti zfilmováno hmyz přežití v přírodě loutkové divadlo broučci klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2004 |  Broučci |
| 1991 |  Broučkova pozůstalost |
| 2017 | Broučci: Broučkovy pohádky |
| 2008 | Broučci - knížka s divadélkem |
| 1906 | Broučci a Broučkova pozůstalost |
Kdo by neměl rád Broučky.