Buddenbrookovi
Thomas Mann
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/1010/mid_buddenbrookovi-sag-1010.jpg
4
157
157
Román se odehrává v městě Lübeck v letech 1835–1876 a popisuje osudy čtyř generací obchodnické rodiny Buddenbrooků, její rozmach a následný pád.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , OdeonOriginální název:
Buddenbrooks. Verfall einer Familie, 1901
více info...
Přidat komentář
Je složité hodnotit knihy, které se za ta léta, kdy jsou na světě, staly klasikou, protože získaly uznání od milionů čtenářů, a to včetně těch nejnáročnějších. Pokud jim tedy člověk na tomto fóru nedá vysoké hodnocení, nesvědčí to o nízké kvalitě knihy, ale spíše o selhání čtenáře, který v nich tu kvalitu nedokázal najít. Tady ale můžu s naprosto čistým svědomím prohlásit, že se mi to moc líbilo. Postavy Tomáše, Tony i hošíka Jana (a řada dalších) jsou nezapomenutelné, německý měšťanský a obchodnický svět 19. století je tu skvěle vykreslen, leckterá myšlenka a postřeh autora platí i pro dnešní moderní svět. Určující síla peněz, moci a úspěchu je tu pořád, snad jen že i citlivější, umělecky založené duše mají možnost se v našem světě lépe prosadit. Na rozdíl od jiných knih, které byly také předmětem školní výuky, mi naštěstí požitek z četby nezkazil ani prozrazený děj (jestli se nepletu, učili jsme se něco o tom, že jde o příběh úpadku německé obchodnické rodiny, což je naštěstí velmi neurčitá charakteristika). Takže vřele doporučuji případné předsudky vůči doporučované školní četbě překročit a do knížky se pustit.
Skvěle sepsaná historie jedné kupecké rodiny. Nejvíce mě zaujal neustálý zápas zdejších hrdinů s povinností. S povinností k rodině, k firmě, k představám příbuzných o tom, jak by se daná postava měla chovat, co by měla dělat, jaký post zastávat. Právě nemožnost vymanit se z povinnosti k rodinnému podniku vede k jakémusi pocitu promarněného života. Ano, dnes už je takový imperativ povinnosti pasé. Dnes je základem všeho imperativ užívání si. Vše je nutné si užít. Ale, možná trochu paradoxně, je výsledek tentýž. Pocit unikání, promarněnosti... Jako by vše, co stane nutností, co je závazné, nutné, je zároveň i těžké břímě, které je složité nést.
Tak jsem dobu váhal, jak to hodnotit.
Na jednu stranu... Po nějaké době zase kniha s pěkným jazykem a slovní zásobou... A kniha, která není slátanina či v rozporu sama se sebou, což dnes pro většinu čtenářů sice už nice neznamená, ale pro mne ano.
Na stranu druhou... Neskutečná nuda, o ničem. Jednou hrozně protahované, ba nekonečné popisy hostin, oblečení, rukou a rtů, jindy skákání mezi časy, takže skutečného děje, myšlenek, nápadů a obrazotvornosti je tam na tak dlouhou knihu žalostně, ale žalostně málo.
Ano, sem tam krásná a hluboká myšlenka tam je, což mě těší a možná by si to zasloužilo lepší hodnocení, ale na druhou stranu... Nezanechalo to ve mně téměř žádný dojem, jen nudu, nudu a zas jen nudu.
Pro mě velký čtenářský zážitek. Knihu jsem plánovala přečíst dlouho, ale v obchodech nebyla k dostání, takže nakonec pomohla knihovna. Ze začátku jsem měla jisté obavy, zda ji zvládnu, neboť náhlý příval postav a jmen na rodinné sešlosti se mi zdál nepřehledný. Stačilo však jen chviličku vytrvat, situace se zpřehlednila a potom už následoval vytříbeným jazykem napsaný výborný a komplexní román. Ocenila jsem zvláštní autorův humor, i opakování určitých motivů v textu, stejně jako vykreslení celkové společenské situace. Nakonec se rozptýlily i mé počáteční obavy, jak asi bude vypadat onen "úpadek měšťanské rodiny", neboť takto je román obvykle uváděn. Ano, ohledně majetku se skutečně jednalo "úpadek" a také mnoho postav zemřelo, nicméně označila bych tyto skutečnosti spíš jako vývoj, od vyrovnaných, racionálních a čilých obchodníků po více do sebe orientované a citlivější jedince. Optimistický závěr se sice nekoná, ale tento vývoj se zdá být spíše zákonitý, ostatně jinak by to nebyl "vývoj", ale stagnace, a nebylo by až tak o čem psát ... Závěr - rozhodně doporučuji.
Tak jsem konečně splnil čtenářský cíl, který jsem si zadal pře 40 lety. Ta prodleva je určitě pozitivní, jelikož životní zkušenosti se při čtení tohoto poměrně těžkého a rozsáhlého díla hodí. Sledovat postupný a nezadržitelný úpadek této rodiny je trošku depresivní. Na druhé straně je to vlastně docela běžný jev a snad je to i určitá zákonitost vývoje ve společnosti. Pro mne osobně byl bonusem detailní popis fungování velmi významného hanzovního města a celé tehdejší společnosti.
Dobře napsáno, dobře se to čte, lépe, než autorovy vrcholné práce (tím myslím Kouzelný vrch a Doktora Fausta). Jednu hvězdu ubírám za dost výrazný a asi i hodně nadsazený pesimismus, který z knihy vyplývá. V časovém období, které zachycuje, se přece musely v životě popisovaných lidí vyskytnout nějaké radosti a nejen události, které směřují k jejich pádu. Detaily, které mne zaujaly:
1. Anticipace jednoho z Parkinsonových zákonů - krachující instituce poznáte podle toho, že si stavějí monstrózní budovy. (Zde nový dům Tomáše Buddenbrooka.)
2. Popis geniální hudby, zahrané a nezapsané autorem krátce před jeho smrtí je zde literárně velmi působivý. Popisem neexistující hudby autor anticipoval to, co plně rozvinul v Doktoru Faustovi.
3. Obecný popis průběhu nemoci místo toho aby líčil utrpení člověka, který nakonec na tuto nemoc umírá. Vyvolalo to u mne zvláštní pocit směsi odtažitosti a dojetí.
Nikdo nebyl vlastním pánem. Životy potomků padaly na úkor obohacení rodiny a její prestiže. Neexistovalo něco, jako radost a štěstí. Vše muselo být obětováno na úkor rodu. Každá pichlavá poznámka se přijímala s bradou přitáhnutou k hrudi a zadržováním zloby a slz v zákoutí pošramocené mysli. Jakmile člověk "poctil" rodinné jméno jakýmkoli titěrným škraloupem, byl nucen, skrz tvrdě pěstěnou hrdost, přijmout život v ústraní a hanbou se užírat. A to nejpodstatnější. Úspěch a především postavení ve společnosti, určovaly nenasytné žranice, při kterých když praskaly knoflíky na pupcích lidí, které neměl hostitel ani rád. Čím více pak odcházel největší nepřítel opojen spokojeností, tím více se drala na výsluní "skrytá" nenávist. A čím více jedovatých slov se u takové žranice proneslo, tím výsostnějšího se hostitel těšil postavení. A vše smrdělo falší, strojeným životem a poslušnou škrobeností.
(SPOILER)
Poprvé jsem o Buddenbrookových slyšel v hodinách literatury, podruhé v Okresním přeboru ("V patnácti četla Buddenbrookovy." "Co budem?"). Co ve mě zůstalo, bylo to, že jde o knihu zřejmě velmi pesimistickou, protože líčí úpadek rodiny. A jsem teda rád, že jsem knihu také nečetl v oněch patnácti letech.
V antikvariátu jsem jednou na Buddenbrookovy narazil a společně se Zločinem a trestem je koupil (a ani jsem tehdy netušil, jak šťastnou ruku mám). Buddenbrookovy jsem ale pořád odkládal, protože se mi prostě do zkázy rodiny nechtělo. Na konci února mě zastihl covid a s ním spojená izolace a postupně jsem neměl náladu vůbec na nic... poslední den izolace jsem tak vytáhl Buddenbrookovy.
Jedním slovem - úžasné. Ta kniha mě absolutně pohltila a kdybych nemusel do práce, přečetl bych jí dříve, než za pět dní, které mi četba zabrala. Příběhu rodiny, stejně jako Mannovu stylu psaní, jsem úplně podlehl a i když děj úplně nepádil, vůbec mi to nevadilo. Poměrně rychlý úbytek postav mi začal připomínat Hru o trůny, ale nakonec se i tohle podřídilo celkově pomalejšímu tempu knihy. Nejakčnějšími scénami celých 500 stran knihy jsou asi vysoce distingvované verbální konflikty Jana Buddenbrooka a Bendixe Grünlicha a bratrů Tomáše a Kristiána. Přesto mi to vůbec nevadilo.
Vykreslení postav bylo geniální a sledovat jejich osudy prakticky od kolébky až do hrobu - navíc vyprávěné Mannem - byl jedinečný zážitek. Kniha mě tak vtáhla, že když jsem zrovna nemohl číst, cítil jsem se v reálném světě dost nesvůj a pořád myslel na jednotlivé členy Buddenbrookovy rodiny. I když to nebylo veselé čtení, nakonec to nebylo tak brutálně pesimistické, jak jsem se obával po gymnaziálním výkladu.
Největší část knihy, věnovaná střední generaci rodu, je skvělou psychologickou sondou do duše měšťana konce 19. století. Pověst rodu a jednotlivých jeho členů hrála prim, společensky se znemožnit bylo snad horší než zemřít. Jakékoli neuvážené prohlášení mohlo znamenat újmu jménu po další generace. V takovém svázaném prostředí, kde jiný dialekt nebo ne zcela vybraný způsob mluvy nebo chování dokázal diskvalifikovat člověka byť jen z potenciálních vztahů navázaných s jinou rodinou, bych žít nechtěl. Ale rozhodně to je zajímavá vývojová fáze společnosti.
Co podle mého stojí za zmínku, i když se jednalo jen o věci okrajové: zaprvé, scéna s umírající konzulovou Buddenbrookovou, kde lékaři - svázaní protestantskou křesťanskou morálkou - nejsou ochotni ulehčit utrpení umírající, protože je to přece vůle Boží. No, tak to, Bože, pěkně děkuji. Lékaři zde konstatují, že jejich cílem je udržet člověka co nejdéle naživu a ne mu umožnit důstojný odchod. Znovu nemohu než děkovat za dobu, ve které jsem se narodil, protože v oblasti paliativní péče jsme se posunuli o notný kus dopředu. Zadruhé, popis školního dne Hanna Buddenbrooka. Tam se snad kromě kulis nezměnilo vůbec nic. Politováníhodné.
Nebudu opakovat níže uvedenou citaci Tomáše Buddenbrooka ohledně toho, co je úspěch (viz komentář Marekh). Nebudu vypisovat ani dlouhou úvahu stejné postavy ohledně charakteristiky lidí obdivující hory a moře. Ale dovolím si jinou:
"Individiualita!... Ach, to, čím jsme, co umíme a máme, se nám zdá ubohé, šedé, nepostačující a nudné; ale to, čím nejsme, co neumíme a nemáme, je právě to, nač hledíme s onou toužebnou závistí, jež se stává láskou, protože se bojí, aby se nestala nenávistí..."
Kniha, kterou jednoznačně doporučuji.
Skvělá kniha. Autor, dle mého názoru, předběhl dobu. Forma i obsah je na brilantní úrovni. Já to četl jedním dechem. Kniha je plná skryté ironie, směšnosti lidského počínání a tužeb (cítil jsem však, že to autor zároveň chápe, všichni si někdy počínáme směšně), bizarních drobných příběhů, z kterých někdy až mrazí. Zároveň je to technicky vytříbené dílo. Autor se nebojí občas odvážně experimentovat. Diskutuje se, že v knize je v jedné z tragických postav vykreslena homosexualita. O tom jsem po přečtení přesvědčen. Tehdy se "mohlo" jen skrytě naznačovat. Samotný autor měl blíže ke stejnému pohlaví. Je také vidět, že školáci a puberťáci v současnosti a na přelomu 19. - 20. stol. jsou programově stále naprosto stejní. Stejně tak i lidé - i tehdy byli hluboce a vážně zbožní či poctiví lidi i zmetci a pokrytci neštítící se ničeho. Nevěřím, že zmetků je dneska více, či výrazně více, než tehdy. Některé pasáže by klidně mohl napsat současný autor i o současnosti. Zaujaly mě také brilantně ironické popisy a rozdílnosti protestantského severního Německa s jižním katolickým Bavorskem. Kniha byla v době svého vydání terčem kritiky. Přijata byla později a Thomas Mann za ni získal Nobelovu cenu. Škoda, že tyhle poklady musí člověk vykopávat. Doporučuji!
Výborný generační román popisující historii rodiny Buddenbrookových. Popisuje rodinu ochodníka Buddenbrooka, jeho rodičů a dětí.... Moc dobře se to čte a je zajímavé pozorovat, jak koncem devatenáctého století se vysoce postavení lidé někdy dostali až na hranice střední vrstvy nebo dokonce chudoby.... měla jsem si to přečíst již ve škole...ale myslím, že člověk to pochopí až později...
Už na střední škole, v hodinách literatury, na mě kniha zapůsobila a chtěla jsem si ji přečíst. Opravdu to není tzv. jednohubka a děj kvapně neuhání jako v případě současné literatury. Zde ovšem platí, že trpělivost růže přináší. Neskutečný knižní zážitek.
Tuto Mannovu knihu jsem si užila více než novelu Smrt v Benátkách. Popisy nejsou tak zdlouhavé a je zde výborně vystižen postupný úpadek rodiny. Upřímně řečeno mě zasáhla více, než jsem očekávala.
Čtení bylo na můj vkus velmi zdlouhavé. Spoustu popisů, stále se opakující situace a pořád se jedlo.
Vím, že dříve se takto psalo, ale být román o třetinu kratší, vychutnala bych si ho lépe.
Jde o koloběh života "pěti či šesti panujících rodin" v Lübecku v 19. století. Jenom na začátku chvilku trvá, než se člověk začte.
Tak trochu jiná rodinná sága. Navzdory vší snaze a vůli, nic než zmar. Smutné čtění.
Čekala jsem rodinou kroniku s hlubokou psychologií postav a místo toho dostala odtažitou ironickou karikaturu života kupecké rodiny v průběhu změn 19. stol. s prvky sebeironie ve vykreslení některých postav (Hanno a Tomáš).
Příběh kde Thomas Mann vypráví o své zkušenosti se zánikem svého vlastního kupeckého rodu Mannu z Lübecku. Ne v detailech, ale v obecných obrysech.
Thomase Manna později mrzelo, že zrovna za tento román dostal Nobelovou cenu, když vezmeme v potaz, že v té době už měl napsaný Kouzelný vrch, kterého si on a později i publikum cenilo víc. Prostě co dílo to skvost už od začátku tvorby a čím dál, tím je to lepši.
Citát z knihy, který mne zaujal:
Co je úspěch? Jakási tajná, nedefinovatelná síla, obezřetnost, pohotovost... vědomí, že vykonáváme na pohyby života kolem nás tlak prostě jen tím, že tu jsme... Víra, že život se poddává v náš prospěch. Štěstí a úspěch je v nás. Musíme je držet: pevně, důkladně. Jakmile v tomhle bodu něco začne povolovat, popouštět, umdlévat, všechno kolem nás se ihned osvobodí, vzpouzí, rebeluje, uniká našemu vlivu... Jedno se pak přidává k druhému, porážka jde za porážkou, a člověk je vyřízen. Poslední dny jsem si několikrát vzpomněl na jedno turecké přísloví, které jsem četl: "Když je dům hotov, přijde smrt." Ni, nemusí to být hned rovnou smrt, ale pokles, sestup... začátek konce...
Autorovy další knížky
| 1975 |  Kouzelný vrch |
| 1980 | Buddenbrookovi |
| 1973 |  Smrt v Benátkách |
| 1956 | Mario a kouzelník |
| 1961 | Doktor Faustus |
Na sotva pětadvacetiletého autora jistě přímo ohromující výkon, nicméně celý román trpí jednou inherentní vadou: totiž že celý pojednává o neuvěřitelně nudných šosácích.
Svědčí to jedině o Mannově autorské potenci, že 500 stran této šosácké epopeje je jen přiměřeně nudných a nezajímavých.
Jedná se o text ve stylu realistického románu 19. století, nicméně přece jen mnohem méně elegantnější, šarmantnější a vyzrálejší než cokoliv od Flauberta, Balzaca či Stendhala.
Vskutku, protože sám Mann je přímo grandiózním příkladem a apoteózou šosáka, byť ve své geniální podobě, jedině on mohl vdechnout tomuto světu něco životnosti a zajímavosti.