Bůh a filosofie

29.03.2021

„Lidem lze kázat, aby uctívali jakoukoli živou bytost, od bytosti zcela imaginární, jako je Zeus, až po bytost zcela směšnou, jakou je Zlaté tele. Stačí, když mají někoho nebo něco, co mohou omylem považovat za někoho, a docela dobře se tomu mohou klanět. Lidé se však nikdy nemohou přimět k tomu, aby se klaněli věci.“

Když o tomto spisku napíšu, že je hustý, nebude v tom snaha vyjádřit můj obdiv k přečtenému dílu slovníkem o generaci mladších čtenářů. Bude v tom snaha vyjádřit, že myšlenky v knize jsou mimořádně komprimované, že je zde minimum omáčky a jde se rovnou na věc. Pokoušet se dělat poznámky by v tomto případě znamenalo nutnost opsat si tak třičtvrtinu celého textu, myslím.

Profesor Gilson před nás nepředkládá snadné čtení, jedná se o sérii přednášek pro univerzitní publikum, takže se na opozdilce nečeká a orientace ve filosofické terminologii se zkrátka a dobře předpokládá. Jako čtenář vybaven googlem jsem měl výhodu – mohl jsem se (spíš musel :-) často zastavovat, dohledávat významy pojmů, bližší informace o konkrétních myslitelích a jejich učení. Přesto jsem na mnoha místech musel kapitulovat a přiznat si, že se Étienne Gilson pohybuje v myšlenkových prostorách, do kterých ho nejsem (zatím? :-) schopen následovat.
Ve čtyřech kapitolách nás pan profesor vezme do čtyř vývojových ér filosofického myšlení. V každé z nich se pokouší dohledat klíčové rozdíly mezi filosofickým a náboženským přemýšlením o principech světa. Procházka antikou se týká zejména vztahu filosofů k předkřesťanským představám o bozích. Kapitola o křesťanské filosofii ukazuje náraz helénské filosofie na židovský monoteismus – ve své epochálnosti i se svými riziky – a dojde přes Augustina logicky až ke sv. Tomáši, kterého Gilson považuje za autora nejpromyšlenějšího (nejpravdivějšího? dá se to tak říct?) konceptu propojujícího filosofii a teologii. Ve třetí části se dozvíme o tom, jak moderní filosofie naopak filosofické a náboženské přemýšlení roztrhává (od poslušně věřícího Descarta po konfesně nezařazeného Barucha Spinozu), aby nám byl nakonec představen Kant, Comte a Gilsonova obava ze soudobého myšlení (přednášky vznikly ve 40. letech minulého století, kdy to vypadalo, že budoucnost světa bude patřit buď fašismu nebo komunismu), které se tváří jako ateismus, ale ve skutečnosti je nebezpečnou mytologií.

Nad rámec konkrétních úvah mě zaujala dvě opakující se témata. Jednak zde byl už zmíněný důraz na to, že filosofické a teologické tázání nelze zaměňovat (jakkoli v minulosti byli mnohé osobnosti v jakési personální unii a dokázali v sobě integrovat obě pozice, třeba zrovna ten sv. Tomáš), a pak také Gilesovo přesvědčení, že abychom správně rozuměli tomu, co nám přes staletí říkají filosofové z jiných dob, musíme hledat, co říkají doopravdy, nikoli jejich úvahy interpretovat tak, aby to vypadalo, že říkají to, co by se nám líbilo, aby říkali.