Bunkr
Jana Schrevel
Vrazi zvyšují náskok! Který díl skládačky detektivům uniká? Poklidnou atmosféru přístavního holandského města rozvíří série kriminálních činů. Jak spolu souvisejí? Stojí za nimi jeden pachatel? Nebo zločinecká skupina? Děj své detektivní prvotiny Bunkr autorka zasadila do syrových přímořských kulis severního Holandska. Působí maximálně autenticky, a aby bylo detektivní vyšetřování co nejrealističtější, vychází z osobních konzultací a setkání se zkušenými kriminalisty. A právě autorčin smysl pro detail nakonec v knize vyústí v překvapivé rozuzlení vražd, které se protnou v holandských dunách. Čtenář milující žánr klasické detektivky si určitě přijde na své a bude netrpělivě očekávat další kriminální případy svérázného inspektora Dexe Slorta.... celý text
Přidat komentář
Česká autorka žijící v Holandsku umístila svou prvotinu do atraktivního prostředí - městečka u Severního moře, blízko dun a starých bunkrů. Z anotace jsem získala pocit, že půjde o dynamické a realistické vyšetřování. Tomu nahrával i začátek, zaujal mě.
Bohužel, častá chyba prvotin se projevila i tady: potřeba říct úplně všechno. Slepé uličky vyšetřování beru, horší jsou „provozní popisy“ – co kdo jí, pije, jak se koupe,…; zbytečné jsou i berličky pro čtenáře (např. vysvětlení, kdo je Wilders). Osobně to nezazlívám autorce, myslela jsem, že tuto práci s textem má na starosti redakce (?). Bez potřebného proškrtání se tempo zvolnilo, až se ztratilo úplně. Přispěla k tomu i další, zásadní věc: samotné vyšetřování drhlo, případ se vyvíjel pomocí náhodných setkání s důležitými svědky a náhodných nálezů. Hlavní vyšetřovatel občas zapomněl něco sdělit spolupracovníkům, policistka na recepci přišla se zásadní informací minutu před dvanáctou, nebyli důsledně vyhledáváni všichni případní svědci. Konec byl naopak uspěchaný, chybí mi v něm pár odpovědí.
Vyšetřovatelé Dex a Mitchell se od začátku charakterově trochu odlišují, to se mi líbí: Dex je noblesnější, Mitchell buranštější. Promítlo se to i do jejich promluv: Dex mluví spíše spisovně, Mitchell nespisovně. Není to ale důsledně dodrženo po celou dobu. Když pak hovoří Mitchell jako kniha, působí to nepřirozeně. Ona nespisovná čeština je prevít, lepší je vydat se cestou spisovnou, myslím si. Kdo by s jedním a tím samým člověkem mluvil jednou tak, jindy onak? Natož aby v té samé promluvě přecházel z jedné vrstvy do druhé („Máme pěknEJ průser,“ oznámil rozčileně. „Máš zapnutÝ počítač?“) Knížka jako celek by si vůbec jazykově pomohla pečlivějšími korekturami; ojediněle uteklo nějaké i/y (přichomítl, návštěvy jezdili), častěji ale čárky, hlavně v interpunkci.
Smekám před každým, kdo se odváží jít do děsivého konkurenčního boje detektivkářů. Psát podle pravidel a zároveň vnést do knížky něco originálního je kumšt. Přečtu si pokračování, abych viděla, jestli se to autorce povedlo.
Detektivka z holandského pobřeží se rozvíjí pomalu. Pak se objeví jedna mrtvola a po ní rychle další a vyšetřování konečně začíná. Pomalu se objevují možné motivy, nijak chvályhodná rodina, rozmazlený fracek, drogy a vůbec špatní kamarádi. Nečte se to špatně, nějaké to napětí se pořád vyskytuje. Závěr je uspěchaný, autorka se v něm mohla více porejpat a všechny nitky lépe navázat. Na prvotinu bych řekl dobré.