Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/143006/burlive-vysiny-143006.jpg
4
4831
4831
Búrlivé výšiny sú strhujúcim románom, v ktorom nás Emily Brontëová zavedie do pustých vresovísk yorkshirského panstva a zoznámi s obyvateľmi dvoch usadlostí a ich až prízračné prepletenými osudmi. Pán Lockwood, nájomca usadlosti Drozdovo, je prinútený jednej noci nájsť prístrešok v neďalekej usadlosti Búrlivé výšiny. Dozvedá sa o búrlivých udalostiach, ktoré sa udiali na panstve pred mnohými rokmi: o vášnivej láske najdúcha, mladého cigána Heathcliffa, a slečny Kataríny Earnshawovej, dcéry pána domu, ktorá ho zradila. Heathcliffova pomsta sa stala kliatbou panstva. Búrlivé výšiny sú napínavým mystickým príbehom plným vášne, zrady a pomsty.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1997 , Media klub (SK)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Skvělý, nadčasový a veskrze tragický příběh.
Heathcliffova sobecká láska a posedlost po Kateřině je ohromně fascinující - ovšem takovým tím mrazivým způsobem. Sama Kateřina mi přišla už od počátku šílená. Rozmazlená slečinka, které záleželo více na vlastním postavení ve společnosti než na skutečné lásce. Co se týče Heathcliffa, tak ten mě občas doslova šokoval, jak všechno a všechny nenáviděl. Chvílema jsem nechápala, za co se vlastně tolik mstí. Kateřina a její bratr se k němu nechovali hezky, o dalších postavách v ději pomlčím, protože to bylo také na hraně (Josef), ale to co předváděl on, neznalo mezí. Ta jeho surovost a zlost, ta neustálá potřeba někoho ovládat a manipulovat...
Inu, Bronteová stvořila mistrovské dílo, ke kterému se po čase zase ráda vrátím.
Další bravurní literární počin z dílny jménem Brontë. Kdo je odkojen v podstatě romantickou Janou Eyrovou a očekává i zde něco podobného, zapomeňte. Bouřlivé výšiny, což je přesný překlad anglického názvu a vzhledem k ději podle mě i daleko výstižnější, jsou opravdu bouřlivé. A to ve všech směrech. Heathcliffova sebezničující touha po pomstě je nakažlivá a destruktivní. Po právu kniha patří k nejlepším dílům své doby. Ve filmu Heathcliffa nepřekonatelně zahrál Ralph Fiennes.
Miluju to prostředí. Nikdy bych tam nechtěla žít, ale je to tak... romantický? ... prostě skvělá knížka do podzimních dnů k čaji a teplé dece.
Dlouho jsem nečetla klasiku. Po všech těch YA je to tvrdá rána. Drámo. Každej je tak trošku šílenec a Nelly je jediná, kdo mi nepřišel jako člověk z vesmíru.
Ze začátku jsem se ztrácela ve všech těch Hindleych, Heathcliffech, Haretonech... (chvílemi jsem měla chuť začít si kreslit rodokmen...). Časem pochopíš.
Na této knížce obdivuji, jak v tobě vyvolává každou chvíli něco jiného. Nejdřív toho člověka nenávidíš, za chvíli ho zase miluješ. A tak se to střídá neustále. Nahoru. Dolu. Horská dráha.
Bylo to psycho. A já- duší romantička -dávám pořád přednost Jane Eyre. I tak jsem ale ráda, že jsem se opět donutila přečíst nějakou kvalitní, časem ověřenou knihu, která má svou hodnotu.
Moc hezký příběh, i když už je to pár let, co jsem ji četla. Jedna z těch, na které nezapomenu.
Knihu jsem si přečetla hlavně kvůli drsnému osudu autorky, zaujala mě její osobnost a chtěla jsem na chvíli vklouznout do její hlavy. Udělala jsem dobře. Její bohatá představivost a myšlenky mě nadchly. Povahy lidí, děj, atmosféra, krásná příroda...vše bylo vymazlené. Z Heathcliftovy lásky šel až mráz po zádech a Kateřinu bych nejradši vystřelila na měsíc. Jen škoda, že už Emily nestihla nějakou další.
Staré knížky se mi čtou špatně a tohle nebyla výjimka. Do příběhu jsem se nemohla ponořit a knihu jsem dočetla opravdu jen odhodláním a silou vůle.
Co se příběhu týče, někdo to tady v komentářích vystihl dobře - cvokhaus. Mě knihy s depresivní tématikou nevadí, naopak, ale tohle nebylo ani tak depresivní jako to, že jsem si nad chováním postav museli ťukat na čelo. Nešlo si oblíbit skoro nikoho a vždy, když už jsem myslela že se mi to podařilo, postava zmagořila. V komentářích jsem hodně četla, že charaktery byly opravdu propracované. To mi taky nepřišlo.
Pro mě byla tolik opěvovaná Větrná Hůrka bohužel docela zklamáním.
Já ji četla kdysi dávno a pamatuji si, že jsem měla problém se začíst, ale pak se mi hrozně líbila. Ponurá atmosféra viktoriánské doby, nenaplněná láska, zrada, pomsta.... zrovna včera jsem čučela v telce na Bouřlivé výšiny a proto jsem si na knihu vzpomněla. Bulela jsem jak želva, ale vůbec si nevybavuji, že by ve mě kniha vyvolávala takové emoce - ale asi to bylo uhrančivým pohledem Heathcliffa (Ralpha Fiennese) ;)
Podle mě určitě stojí za přečtení a syn ji má dokonce v seznamu povinné četby k maturitě.... (no asi bude taky koukat na film;))
Čtu pravidelně minimálně jednou za dva roky. Zde příšerná obálka, ale nenechte se odradit.
Z knihy mám nepříjemný pocit. Romantiku nečekejte. Dle mého názoru je příběh zdlouhavý, příliš emotivní, ponurý, plný pomsty.
Na druhou stranu se knížka četla příjemně, jen chvíli trvá, než se člověk zorientuje v postavách - 3 hvězdy dávám právě za úžasné vykreslení postav.
Vynikající kniha, ovšem tajemství, které vždy vášnivě inzerovala učitelka literatury, jsem v ní našla pomálu, až na tu jedinou scénu v úvodu. A ačkoliv jsou postavy bezesporu zajímavé, přeci jen člověk raději čte o někom, koho by při osobním setkání nejraději nezval naplocho mečem.
Těšila jsem se na krásný klasický příběh plný lásky, ale tato kniha pro mě byla bohužel velkým zklamáním. Do knihy jsem se nedokázala začíst a najíst si v ní sympatického hrdinu. Ani po měsíci "trápení" jsem knihu nedočetla dokonce a veškeré naděje na její dokončení jsem již vzdala.
Jsou to vskutku milí lidé na té Větrné hůrce, po všech stránkách...:). Kdo si chce tak trochu zkazit dobrou náladu, vychutnat si morouse, choleriky, životní ztroskotance, tyrany, kteří se neštítí ničeho, tak ať sáhne po Větrné hůrce. Člověk aby pohledal tak depresivní četbu o hluboké nenávisti mezi dvěma rody, resp. o několika lidech s nenávistnou povahou, mezi nimiž vyniká především jeden, a to nenávistí doslova až za hrob. Aspoň Katku a Haretona že nechala Emily přežít:). Na druhou stranu, uvážíme-li, že Emily Brontë napsala Větrnou hůrku coby svou románovou prvotinu v 29 letech, tak nezbývá, než jí přiznat nesporný talent, já bych to teda dohromady nedal:). Pokud člověk nepochází ze zrovna rozvětveného rodu (jako třeba já) nebo nemá jako koníčka sestavování rodových stromů a hledání předků do doby středověku (jako třeba já), tak to není zrovna lehká četba:). Než jsem se mezi příbuzenskými vztahy hlavních postav zorientoval, nějakou chvíli mi to trvalo.
Čtenář se tu nedočká žádných romantických vyznání lásky, milostných citů jako třeba u Jany Eyrové, ani velkého dvoření á la Pýcha a předsudek, snad až na drobnou výjimku sbližování Katky a Haretona v závěru knihy, tohle je proti takové té typicky romantické anglické literatuře celkem syrová četba. Nicméně neuvěřitelně čtivá. Myslel jsem, že budu mít trochu problém se stylem vyprávění, kdy se chvílemi přebíhá od jedné vyprávějící postavy ke druhé, ale kupodivu se tak nestalo, četlo se to velmi dobře. Nevidím důvod, proč neudělit plné hodnocení.
Nevím proč, ale měla jsem v hlavě utkvělou představu jiného příběhu. I když byl nakonec příběh úplně jiný, mně to nevadilo. Četlo se to velmi dobře.
Bohužel mi celý zážitek z knihy kazili všechny postavy. Některé byli kruté a prostě povahově odporné a jiné naopak neskutečně hloupé a naivní. Nad některými částmi knihy jsem kroutila hlavou, u jiných jsem musela zavřít knihu a jít dělat něco jiného, protože mě to hrozně rozčilovalo.
Ani se nedivím, že Větrná hůrka zmátla kritiky v době jejího vydání. Sám jsem byl překvapen, jaký příběh jsem dostal. Očekával jsem zcela něco jiného a nakonec byl uchvácen, ačkoli bylo znát, že se jedná o Emilynu prvotinu (a bohužel jedinou knihu). Hned úvod mě dostal gotickými prvky (ty mě na knize nejvíc bavily), kdy se Lockwood poprvé podíval na Větrnou hůrku. Následné vyprávění hospodyně o životě a dramatu dvou sídel, kdy Drozdov září na první pohled jasným světlem pohody, zatímco Větrná hůrka je děsivým místem nehostinnosti. A v neposlední řadě samotní protagonisté; tolik zášti, zla, psychického hororu, nenávisti, zármutku a dalších negativních lidských vlastností jsem snad na jednom místě ještě nepotkal. Za vrcholnou postavu považuju samotného Heathcliffa; marně totiž v paměti pátrám, zda jsem někdy narazil na charakter tak zkažený, zlý, podlý, odporný, tajemný, nenávistný, brutální a přitom zvláštně zvráceným způsobem fascinující.
Opravdu skvělá knížka, jejíž snad jediná slabost je snad v poněkud zmatených skocích mezi postavami, občas jsem si totiž nebyl jist, o kterou osobu z obou rodin se zrovna jedná.
Určitá rozervanost a tajemnost postav je v knihách obrovským plusem, ale to by tyto postavy musely mít také nějakou lidskou a nesobeckou stránku. A tu bychom u Catherine a Heathcliffa hledali asi dost stěží.
Mimo to jsme se s kamarádkou po zhlédnutí divadelního zpracování v brněnském Buranteatru bavily, jak na to ta Emily všecko přišla? Žena, která za celý svůj život poznala snad jenom špatné počasí a dívčí internáty a napsala knihu, která se jenom hemží lidmi s dosti sporným psychickým zdravím a chovají se k sobě tak neuvěřitelně uvěřitelně.
Před přečtením této knihy by mě nenapadlo, že lze nějakou knižní postavu mít rád i nenávidět zároveň. Tady bylo takových postav hned několik. Způsob, kterým byla kniha napsaná i přeskakování mezi vyprávěním Nelly Deanové a přítomností.... to všechno bylo dobré, ale ta ponurá atmosféra... Potěšilo mě, že na konci knihy byl rodokmen hlavních postav, protože jsem se díky tomu neztratila v příbuzenských vztazích. Je neuvěřitelná škoda, že toho Emily Bronte nestihla napsat víc...
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Skrýt reklamy
Čekala jsem slaďák, takže jsem knížku začínala číst s jistým nadhledem, jelikož tenhle žánr není zrovna můj šálek čaje. Byla jsem ráda, že jsem se ho nedočkala :)
Postavy zvláštně zkažené, člověk se do nich nezamiluje ani náhodou (aspoň mně jich tedy byla velká většina silně proti srsti) , ale stejně ho jejich osudy zajímají. Prostředí ale krásné, člověk by se po okolí Gimmertonu rád prošel, pak zašel na čaj do Drozdova nebo na Větrnou hůrku...(!malinký spoiler! Samozřejmě až po konci knížky, Heathcliffa bych opravdu potkat nemusela...)
Ač na první pohled moc lákavě vypadat nemusí, je překvapivě čtivá, i pár opravdu napínavých míst se najde a s postupem času už člověk hltá stránky ani neví jak, protože prostě musí vědět, jestli to opravdu dopadne tak špatně, jak si myslí.