Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/288685/bmid_burlive-vsiny-ZqX-288685.jpeg
4
4861
4861
Emily Brontëová napísala jediný román, Burlivé výšiny, napínavý mystický príbeh plný vášne, zrady a pomsty, ktorý odhalí tajomstvo lásky až za hrob. Najskôr ho v roku 1847 vydala pod mužským pseudonymom, neskôr v roku 1850 ho jej sestra Charlotte zrevidovala a vydala pod jej pravým menom. Hoci román v dobe svojho vzniku nemal veľký úspech, dnes patrí k najvýznamnejším dielam anglickej klasickej literatúry. Búrlivé výšiny sú strhujúcim románom, v ktorom sa čitateľ ocitne na pustých vresoviskách yorkshirského panstva a zoznámi sa s obyvateľmi dvoch usadlostí, ktorých osudy sú prepletené viac, ako by čakal. Pán Lockwood, nájomca usadlosti Drozdovo, je prinútený jednej noci nájsť prístrešok v neďalekej usadlosti Búrlivé výšiny. Dozvedá sa o búrlivých udalostiach, ktoré sa udiali na panstve pred mnohými rokmi: o vášnivej láske najdúcha, mladého cigána Heathcliffa, a slečny Kataríny Earnshawovej, dcéry pána domu, ktorá ho zradila. Heathcliffova horkosť a pomsta sa stali kliatbou panstva a ďalšia generácia musí zápasiť, aby sa vymanila spod ťaživého dedičstva minulosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1967 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Docela jsem se na tuhle kalsiku těšila, čekala jsem ale asi něco jiného. Asi to není můj šálek kávy. :)
Od chvíle, keď som otvorila stránku „Búrlivých výšin“, ma okamžite pohltilo niečo temné, niečo, čo sa nedalo slovami celkom popísať. Po pár stranách stránkach som sa ocitla uprostred drsného a bezohľadného sveta, kde láska a nenávisť splývajú v desivom tanci. Emily Brontë, ohromná majsterka perom, ma svojou genialitou nielen uchvátila, ale aj vydesila. Takýto typ literatúry sa už dnes málokedy stretáva, je to jednoducho bizarné.
Brontë má dar zúžiť ľudské city a vznešené emócie do chladnej a drsnej reality, v ktorej sa postavy zlievajú do temného prostredia Búrlivých výšin. Prostredie, kde sa zdá, že aj zem hovorí jazykom utrpenia. Netradičná štruktúra, striedanie chronologickej a retrospektívnej kompozície viac než len dotvára atmosféru, ona ju hltá, vtiahne vás do chaosu, ktorý cítim v každom odseku. Tieto miestami hrôzostrašné obrazy a myšlienky ma prenasledovali aj po prečítaní.
A hlavne Heathcliff – ach, ako ma jeho existencie znepokojila, priam zdesila! Jeho tmavá, búrlivá duša predstavuje archetyp muža, ktorý je schopný lásky, ale aj nezmernej zlosti a pomstychtivosti. Jeho vášnivá, takmer desivá láska ku Catherine je zároveň krásna a zároveň strašná. Cítim z toho bolesť. Jeho prítomnosť je ako hurikán, víriaci okolo, pohlcujúc všetko, čo mu stojí v ceste.
Catherine, tá tragická bytosť, je podobne rozporuplná. Jej duševný boj ma dokázal roztrhnúť na kusy. Keď sa snažíme porozumieť jej múdrolinárskej strane, zrazu sa objaví aj jej egoizmus, pri čom sa cítim, ako by ma sklátila vlna hnevu a beznádeje. Je to dielo, ktoré vyžaduje hlboké zamyslenie, a čím viac sa zaoberám jej postavou, tým viac prežívam vlastnú zlosť na celú situáciu.
Nie je to však len temnota, čo ma zasiahlo; v „Búrlivých výšinách“ sa nachádzajú momenty krásy, ktoré sú spravidla skryté za hrubou vrstvou bolesti a chaosu. Brontë ovláda jazyk tak, že dokáže preniknúť do hlbín duše, pričom osvetľuje aspekty lásky a tragédie, ktoré sú nepriehľadné a zúfalo znepokojivé. Čitateľ sa ocitne v mori emócií, zatiaľ čo kormidlo, ktoré drží, je láska, ale nie tá, ktorú očakáva. Je to viac a blíži sa to až k posadnutosti, závislosti na nenávisti, a predsa sa tu nájde aj nádejne bolestivé vyznanie.
Zanecháva ma to ubolenú, presne tak, ako keby som prechádzala nekonečným tŕnistým poľom bez šance na úľavu. Brontë dokázala vystihnúť esenciu ľudskej existencie – že sme schopní tak neuveriteľných vecí, lásky, ale aj ohromnej krutosti.
„Búrlivé výšiny“ sú nesporne jedným z najgeniálnejších a zároveň najbizarnejších literárnych diel, aké som kedy čítala. Toto dielo nie je iba literárny skvost; je to desivá továreň na nádeje, sklamania a najhlbšie hrozby ľudskej duše. Čitateĺ sa pri čítaní cíti ako v hrobe, a hneď potom ako v samotnej náruči vášne.
Emily Brontë, si genius, a ja sa cítim poctená, že som mohla preniknúť do tvojho sveta.
Knihu jsem si přečetla díky čtenářské výzvě. A bylo to pro mě opravdu výzva. Kniha se mi četla pomalu. Neustále jsem si musela ujasňovat, kdo je kdo. Vztahy jsou v knize propletené a vlastně celý příběh se točí kolem vztahů. Mně osobně zde přišlo důležité i téma smrti. Bylo zajímavé sledovat, jak tehdy byla smrt vnímána. Autorka jistě vycházela ze své zkušenosti. Celkově knihu hodnotím jako relativně dobrou. Člověk se však musí naladit na fakt, že se jedná o klasiku.
Moc hezky napsaný historický román. Bavily mě popisi emocí, tajemno až ponuro a velice zajímavý námět pro příběh. Pro mě jistě patří do klasické světové literatury.
Cetla jsem do ctenarske vyzvy a dost jsem se na ni tesila. Zacatek se mi moc libil, bylo to takova prijemne pochmurne, temne a zahadne. Ale postupem casu uz mi ty charaktery zacaly lezt na nervy a kniha me zacala nudit. Do cteni jsem se musela vylozene nutit, protoze byla hodne depresivni. Cist ji jako nactileta, urcite bych z ni ale byla nadsena. Vysoke hodnoceni ma naprosto opravnene. Ale na me to ted uz nejak nezafungovalo.
Knihu jsme znala jen podle názvu a k četbě jsme se odhodlala pro splnění výzvy. Jak já mám z knihy smíšené pocity, to už se mi teda dost dlouho nestalo. Jejda, jak mě byly ty postavy nesympatické a hlavně nepochopitelné. Jejich charaktery se pohybují ode zdi ke zdi. Nic mezi tím. Absolutní nenávist a tvrdost, kterou hrdina přenáší z generace na generaci, aniž by si to jednotlivci mnohdy zasloužili. A naopak naprostá netečnost a odevzdanost osudu, údělu. Jediný kdo byl tak nějak lidský byla hospodyně. O všem něco věděla, měla na to i zdravý náhled, ale moc pro změnu stejně neudělala.
No, vzít si knihu na dovolenou nebyl zrovna dobrý nápad :-)
A poučení pro ostatní - číst ji pokud člověk není úplně v psychické pohodě se přísně zapovídá :-)
Nejsem si jistá, co přesně jsem od knihy čekala, ale řekla bych, že tohle ne. Na začátku jsem se bála, že mě to nebude bavit, bylo to takové nijaké, ale pak se to docela rozjelo a myslím, že ve mně spisovatelka vyvolala přesně ty pocity, jaké chtěla - musela jsem pořád kroutit hlavou nad tím, co se tam děje.
Nevim proc, ale vzdy jsem si myslel, ze tohle je romanticka kniha (zrejme predsudky podle jmena autorky). Na takhle depresivni cteni jsem nebyl pripraven…obzvlast od druhe poloviny knihy ve mne konstantne bujela krev.
Překonejte prvních 100 stran docela nezáživného guláše; ale tím špatná kritika končí. Zbytek knihy smazal i negativní emoce ze začátku, následuje nádherně napsaný příběh.
Podařilo se poctivě přečíst až napotřetí, ale o to byl čtenářský zážitek větší. Pamatuji si, že jako teenager jsem v knize přeskakovala a postavy mi byly bez výjimky protivné. Teď mě jejich charaktery bavily a vychutnala jsem si i starodávnost této knihy. I když současné autorky píší úplně jinak, tak témata jako narušené rodinné vztahy, týrání dětí, násilí mezi partnery, chamtivost, pomstychtivost, sobectví, atd. byla a jsou věčná. A mě bavilo i srovnávání s dnešní literaturou. Myslím, že většina nyní populárních knih brzy upadne v zapomnění, podobají se sobě jako vejce vejci, ale kniha Na Větrné hůrce se bude číst ještě dlouho poté, co už nebudeme na tomto světě. Hlavní postavy se v knize často chovaly až příliš exaltovaně, a to u mě způsobilo jistou citovou oploštělost, takže jsem při popisu jejich různých útrap příliš netrpěla. Občas jsem měla dojem, jako by snad autorka psala s ironickým nadhledem. Knížka ve mně zanechala hodně intenzivní dojem, líbily se mi popisy krajiny a počasí. Nakonec jsem měla i pochopení, ne-li sympatie, snad ke všem postavám, jakkoliv byly zlomyslné, rozmarné, sobecké nebo ufňukané. Za mě velmi kvalitní dílo, které si zaslouží dostat šanci i od dnešních čtenářů.
Kdysi dávno jsem knihu četla jako povinnou k maturitě. Ale vůbec jsem si ji nepamatovala (dokonce sama sebe podezírám, jestli jsem zápis do maturitního deníku neopsala!).
Ano, knížka určitě patří do významných děl anglické literatury. I po těch letech stále může oslovit čtenáře bravurně vykreslenými charaktery. Ani jeden nebyl jen kladný nebo jen záporný! Rozhodně mi tentokrát v paměti zůstane… možná i proto, že mám ta sebou už mnoho let života i zkušeností… které jsem v době maturity neměla.
Poslechnuto jako audiokniha. A za to dávám tu jednu hvězdu. Protože kdybych to četla moc bych litovala toho ztraceného času! Je to klasika ale za mě ne! Vůbec mi to nesedlo. Rozmazlená Kateřina i Katka, nesympatické obě rozmazlené a sebestřední. Stará chůva co věděla vždy všechno a neudělala ani ťuk! A taky vztahy sestřenic a bratranců navzájem! Jsem rozčarovaná! Za mě určitě ne!
Absolutně nesympatické postavy, nedokázala jsem se vcítit do nikoho z nich. Všichni se chovali nepříjemně, ošklivě a někteří dokonce agresivně. Jestli se takto k sobě lidé dřív chovali, díky bohu, že žiju v jiné době! Celou dobu jsem čekala, že osoba, která příběh vypráví, je jenom zaujatá a nepřející, zapšklá a všechno si to vymyslela. Tím by se pro mě dalo leccos vysvětlit, ale bohužel. Chápu, že má někdo touhu se mstít (i když už samotný motiv pomsty byl pro mě dost pochybný), ale tohle snad ani nebyla pomsta, to bylo jednání chorého mozku. Promiňte, paní Brönteová, mě tento román prostě neoslovil. Celý příběh beru jako nadsázku, nebo jako varování, kam až mohou lidské vztahy dospět. Ani konec mi to nemohl vynahradit. Nic hezkého prostě nečekejte.
PS.: Četla jsem v originále a je to velmi těžké čtení, některé věty bych bez překladu vůbec nepochopila. Ale to se samozřejmě neodráží v mém hodnocení.
Příběh se četl dobře, jen na můj vkus byl moc popisný a jednotlivé charakteristiky postav se častokrát opakovaly. Jedná se o klasické dílo, které by mělo najít zastoupení v každé knihovně.
Ze začátku, když hlavní postavy byly teprve děti, se mi kniha moc líbila a bylo zajímavé vidět je vyrůstat. Potom se mi zdála, taková ponurá a depresivní, jak tam všichni jenom umírali a často jsem nedokázala pochopit jednání Heathcliffa a ostatních. Vyhovoval mi styl psaní, autorka psala čtivě. Nakonec mám z knihy dost smíšené pocity.
Tato kniha se mě dostala do rukou náhodou, četla jí kamarádka tak mi ji půjčila. Určitě máme každý na tuto knihu názor poněkud odlišný ale to neznamená že jsem vůči tomuto druhu knih zanevřel. Mě osobně moc bavil popis drsného místa kde se děj odehrává a vybarvení poměrů tehdejší doby. Téma fanatické lásky až za hrob mě nenáleží komentovat, tento druh literatury nečtu tak nemám podle čeho srovnávat.
Knihu "Na větrné hůrce" jsem četla již někdy v mladším věku. Nebyla to úplně jednoduchá a odpočinková četba, ale zajímavá ano. Kniha je psána jako vyprávění příběhu rodiny, kterého se ujme hospodyně Ellena, aby seznámila nového majitele panství Drozdova, pana Lockwooda, s rodinnou historií.
Je to příběh nešťastné a nenaplněné lásky Heathcliffa a Kateřiny. Jejich sňatky s nesprávnými protějšky, smutná historie života jejich dětí a ostatních členů rodiny.
Ani jedna z hlavních postav mi nebyla sympatická, chování některých osob mne dost vytáčelo. Určitě nejsympatičtější z nich a zcela normální žena, která měla dostatek citu a empatie, byla právě hospodyně Ellena. Pánové Edgar a Heathcliffův syn Linton náramně ufňukaní a věčně nemocní, Kateřina a její dcera Katka byly zase příliš rázné a na ženy tehdejšího věku a společnosti dost odvážné.
Knihu jsem si ráda přečetla hlavně proto, že se mi hodila do čtenářské výzvy. Hodnotím ji na čtyři hvězdičky.
Tragický příběh. Nešťastná láska jde ruku v ruce s nenávistí a pomstou. Lidské city se mohou vlivem okolností velmi rychle změnit. Stačí k tomu opravdu málo. Rodinná sága plná dramatických událostí. Začátek příběhu je poměrně chaotický. Týká se to orientace v postavách a vztahů mezi nimi. Atmosféra je nazapomenutelná a může za to zasazení vyprávění do krajiny mokřadů a vřesovišť. Dokonale uvařený emocionální guláš. Je tu naprosto všechno, co si člověk může představit. Některé postavy by zasloužily pár facek. Jejich jednání postrádalo hlavu a patu. Kupodivu mi jako nejsympatičtější postava přišel Heatcliff. Pořád ho před sebou vidím s tváří Timothy Daltona. Ten měl alespoň jasný cíl a hnací motor pro své jednání, uvažování a chování, i když ho to likvidovalo jako rakovina.
Hvězdičky ubírám za počáteční chaos ve jménech a za nekonečné debaty hlavních postav . Jinak když se vydrží je to vcelku pěkné čtení o příběhu velké nenaplněné lásky , která přerostla v nenávist. Zřejmě nejsem milovníkem klasické literatury, ale i tak oceňuji vyspělost nejen autorky, ale i hlavních postav .
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2009 |  Na Větrné hůrce |
| 1944 | Búrlivé výšiny I. |
| 1944 | Búrlivé výšiny II. |
Upřímně jsem asi očekávala jiný typ příběhu - například tragickou romanci, což Větrná Hůrka je, ale v úplně odlišném podání, než jsem si představovala. Mám ráda postavy, které nejsou černobílé, mají dobré i zlé stránky, jsou komplikovaní, sobečtí, ale zároveň citliví. No pan Heathcliff byl jednoduše pouze zlý. Více v něm nebylo. Vlastně zde byli zlí všichni kromě Nelly a Haretona. Celá kniha pojednává o tom, jak se všichni nenávidí, uráží se navzájem, dělají si naschvály a litují se. Vcelku to nebylo tak špatné, aleod takto opěvované klasiky jsem čekala více.