Byl jsem posledním císařem čínským

27.10.2024

Z věků, které jako by začínaly na přelomu prvního tisíciletí (pohledem Středoevropana). Od vzájemných vražd ("bratrů Přemyslovců") přes ("napoleonskou"/"německou") okupaci, loutkové státy a občanské války, vojenské státy, japonský imperiální nacionalismus a čínský poválečný komunismus 20. století až po zakončení jako z Velkého bratra. A to vše v relativně krátkých 70 letech. Zkrátka, jak by řekli Číňané, "zajímavé časy"... Je to jako nějaké sci-fi s promíchanými časovými linkami.

Není to ale jednoduché čtení. Napřed je nutné se prokousat opravdu velmi zmateným a složitým úvodem* se stovkami čínských jmen a kde jsou opakovány a zároveň vynechávány i klíčové informace. Také je potřeba znát základy čínské historie (nebo jako já googlit ostošest). Skáče to totiž v rocích sem a tam. Orientace tak může být dost obtížná, protože ty nejdůležitější události jsou zmíněny jen názvem – něco jako by kniha o českých dějinách zmiňovala mnichovskou smlouvu a následující okupaci, ale nebylo popsáno o co šlo a jak to probíhalo, pracuje se jen s následky. Takto třeba chybí klíčový konec čínské občanské války (a Kuomintangu), ale v Číně ho "přeci všichni znají".

Odměnou je ale neuvěřitelně pestrá paleta informací zdaleka nejen o čínském císařském dvoru před sto lety (množství intrik, uplácení, boje o moc...). Vše je sice psáno velmi odosobněně – o rodinném životě Císaře nevíme skoro nic, snad jen že se jedna manželka rozhodla rozvést a obě hodně utrácely, náhodou je zmíněno, že měl císař i dceru – ale zároveň z toho má čtenář dojem jako z nějaké vymyšlené pohádky. Člověk by nevěřil, co mohlo být realitou, navíc v kulturně odlišném prostředí. A k tomu s přibývajícími roky přibývají věty, které byly očividně přidány pod dohledem komunistické Číny (zdá se mi, že mají i trochu jiný styl a tak nějak se tam nehodí?).

* Přičemž nemyslím velmi dobré úvodní vysvětlující slovo překladatele, kde je kniha uvedena do kontextu doby, jazyka i politické situace.

Co jsem se tak dozvěděl a zapsal si já?
- Jste císař, středobod všeho. Ostatní jsou nehodní služebníci a vy pán deseti tisíce let. Kolem vás se děje množství intrik, vy ale víte jen to, co vám řeknou učitelé. Jste centrem světa, o kterém nevíte nic. A ještě jste hlídáni a omezováni extrémně konzervativní (resp. zároveň na statutu quo vydělávající např. rozprodáváním uměleckých sbírek) Palácová správa. Jste císař, přesto otrok rodu, správy a později Japonců.
- Co byla Bible Mandžukua? Manifesty císaře, které se museli lidé učit nazpaměť a kdokoli nepohodlný mohl být obviněn na základě nesouladu se slovy nebo větami císařských manifestů. Což byla vlastně jediná práce za 13 let tamní vlády. Navíc císař je ani nepsal sám – jako předtím nikam nemohl, nic nesměl, zjednodušeně měl nadvládu pouze nad svými sluhy, čehož zneužíval.
- Čína a její role ve světové politice – imperiální politika v Číně (německá kolonie, Boxerské povstání), období první světové války i to, že v prvních letech republiky neustále probíhala občanská válka různých klik a vojenských vůdců (Warlord Era).
- V roce 1917 bylo poctou získat právo vjíždět do Zakázaného města koňmo, nebo nosit žlutou vestu.
- Až do roku 1912 býval udělován trest smrti za zradu, a to za nenošení povinného copu.
- V císařském paláci se servírovaly desítky až stovky chodů při každém ze dvou jídel, nikdo je ale nejí a jsou dělány jen na efekt. Samotný císař měl třeba za měsíc sníst 240 kusů drůbeže, ale nesnědl je nikdo.
- V co věří palácoví eunuši a jak moc šmelí s penězi? Prakticky ve všechna asijská náboženství naráz. A čím výše byl eunuch postavený, tím šmelil víc a chytřeji.
...a taky to, že cenzoři v Číně nejsou to, za co je bereme tady, že císařovna za rok spotřebuje 300 kuních kožek, že se císař kojí do 9 let, jak krásně se dá pojmenovat ulice/dům/hora (mj. palác nahromaděné vytříbenosti), jak rychle se dá někoho zbavit (dát mu trojnohou židli a když se neudrží, tak ho popravit za pohrdání majestátem), že se povinnému doprovodu císaře dalo ujet jen na kole, jak překvapivě středověké/zastaralé byly zvyky císařského dvora na přelomu 19. a 20. století (otroci, bití, mučení, popravy, medicína, vyučování...).

CITACE:
Všechno v Zakázaném městě pro mě bylo názornou učební pomůckou. Říká se, že císař Čchien-lung kdysi stanovil, že nic v paláci se nesmí ztratit, kdyby to mělo být třeba jen stéblo trávy. Aby se přesvědčil, že jeho slova se stala skutkem, položil na stůl v paláci několik stébel trávy a nechal je denně přepočítávat. Říkalo se tomu „stéblo trávy jako vzor“. Po celá ta léta, co jsem žil v paláci, leželo těch šestatřicet suchých stébel stále ještě v Síni pěstění mysli v malé nádobce z cloissoné. Ta hromádka suché trávy ve mně kdysi budila nekonečný obdiv k tomuto mému předku, a současně i bezmezný hněv a pohrdání vůči Sinchajské revoluci. Neuvědomoval jsem si, že z těch suchých stébel, která tu zůstala po Čchien-lungovi, neubylo sice ani jediné, zato ze země porostlé čerstvou trávou, z té země, kterou tento veliký císař zanechal svým potomkům, ukrajují „spřátelené mocnosti" kousek po kousku tisíce čtverečních mil.
Plýtvání na císařském dvoře nelze už dnes přesně vyčíslit. Z materiálů sestavených Palácovou správou vyplývá, že ve čtvrtém roce Republiky (1915) dosáhly výdaje dvora víc jak 2 790 000 liangů, a i když se v následujících třech letech neustále snižovaly, představovaly nakonec stále ještě 1 890 000 liangů. S mlčenlivým souhlasem republikánských předáků vedla nepatrná skupinka lidí se mnou v čele dál svůj dřívější honosný a příživnický život, živený potem a krví prostých lidí.

06.02.2020

Knihu jsem nedočetla, a to asi i z toho důvodu, že jsem z jiných zdrojů dávno věděla, jak to s posledním císařem Podnebesí dopadlo. Skoro všechna čínská jména vyskytující se v knize jsem znala, tudíž zde problém nebyl. Příběj je velice zajímavý a osudy tohoto muže mě nepřestávají fascinovat. Nicméně, toto knižní zpracování ke mně příliš nepromlouvalo, a já jsem knihu po několika kapitolách odložila. Možná se k ní ješte někdy vrátím, ale příběh sám je mnohokrát velice spletitý, čtenáře jistě tolik okolností nejen že nezajímá, ale ani není k pochopení příběhu klíčových. Předmluva Oldřicha Krále ovšem tento fakt dobře vysvětluje - jiní překladatelè v dalších evropských zemích tyto pasáže vynechali, Král se je rozhodl zachovat. A tak je celá kniha poněkud utahaná. Kouzlu příběhu to však nic neubírá, takže pokud máte dostatek čtenářské trpělivosti a kuráže, vzhůru do toho!

16.02.2019

Nemohu souhlasit s předchozími komentáři - mně se kniha četla snadno a lehce. Ano, čtenář je zavalen ohromným množstvím čínských jmen, která navíc vypadají všechna skoro stejně, ale nikdo ho přece nenutí si je zapamatovat. Nejvíc přínosné byly pro mne první kapitoly odehrávající se v Zakázaném městě. Jak jsem v četbě postupoval, začalo se v knize objevovat čím dál více ideologického balastu poplatného době, který dostoupil vrcholu v posledních dvou kapitolách, které jsou nepokrytou komunistickou propagandou. Otázkou samozřejmě zůstává, kolik skutečně napsal Pchu-I sám, a co už je dílem komunistů.
Je zajímavé sledovat proměnu Číny od faktického středověku až na pokraj Maovi Kulturní revoluce. Na počátek XX. století působí některé situace celkem úsměvně - např. "Velká císařovna vdova Cch’si udělila mému dědovi, princi Čchunovi, a jeho ženě právo jezdit ve žlutých nosítkách z broskvoňového dřeva." Císařských způsobů, které si v dětství osvojil, se nikdy zcela nevzdal - viz "Poručil jsem svému poslednímu komorníkovi, který u mne zůstal, Velkému Liovi, aby „roznášel krmi,“ ale dozvěděl jsem se jen, že všichni kuchaři už utekli. Musel jsem se tedy spokojit se sušenkami." Jeho proměna v "uvědomělého občana" se mi tedy zdá značně nepravděpodobná.
Pchu-I ve své bezbřehé naivitě během svého života "sedl na lep" tolika různým osobám - od monarchistů a stoupenců restaurace po japonské důstojníky - a byl vláčen tolika konflikty prvních dvou třetin XX. století, že ji plně zasloužil klidné stáří, jehož se mu dostalo.

Četla jsem tu knihu snad rok, možná déle. Nebavila mě, ztrácela jsem se v čínských jménech, příběh byl nudný, nezáživně napsaný. Připadá mi skoro jako zázrak, že z ní byl někdo schopen udělat film, který dostal tolik Oscarů....

31.05.2017

Vždy je těžké hodnotit historii,obzvlášť když o ní píše zůčastněný. Dle hesla "po bitvě každý vojín generálem" se názory můžou a většinou taky různí.
Knihu jsem chtěla přečíst. A taky jsem to udělala

07.10.2014

Neskutečně zajímavé téma, které je napsáno neskutečně hrozně. Velice jsem se těšila, až si Císaře přečtu, ale tohle nebylo čtení, to bylo nikdy nekončící louskání těžkopádného textu plného čínských jmen a dvousečných plánů jejich nositelů. Občas zasvitly zajímavé pasáže, většinou ze soukromého života (kvůli kterým sem po knížce vůbec sáhla), ale byl to zoufalý nepoměr. Věřím, že kniha má snad nějakou hodnotu pro člověka, co se v situaci orientuje a nenechá se svést na scestí jednostranným pohledem vypravěče a komunistickou propagandou, ale jako samostatný pramen je kniha docela k ničemu.

20.12.2013

To už se asi nedozvíme, vzhledem k poměrům na císařském dvoře. Pokud se ovšem kniha čte s velkou dávkou nadhledu, dá se v ní mezi řádky vyčíst mnoho zajímavých věcí.

Na čtení je bohužel trochu těžkopádná. Třikrát jsem se k ní vracela, protože jsem vždy dospěla do bodu, kdy se mi začaly některé věci a hlavně postavy plést. Ale stálo to za to a určitě se k ní zase vrátím.