Byl jsem posledním císařem čínským přehled

27.10.2024

Z věků, které jako by začínaly na přelomu prvního tisíciletí (pohledem Středoevropana). Od vzájemných vražd ("bratrů Přemyslovců") přes ("napoleonskou"/"německou") okupaci, loutkové státy a občanské války, vojenské státy, japonský imperiální nacionalismus a čínský poválečný komunismus 20. století až po zakončení jako z Velkého bratra. A to vše v relativně krátkých 70 letech. Zkrátka, jak by řekli Číňané, "zajímavé časy"... Je to jako nějaké sci-fi s promíchanými časovými linkami.

Není to ale jednoduché čtení. Napřed je nutné se prokousat opravdu velmi zmateným a složitým úvodem* se stovkami čínských jmen a kde jsou opakovány a zároveň vynechávány i klíčové informace. Také je potřeba znát základy čínské historie (nebo jako já googlit ostošest). Skáče to totiž v rocích sem a tam. Orientace tak může být dost obtížná, protože ty nejdůležitější události jsou zmíněny jen názvem – něco jako by kniha o českých dějinách zmiňovala mnichovskou smlouvu a následující okupaci, ale nebylo popsáno o co šlo a jak to probíhalo, pracuje se jen s následky. Takto třeba chybí klíčový konec čínské občanské války (a Kuomintangu), ale v Číně ho "přeci všichni znají".

Odměnou je ale neuvěřitelně pestrá paleta informací zdaleka nejen o čínském císařském dvoru před sto lety (množství intrik, uplácení, boje o moc...). Vše je sice psáno velmi odosobněně – o rodinném životě Císaře nevíme skoro nic, snad jen že se jedna manželka rozhodla rozvést a obě hodně utrácely, náhodou je zmíněno, že měl císař i dceru – ale zároveň z toho má čtenář dojem jako z nějaké vymyšlené pohádky. Člověk by nevěřil, co mohlo být realitou, navíc v kulturně odlišném prostředí. A k tomu s přibývajícími roky přibývají věty, které byly očividně přidány pod dohledem komunistické Číny (zdá se mi, že mají i trochu jiný styl a tak nějak se tam nehodí?).

* Přičemž nemyslím velmi dobré úvodní vysvětlující slovo překladatele, kde je kniha uvedena do kontextu doby, jazyka i politické situace.

Co jsem se tak dozvěděl a zapsal si já?
- Jste císař, středobod všeho. Ostatní jsou nehodní služebníci a vy pán deseti tisíce let. Kolem vás se děje množství intrik, vy ale víte jen to, co vám řeknou učitelé. Jste centrem světa, o kterém nevíte nic. A ještě jste hlídáni a omezováni extrémně konzervativní (resp. zároveň na statutu quo vydělávající např. rozprodáváním uměleckých sbírek) Palácová správa. Jste císař, přesto otrok rodu, správy a později Japonců.
- Co byla Bible Mandžukua? Manifesty císaře, které se museli lidé učit nazpaměť a kdokoli nepohodlný mohl být obviněn na základě nesouladu se slovy nebo větami císařských manifestů. Což byla vlastně jediná práce za 13 let tamní vlády. Navíc císař je ani nepsal sám – jako předtím nikam nemohl, nic nesměl, zjednodušeně měl nadvládu pouze nad svými sluhy, čehož zneužíval.
- Čína a její role ve světové politice – imperiální politika v Číně (německá kolonie, Boxerské povstání), období první světové války i to, že v prvních letech republiky neustále probíhala občanská válka různých klik a vojenských vůdců (Warlord Era).
- V roce 1917 bylo poctou získat právo vjíždět do Zakázaného města koňmo, nebo nosit žlutou vestu.
- Až do roku 1912 býval udělován trest smrti za zradu, a to za nenošení povinného copu.
- V císařském paláci se servírovaly desítky až stovky chodů při každém ze dvou jídel, nikdo je ale nejí a jsou dělány jen na efekt. Samotný císař měl třeba za měsíc sníst 240 kusů drůbeže, ale nesnědl je nikdo.
- V co věří palácoví eunuši a jak moc šmelí s penězi? Prakticky ve všechna asijská náboženství naráz. A čím výše byl eunuch postavený, tím šmelil víc a chytřeji.
...a taky to, že cenzoři v Číně nejsou to, za co je bereme tady, že císařovna za rok spotřebuje 300 kuních kožek, že se císař kojí do 9 let, jak krásně se dá pojmenovat ulice/dům/hora (mj. palác nahromaděné vytříbenosti), jak rychle se dá někoho zbavit (dát mu trojnohou židli a když se neudrží, tak ho popravit za pohrdání majestátem), že se povinnému doprovodu císaře dalo ujet jen na kole, jak překvapivě středověké/zastaralé byly zvyky císařského dvora na přelomu 19. a 20. století (otroci, bití, mučení, popravy, medicína, vyučování...).

CITACE:
Všechno v Zakázaném městě pro mě bylo názornou učební pomůckou. Říká se, že císař Čchien-lung kdysi stanovil, že nic v paláci se nesmí ztratit, kdyby to mělo být třeba jen stéblo trávy. Aby se přesvědčil, že jeho slova se stala skutkem, položil na stůl v paláci několik stébel trávy a nechal je denně přepočítávat. Říkalo se tomu „stéblo trávy jako vzor“. Po celá ta léta, co jsem žil v paláci, leželo těch šestatřicet suchých stébel stále ještě v Síni pěstění mysli v malé nádobce z cloissoné. Ta hromádka suché trávy ve mně kdysi budila nekonečný obdiv k tomuto mému předku, a současně i bezmezný hněv a pohrdání vůči Sinchajské revoluci. Neuvědomoval jsem si, že z těch suchých stébel, která tu zůstala po Čchien-lungovi, neubylo sice ani jediné, zato ze země porostlé čerstvou trávou, z té země, kterou tento veliký císař zanechal svým potomkům, ukrajují „spřátelené mocnosti" kousek po kousku tisíce čtverečních mil.
Plýtvání na císařském dvoře nelze už dnes přesně vyčíslit. Z materiálů sestavených Palácovou správou vyplývá, že ve čtvrtém roce Republiky (1915) dosáhly výdaje dvora víc jak 2 790 000 liangů, a i když se v následujících třech letech neustále snižovaly, představovaly nakonec stále ještě 1 890 000 liangů. S mlčenlivým souhlasem republikánských předáků vedla nepatrná skupinka lidí se mnou v čele dál svůj dřívější honosný a příživnický život, živený potem a krví prostých lidí.

06.02.2020

Knihu jsem nedočetla, a to asi i z toho důvodu, že jsem z jiných zdrojů dávno věděla, jak to s posledním císařem Podnebesí dopadlo. Skoro všechna čínská jména vyskytující se v knize jsem znala, tudíž zde problém nebyl. Příběj je velice zajímavý a osudy tohoto muže mě nepřestávají fascinovat. Nicméně, toto knižní zpracování ke mně příliš nepromlouvalo, a já jsem knihu po několika kapitolách odložila. Možná se k ní ješte někdy vrátím, ale příběh sám je mnohokrát velice spletitý, čtenáře jistě tolik okolností nejen že nezajímá, ale ani není k pochopení příběhu klíčových. Předmluva Oldřicha Krále ovšem tento fakt dobře vysvětluje - jiní překladatelè v dalších evropských zemích tyto pasáže vynechali, Král se je rozhodl zachovat. A tak je celá kniha poněkud utahaná. Kouzlu příběhu to však nic neubírá, takže pokud máte dostatek čtenářské trpělivosti a kuráže, vzhůru do toho!