Byl jsem při tom
Jerzy Kosiński
Chance je zahradník, který desítky a desítky let žije jen na malém prostoru domu a zahrady. O světě okolo sebe neví téměř nic, zná ho jen z televizní obrazovky. Když jeho pán zemře, musí opustit bezpečnou zónu a poprvé od svých čtrnácti let vyjde mezi lidi. Automobily jsou úplně jiné než přepychový ford ze třicátých let, který Chance desítky let oprašoval. Není divu, že přehlédne limuzínu a stane se účastníkem dopravní nehody, jak se píše v protokolech. Prostoduchý muž vstupuje náhle řetízkem náhod do velkého světa byznysu. Kosinski svým námětem ilustruje Sartrovu myšlenku, že peklo je neschopnost uniknout druhým, kteří vám znovu a znovu dokazují, že jste takoví, jak vás vidí oni. Tento dojemný a neuvěřitelně komický příběh je znám i díky filmovému zpracování z roku 1979 v hlavní roli s Peterem Sellersem, jehož herecký výkon dělá ze snímku nezapomenutelný zážitek.... celý text
Přidat komentář
Zahradník Příhoda celý život žije ve vile bohatého ekonoma. O tom co se děje mimo vilu a její zahradu ví jenom z televize, na kterou se rád dívá. Mimo vilu vlastně ale nikdy nebyl, protože vlastně neměl potřebu se tam podívat na vlastní oči. Když majitel vily zemře, nezbývá než se po mnoha letech podívat do světa "tam venku". Shodou různých náhod jej svět začne uznávat jako geniálního politického a ekonomického vizionáře. A jeho prostoduché myšlenky jsou interpretovány světovými médii jako hluboké vize zkušeného analytika. A tak se Příhoda tímto nedorumněním stává celebritou.
Knihu chápu jako satiru společnosti a hlavně povrchnosti médií. Myslím, že to autor dost trefil.
Zajímalo by mě, nakolik se Kosiński chtěl také vypsat ze svých pocitů nezasloužené slávy, kdy lhal o tom, že jeho kniha Nabarvené ptáče je autobiografická.
Viděl jsem nejprve film a překvapilo mě, jak je kniha krátká. Spíš by se dalo říct, že je to takový fejeton.
Setkání jednoduchého Příhody s vlivnými lidmi taky trochu připomínají Forresta Gumpa.
Ilustrace Vojtěcha Domlátila byly celkem zvláštní :-)
Poslouchal jsem jako audioknihu.
A ze začátku mi to přišlo jako hrozná debilovina. Příběh v hlavní roli s retardem, který ani neví jak se jmenuje. Na tom by nic nebylo, ale ta první kapitola prostě šumí do ztracena. Humor tu je, ale vtipný mi vůbec nepřišel. Pak se do děje vloží EE a vše se sveze na vlně nedorozumění a nepochopení a začne to na čem z většiny staví. A kniha začne být zábavná. Veškeré vtipy jsou postaveny na krátkozrakosti okolí a Příhodově snaze všem vyhovět. Jen mi to celé přišlo neukončené.
Skvělá satira. Kterak se pan Nikdo, zahradnik Příhoda, stane mediální hvězdou a Davidem Zagrabnikem. A přitom Příhoda neumí číst, psát a hovoří pouze o své zahradě.
Opět se mi stalo, že jsem hledala docela něco jiného, ale tohle mě někde upoutalo jednak počtem stránek (něco na krátkou cestu za přáteli) a pak jsem také viděla na obálce květiny, takže se mi to hodí i do letošní ČV. Ovšem to, že se u čtení této necelé stovky stránek tak dobře pobavím, to jsem opravdu nečekala. Na docela malém hřišti tu autor se čtenářem sehraje dosti významný zápas. A vítězové jsou oba - autor tu bez zbytečných rozvláčností vystihuje několik lidských pošetilostí a autor si tu může uvědomit, kterých z nich se také dopouští nebo se jimi nechá podrobeně unášet. Napadá mě, že přirovnat ekonomiku k zahradě bylo famózní, ale zároveň přemýšlím nad slovem famózní. Jeho smysl je nám známý a je spíše pochvalný, ovšem slovo famózní má blízko ke slovu fáma, která už tak pozitivně působit nemusí. Jsme tedy natolik ovlivněni fámou, která vznikne docela nenápadně a naroste do obřích rozměrů, cestou pohltí všechny a skoro nenechá volno pro další úvahy? Autor mě získal natolik, že si od něj určitě ještě něco vyhledám.
A opět mě přeci jen pořád mrzí pravopisné chyby, o to víc, když je najdu v textu, který se mi líbí. Tady například na začátku čtvrté kapitoly nechápu, proč je slovo nachomýtnout napsáno s í. A o další tři odstavce nevím komu unikl rozdíl mezi slovy sebou a se sebou, neboť věta "Musíme se sebou hodit..." by se mohla v českém textu objevit ještě tak před sto lety. Ale dnes? No dobře, smiřuji se s tím. Ale nedá mi to!
Přistoupila jsem na pojetí hlavní postavy a přijala autorovu hru na to, že prázdný mozek se nevepíše do obličeje a že je někdo s takovou hlavou schopen díky sledování televize projevu, který se (i při prezentaci pouhého jednoho tématu) může jevit jako kultivovaný :-). Potom už jsem se jenom bavila. Satirickým vyzněním také, ale ťafky do vyšších sfér společnosti mě tolik nevzrušují jako to, co se může dotýkat bezprostředně mě. To, že si o člověku vytvořím představu podle svých dosavadních zkušeností a náhledů a poté ho do té představy, formy namačkám; všechno, co na něm vidím, od něho slyším (včetně mlčení) si vyložím tak, aby mi tam pěkně pasoval. Děsivější než nadsázka, že se do vysoké politiky dostane člověk mající v lebce mozek brontosaura, je pro mě realita, že hodnotím lidi kolem sebe úplně zcestně.
Na tak kratičkou knížku je toho na zamyšlení celkem dost.
Vnímavý čtenář při sledování filmové adaptace své oblíbené knihy v duchu neustále vědomě a někdy i docela rozhořčeně porovnává: tohle přece v knize vůbec nebylo... tohle bylo úplně jinak...
Filmový divák má při čtení knižní předlohy svého oblíbeného filmu před očima neustále většinou herce, s kterým má tak nějak v podvědomí, celý příběh spojený... Může se stát, že filmové zpracování potencionálního čtenáře od četby odradí, ale i naopak, naláká ho k titulu, který by jinak minul, nechal nepovšimnut.
Film 'Byl jsem při tom' patří dlouhá léta k nezapomenutelným dílům, hlavní role, nádherně zahraná naprosto geniálním a po zásluze uctívaným Peter Sellersem, mu byla napsána přímo na tělo - jsem si tehdy naivně myslel - a proto jsem při čtení knihy, s nostalgií mně vlastní a s posmutnělým úsměvem, měl neustále před očima jeho Chanceho. Byl jsem z něj a jsem stále, úplně paf... Útloučká kniha je skvělá a já tak poznal až nyní, že herci měli tehdy díky autorovi vlastně docela usnadněnou práci.
Takový krátký příběh o tom, že někdy jsou ty nejjednodušší věci ty zcela nejsprávnější a selský rozum je mnohem víc než celá analýza podložená spousty dat a znalostí.
Kdo to je a kde se vzal? To nikdo neví, asi ani on sám, Příhoda, zahradník, který neumí číst ani psát a jehož jedinými dvěma světy jsou zahrada Starého pána a televize.
"Tím, že přepínal programy, mohl Příhoda měnit sám sebe. Mohl prožívat vlekoucí se údobí, jako když rostliny přecházejí z jednoho vegetačního údobí do druhého, měl ale také možnost různé fáze rychle střídat prostě tím, že přepínal kanály tam a zpátky. Stejně dobře se mohl plynule bez zastavení přibližovat k obrazovce, jako se k obrazovce blíží z druhé strany lidé v televizi. Stačilo stisknout tlačítko a Příhoda mohl ve svých očích přivítat někoho jiného. Proto se nakonec dopracoval k víře, že je to on, Příhoda, a nikdo jiný, kdo ho skrze televizi činí sebou samým."
Po smrti Starého pána je vydán napospas světu, o němž nic neví. Jen pouhou náhodou se z něj nedopatřením stane David Záhrabník, uznávaný odborník na ekonomiku a mediální hvězda. Nic nechápe, ničemu nerozumí, jen občas pronese pár vět o "své" zahradě, z nichž jeho okolí dedukuje hlubokomyslná prohlášení....
Karikatura americké společnosti druhé poloviny minulého století, která se hodí i na současnost. Jak snadno je možné jen vypadat jako někdo, kdo nejsme a jak snadno ostatní uvěří svým vlastním představám. Dedukují o vyšším významu prázdných slov a vět s absencí jakýchkoli myšlenek. Uvěří své vlastní představě o vnitřku příjemného, ale úplně dutého zevnějšku. Příhoda se v nevítané a náhodné roli ocitl bez vlastního přičinění, to jen jeho okolí z něj doslova "vyrobilo" někoho, kým nebyl a ani netoužil být. Protože jeho svět, kde se cítil být doma, byla přece jeho zahrada.
"...Otevřeným oknem proudil studený vzduch. Příhoda se opřel do těžkých, skleněných dveří a vyšel do zahrady. Uviděl napřažené větve s čerstvými výhonky a štíhlé kmínky s nesměle rašícími poupaty. V zahradě panoval klid, ještě odpočívala. Po obloze pluly cáry mraků a každou chvilku odkryly měsíc. Občas se rozhoupaly větve stromů a setřásly ze sebe kapky deště. Do korun stromů se opíral svižný větřík a zalézal pod mokré těžké listy. V Příhodově mozku se nezrodila ani jediná myšlenka. Jeho hruď naplnil klid a mír."
Určitě stojí za přečtení a já doporučuji
Peči je spokojen. Peči je nadmíru spokojen. Pan Kosinský už parkrát byl k Pečimu připuštěn a osvědčil se. I tentokrát se mu povedlo Pečiho pobavit a proto se Peči rozhodl o sobě mluvit ve třetí osobě.
Byl jsem při tom je něco mezi Písařem Bartlebym od Melvilla a obráceným Procesem nebo zámkem od Kafky. Hlavní hrdina se jmenuje Příhoda (Chance v angličtině je trochu lepší - poznámka Pečiva) a je to ne moc inteligentní muž bez minulosti, kterej se stará o zahradu svého pána a ve volným čase čumí na bednu. Když jeho pán zemře, tak musí z baráku.
Na ulici ho srazí limuzína, paninka jedoucí v limuzíně si ho vezme k sobě domu na vyléčení. Otevřené nechám pro budoucí, zdali mu paninka ukáže svoji limuzínu. Ale pojďme dál, vy prasáci - její starej manžel si ho oblibí, shodou okolností je starej poradce americkýho prezidenta a tak se pan Příhoda stane během třech dnů velmi respektovaným mužem Ameriky aniž by mluvil o něčem jiném než o zahradě.
Pan Příhoda totiž vypráví o tom jak v zahradě věci umírají a jiný zase rostou a že je jaro a pak léto a tak dále pana krále a během toho co všem tohle říká, tak si vlivní lidé domýšlí, že mluví o ekonomice. Úplně jsem se viděl na ústní zkoušce z makroekonomie II, akorát mi to tehdá nikdo nežral. Teda Pečimu.
9/10, Peči se těší na filmovou verzi s Péťou Sellersem.
Bom dia literární rodino,
dnes se koukneme na Byl jsem při tom, což je knížka. Kdo tu čekal recenzi na traktory, tomu se musím omluvit. Já traktor nemám, ale znám kluka, co traktor má. Případně můžu poslat kontakt, pokud má někdo zájem.
V téhle písmenkové polízanici jde o to, že se duševně zaostalý člověk zaplete do nejvyšší politiky, čemuž se též říká okamurismus. V tomhle případě je hlavní hrdina trochu jako kluci ode mě z vesnice - ti taky ví jen to, kdy se má co hnojit a v kolik se jde na brambory. V sedm! V sedm ráno! Proč se na brambory musí chodit vždy tak brzo? Proč se nemůžou jít brambory sbírat třeba v deset? Copak mají nějakej program na odpoledne? "Hej brambory, můžem dojít v deset?" "Jako soráč hoši, ale to už máme program s kebludnama a nebudeme doma." Pardon, už u mě opět vyvstávají traumata z mého dětství na vesnici. Ale abych se vrátil zpět ke knize. Hlavní hrdina je tedy zahradník, kterýho porazí auto a tímto aktem začne jeho politický hiphop. Náhle chtějí znát všichni jeho názor a to i přesto, že má v hlavě seno sláma limonáda. No a za chvilku je úplná rockstar a dřív než řekneš švec, zámečník, instalatér, klempíř a bublifuk, je z něj poradce prezidenta.
Jako bajka/alegorie/satira to samozřejmě funguje na výbornou, ale nějak mě to neomráčilo, jako třeba špagety s majonézou minulý týden, který mě omráčily asi na tři hodiny. Nicméně zábavná krátká knížečka.
Kniha mě docela pobavila, i když preferuji trochu jiný druh humoru. Při čtení jsem neměl pocit, že by se autor snažil vyvolat úsměv čtenářů za každou cenu, tak jako například jeden český kastelán, který se dal na literaturu. Holt dělat humor je asi to nejtěžší v téhle branži a jen málokomu se to zcela povede.
Pěkné, zábavné, úsměvné a také krátké a to opravdu velmi. Má to pár stránek - sešítek na jedno deštivé odpoledne.
Musím říct, že toto dílko mě moc neoslovilo. Těžko říct, čím to je. Nejsem za prvé asi moc cílový čtenář, za druhé jsem knížku četla "z donucení" kvůli čtenářské výzvě a tak si mě našla asi v nesprávný čas. Každopádně musím souhlasit s komentářem, že tato kniha byla pecka ve své době a dnes už takových zahradníků máme plný pytel a nikoho už to nešokuje. Určitě to není vyložený brak, ale pro mě je to prostě kniha, co stárne a ztrácí význam s měnící se dobou.
Naprosto úžasné. 90 stránek a jak dokážou zaujmout a nepustit. Dost možná jsem ještě nečetl knížku s tak skvělou první kapitolou - tolik něhy a lidskosti. Které se pak postupně začnou měnit na absurdní a ještě absurdnější situace. Najdeme tady zhoubný vliv masmédií, neochotou lidí uvažovat nad předloženým informacemi a vítězství (pod)průměrnosti. Že by to bylo až tak aktuální, když si člověk uvědomí stav současné politiky a společnosti vůbec? Až na to, že Příhoda je čistota sama - překrásná postava. Takový trochu Forrest :) Záměrně jsem se dosud vyhýbal filmu, i když ho mám už asi deset let připravený. Teď už se jej nemohu dočkat. Peter Sellers sice úplně neodpovídá somatotypem hlavnímu hrdinovi, ale je to přece Peter Sellers.
Byl jsem při tom je alternativní Forrest Gump, kdy se mírně opožděný, nebo spíš světa neznalý, hlavní hrdina docela rychle vydrápe na vrchol americké hierarchie a udělá mj. dojem na prezidenta.
V dnešní době už není román tak šokující, protože laťka klesla a podobných případů (jako někteří poslanci SPD) bychom v reálném životě mnoho nalezli.
Ve své době musela kniha vzbudit ohlas, zájem a možná i pohoršení. Ale dnes? Takových bílých koní ve správních orgánech významných korporací, negramotů na pozicích poradců "nejvyšších sfér", netečných a hodných omezenců médii sformovaných do pozice "selebrit" známe všichni už tolik, že žádný nový případ už nepřekvapí. Tato kniha může dnes sloužit leda jak povídání ze starých dobrých časů, kdy velkým manipulátorem světa byla jen a pouze televize. Od těch dob jí už vyrostlo tolik dalších pomocníků v té pečovatelské práci "na zahrádce" našich mozků, že pan Příhoda by se nestačil ani divit.
Štítky knihy
satira zfilmováno americká literatura polská literatura USA (Spojené státy americké) rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
2019 | Nabarvené ptáče |
1995 | Byl jsem při tom |
1996 | Kroky |
2005 | Schůzka na slepo |
2010 | Kokpit |
Od knížky jsem měla jiná očekávání. Byla mi doporučená s tím, že je to o člověku s mentálním postižením. Čekala jsem pohlazení na duši typu Forresta Gumpa. Tohle byla ale spíš satira na společnost a vliv médií. Knížku jsem dočetla, nebyla špatná, ale už se k ní určitě nevrátím.