Bylo nás pět
Karel Poláček
Nestárnoucí příběh Péti Bajzy a jeho klukovské party v obnoveném vydání s ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Půvabná vyprávění o dobrodružstvích pěti nezbedných chlapců z malého českého městečka, psaná formou dětského deníku kupeckého synka Petra Bajzy.
Přidat komentář
Knížka ve mně vyvolává krásné pocity nostalgie a vzpomínky na mé dětství. Jako malá jsem se společně s tátou koukala v televizi na seriál “Bylo nás pět“ a po skončení jednoho dílu jsem se nemohla dočkat, až budou dávat další.
U klobouku bylo horko a slunce svítilo. Já mám rád, když slunko svítí, protože když přivřu víčka, tak se dělají duhové balónky. Když jsem byl malý, tak jsem je chytal, chtěl jsem je zavřít do šuplete, protože jsem neměl rozum. Dnes už mám rozum, ale přece jsem rád, když se dělají duhové balónky.
Bavilo mě si znovu projít všemi dobrodružstvími společně s hrdiny a dívat se na svět opět dětskýma očima.
Bejval Antonín pravil, ať už toho necháme, že jsme oba volové. Tak jsme toho nechali
Dokonce se mi i líbí knižní mluva a archaismy, které se v díle objevují opravdu hojně. Také oceňuji, jak autor krásně popsal různé zvyklosti v odlišných ročních obdobích.
Jenom Zilvar z chudobince nekřičel, on nikomu nic neřekl a skočil do touně. Nýbrž plaval pod vodou a šmátral kolem sebe, vynořil se, kašlal vodu a pravil: „Už ho mám, už ho držím za vlasy!“
Všichni jsme křičeli: „Nepusť ho!“
On odpověděl: „Nepustím, neboť ho držím pevně.“
Pomohli jsme mu vytáhnout Vendu na břeh, a když byl na břehu, tak Zilvar pravil: „Herdek filek!“ a vysmrkal se.
Nemám ke knize žádné výtky, je to zkrátka oddechová a nenáročná četba pro zpříjemnění odpoledne a zavzpomínání si na dětství.
A kdyby se mne naši opravdu ptali, co bysem si přál, tak bysem doopravdy musil říci, že nejradši ze všeho bych chtěl dřevěnou nohu, jako má pan Zilvar, jelikož by mně to všichni záviděli a nejvíce Bejval Antonín. A kdyby mně nedali pod stromeček nohu, tak bysem si přál, abych už nemusil chodit do houslí, a když ani to ne, tak alespoň album cizozemských známek.
No hodnotit tuhle knihu je pro mě oříšek. Začátek příběhu mě začal bavit,ale jak se přišlo k cirkusu ,a pak ke spále Péťi a jeho snovému vyprávění ,tak se příběh stal pro mě až nudným ,a dočetl jsem ho silou vůle.
četla jsem letos ... po několikáté, když jsme si v našem Klubu milovníků knih připomínali nejoblíbenější knihy z dětství. A určitě se k ní zase někdy vrátím a ještě se znovu podívám i na seriál...
Jsem na tom jako většina posledních komentářů. Přečteno podruhé kvůli výzvě. Za mlada mě to vůbec nebavilo a část s nemocí byla hrozná nuda. Teď se mi kniha líbila mnohem víc, i tu část s nemocí jsem dala a nebyla to taková hrůza.. asi jak stárneme, tak se chceme víc vrátit do těch mladých, bezproblémových let.. Každopádně seriál je podle mě pořád lepší než předloha.
Já jsem tuhle knihu v dětství vůbec nepochopila a vrátil mě k ní až nezapomenutelný přednes pana Filipovského. A seriál se také moc povedl.
Knihu jsem si zvolila k maturitní zkoušce, ale je prauda, že jsem nestíhala knížku přečíst tak sem si ji přečetla až teď. A nemůžu litovat. I díky seriálu Bylo nás pět jsem se do knížky zacetla s větší chuti, díky tomu, že jsem seriál viděla jsem měla skvělou představivost ohledně postav! A pro mě je kniha "pokladem" ČESKÉ literatury! :)
Moje nejoblíbenější knížka! Četla jsem už jako dítě, pravda, tenkrát mě zas tak moc nebrala, ale čím jsem starší, tím víc ji oceňuji. :) A pořád se k ní vracím. Do seriálu se jim povedlo převést tu krásnou atmosféru, kterou kniha má, ale spousta skopičin je tam jinak anebo tam nejsou anebo jsou místo nich jiné a to prostě není ono. :)
Seriál jsem měla jako dítě strašně ráda! Pak když jsem četla knihu, někdy asi na 2. stupni ZŠ, tak mě to vůbec nebavilo...přečetla jsem pár stránek a absolutně mě to nechytlo.
Knížku jsem otevřela zase až teď, když už mi nemilosrdně táhne na třicet, a strašně mě to bavilo! Asi jsem do té knižní podoby potřebovala dospět :)
...
"...všecko čtu, nejvíce krváky, abych byl vzdělaný."
"Ve chlívku u kozy rozjímal a shledal, že velice zhřešil, jelikož vosy utiskoval..."
:D
Jazyk, kterým je kniha psaná, mi skutečně sedl. Kombinace rozverné hantýrky a knižních spisovných výrazů vložená do úst malého chlapce je zkrátka geniální. Sama jsem měla při čtení chuť se vrátit do dětství a prožívat všechna ta dobrodružství s Péťou.
Nádherná kniha v jakémkoliv věku, taková, co pohladí po duši. Miluju samotný příběh, při čtení této knihy mi bylo krásně a cítila jsem se bezstarostně. Navíc jakým jazykem pan Poláček píše - přesně proto miluju češtinu, jak je barvitá a každý může slova používat jinak... Moc hezké.
Čeština je krásný jazyk a Karel Poláček to touto kouzelnou dětskou knihou krásně dokazuje. Skloubení hovorového a spisovného jazyka mě dostává do kolen, stejně tak, když se Péťa snaží napodobit dospěláckou mluvu. To je humorné samo o sobě i bez těch klukovin, co s dalšími dětmi prožívá. Výraz pročež a načež už určitě nikdy nezapomenu. Příběh je sice popisován dětskýma očima, ale i dospěláci si zde najdou svoje,jako jsem si našla já. Je to osobitá oddechovka a hezká vzpomínka na dětství.
Když jsem tuto knihu četla na druhém stupni základní školy, vůbec mě nebavila a nemohla jsem pochopit, jak ti kluci mohli vymýšlet takové nesmysly, teda hlavně ten slavný vynálezce Bejval Antonín. Dnes jsem se k ní vrátila i díky čtenářské výzvě a maturitní četbě. Musím říct, že jsem to viděla přece jen trochu jinak. Vtipným situacím a těm klukovinám jsem se s chutí zasmála a teď jsem ráda, že jsem se rozhodla knihu přečíst znovu, určitě to stálo za to.
Poslouchali jsme v rádiu, televizi jsme ještě dlouho neměli. Hezké podvečery s touto knihou. Četla jsem ji až později,vybavovala jsem si poslech.
Štítky knihy
přátelství pro děti zfilmováno česká literatura kamarádi dětský hrdina rozhlasové zpracování humoristické romány zfilmováno – TV seriál maloměsto vypráví dítě české rományAutorovy další knížky
1979 | Bylo nás pět |
1965 | Muži v ofsajdu |
1966 | Edudant a Francimor |
1967 | Hostinec U kamenného stolu |
1958 | Dům na předměstí |
Notoricky známý klasický příběh. Nádherné hrátky s češtinou. Při čtení jsem v duchu slyšela hlas Františka Filipovského a mé vizuální představy se odvíjely od zdařilého tv seriálu. Přiznám se ale, že jsem knihu musela prokládat jiným čtením, protože její druhá část mě tolik nebavila.