Byly jsme tam taky
Dagmar Šimková
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/121865/bmid_byly-jsme-tam-taky-Kll-121865.jpg
4
465
465
Strhující vzpomínky ženy, která byla 14 let nespravedlivě vězněná komunistickým režimem, v elitní společnosti mj. prof. Růženy Vackové, katolické spisovatelky Niny Svobodové, skautské aktivistky Dagmar Skálové aj. Po návratu z vězení se jí podařilo emigrovat za sestrou do Austrálie, kde studovala umění, historii, archeologii, psychologii a sociologii. Věnovala se také práci pro Amnesty International, uspořádala několik výstav a úspěšně působila také jako filmová kaskadérka. Doplňující informace... celý text
Přidat komentář
knížku jsem si půjčil z knihovmy kamaráda mého známého. Spolu s ní ještě další tři o osudech lidí vězněných komunisty nebo za války. Jelikož jsem hodně četl o koncentračních táborech a gulagach zaujalo mě téma politických věznů Československa. Toto je velmi silný příběh ženy nebo spíš žen, které byly semlety režimem.
Pravda je, že jsem trochu bojoval se stylem psaní a vyprávění. Taky jsem čekal víc detailů o udávání, obvinění a hlavně z výslechů. Jinak ale zajímavé a poučné čtení
Co k této knize napsat. Každou chvíli jsem měla jinou myšlenku. Je hrozné co si ženy musely vytrpět. Bylo to hodně těžké čtení...
Velmi intimní pohled na život ve vězení a pracovních lágrech v 50. letech. Bez přehnaných citových výlevů, obžaloby či naturalistických scén líčí autorka střízlivým jazykem svůj život za mřížemi. Život v nelidských podmínkách, ve kterých politický vězeň byl jen pouhou hračkou v rukách všemocných dozorců a vyšetřovatelů. Jedna z knih, kterou by si měl přečíst každý, aby se nezapomnělo.
"Že většina z nás přežila se zdravým rozumem, bylo podmíněno především tím, že jsme byly ženy.
Ne proto, že by byly ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění, zvyklí jakžtakž přijmout surovosti páchané na silnějším pohlaví, utěšující se sebepřesvědčováním, že něco takového by ženě přece nikdo neudělal. Ve vězení není rozdílů, když jde o násilí. Rozdíl je jen v tom, že žena je celým svým ústrojím docela jiná než muž, nejen fyzicky, ale především svou vnitřní podstatou. Má nějak silněji vyvinutý instinkt přežití. Ať je kdekoliv, začne si budovat své vlastní prostředí, ví, jak na to, snáší na nové hnízdo, věčně načepýřená a připravená rvát se s malými a velkými protivenstvími. Každá je starou vojenskou kobylkou, která natahuje ouška při prvním zarachocení táborových bubnů, ale také trochu Messalinou, která ustavičně kuje pikle. "
" Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát: „Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?”
„Chtěly jsme si udržet morální integritu,” odpověděla jsem popravdě.
„Cože?” vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebrácky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!” Zahleděl se na mne soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte "
" Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly.
Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný, a svůj život jsme začaly chápat jako moudrý úradek. Každá z nás, nepovšimnuta a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.Ale nebyly jsme jen modlící mlýnky, vytáhly jsme do boje jako první křižáci v Clermontu s přesvědčením, že každý za pravdu padlý bude odměněn životem věčným, kde nebude vyšklebování ani hlad, ani bolest, ani zima, ani strach, ani číslo přišité na viditelném místě vězeňské uniformy.
Jenomže, nezapomínejme, že jsme měly daleko k průzračným světicím na oknech katedrál. Ani na chvíli jsme nepřestaly být lasice a megery a nedopřály jsme svým trapičům oddechu. Ne všechny z nás byly věřící a bylo nutné najít společnou linii, která by nás spojovala. A nebylo to „ora et labora”, ale každodenní zápas proti bezpráví a nicotě. Stále jsme protestovaly. Ústně a písemně, jednotlivě a hromadně"
„Stojím v davu lidí, z nichž někteří vraždili a loupili, jiní jen pozdvihli hlas a řekli něco tak nemoderně, jak se to říkalo za špatných časů, jiní zatoužili odejít z radostné doby a vzkvétající země někam do zemí nepřátelského tábora, jak se dnes označují všechny končiny na západ od našich hranic. Učitel a lupič, básník a podvodnice, studentík a venkovská babička, kdekdo zde stojí, protože na každého se může dostat v té době plné organizovaného jásotu.“
Mám sklon někdy odpouštět krkolomnou stylistiku, pokud mě knížka osloví závažným, osobním příběhem. Tady jsem ale nemusela. Perfektní jazyk. Ne ve smyslu dokonalý, ale působivý, přesný, ve své strohosti citově zasahující.
„Sluneční paprsek přejel po tváři báťušky Stalina v zaprášeném rámě. Zastavil se na jeho věčném, poťouchlém úsměvu. Zlověstná Mona Lisa našeho věku.“
Nejkrásnější pasáže jsou ty, v nichž se vězeňkyně snaží čelit hrozným dvouciferným číslům označujícím roky odnětí svobody. Dopřávají si drobné radosti v podobě hledání kapek humoru, vzájemného vzdělávání, nevzdávají se své důstojnosti a morálky. Přitom byly těmi nejhoršími; vždyť tamhleta vražedkyně zabila jenom tři lidi, ale ony chtěly vyvraždit celý národ…
Smutná knížka. A není to použitým jazykem. Je to obsahem.
Je pro mě nepředstavitelný, kde se v lidech bere vnitřní síla překonat nepředstavitelný. Přežít zvěrstvo a ještě o něm poté mluvit a vracet se k tomu v knížce. A přesto jsou osobnosti, jako paní Šimková, které to zvládly. Zachovaly si svoji čest, nadhled, lidskost a důstojnost a nepodlehly zrůdnýmu režimu a zrůdným lidem, kteří takový režim podporovali.
Nic proti Boženě Němcový, ale tohle by mělo být zařazeno do povinný četby na druhým stupni základních škol. Smekám před morální silou paní Šimkový. Následky, metody a způsoby zrůdnýho bolševicýho režimu nesmí být zapomenuty.
S hlubokou poklonou Vám paní Šimková upřímně děkuji za tuto knížku vzpomínek. Ač jsem nechtěl, tak při čtení se mi často vybavovala otázka – a co ty? Vydržel bys to taky? Dal bys to? Rád bych věřil…
Odporucam precitat kazdemu, aby vedel ako sme sa mali dobre za zlatych komunistov, ked mlieko stalo len dve koruny a kazdy mal pracu. Co na tom, ze niekto vo vazeni alebo v lagri...
Poslední stránka přečtená..... a na dlouhý čas je o čem přemýšlet... jak se to mohlo vůbec dít.... o zmařených životech.... i o naději a síle lidského ducha.... a síle a vzdoru mladé křehké ženy.
Nemám slov. Jak lehké bylo dostat se v 50.letech za mříže za NIC a strávit tam 15 let za NIC. Takové příběhy nesmí být zapomenuty. Doporučuji.
Čtivě napsané pohledem mladé ženy, která byla v 50. letech odsouzena z politických důvodů do vězení.
Jsou knihy, které by neměly být nikdy zapomenuty a odloženy. Jsou knihy, ke kterým je nutno dozrát. Jsou knihy, které se dají číst jedním dechem od první stránky až do té poslední. Jsou knihy plné hrůzy a přesto v nich je tolik naděje a hloubky, kterou žádný milostný román nemůže podat. Kéž bychom jako národ byli schopni vidět, že hrůzy komunistické nadvlády nebyly jen pohádkou, ale reálně ničily lidem životy, omezovaly jejich svobodu, že tyranie má tendence se k moci drát vždy a za všech okolností.
Nejen knihy o nacistických koncentrácích, ale i o těch komunistických jsou důležité pro nás všechny. Hlavně abychom se poučili.
V tak krátkém textu tolika příběhů a emocí... neskutečné, co vše musí někdy lidé ustát, n skutečné, co vše mohou jedni vůči druhým.. neskutečné, jak lidé nejsou lidmi...
Krásná knížka, ale docela krátka, přečetla jsem jí za jeden den. Nikdo čtivej nebude litovat.
,,Někdo zaklepal na dveře. Vstoupilo šest mužů. Obrovský a nesmírně hezký blondýn ukázal odznak Státní bezpečnosti. Jen něco málo chtěli vědět.
,Máte krásné obrazy,' řekl jeden a prohlížel si Matouška. Ostatní chodili po pokoji a obdivovali starožitnosti. Jeden škrábal kočku Čerta za uchem. Pátý muž vypadal truchlivě. Jako by se právě dověděl, že mu rodina vymřela po meči i po přeslici, a neměl o nic zájem.
,Musíme něco napsat na stroji, ale hned vás přivezeme zpátky. Víme, že jste po noční, byli jsme za vámi v nemocnici.'
Oblékla jsem si plášť, ani jsme se nerozloučily. Byla jsem klidná, protože byli tak civilizovaní. Blondýn mi otevřel dveře s elegancí lva dámských budoárů.
,Tak pá,' obrátila jsem se ve dveřích za mamkou.
Sestupovali jsme zahradou. Na ramenou andělíčků přibylo listí. V brance jsem se ohlédla na terasu. Mamka tam vždy stávala, když jsem šla ven.
,Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš,' poprvé promluvil truchlící muž. A měl pravdu. Z mého domova zůstaly jen holé zdi, mezi nimiž žijí neznámí lidé. Zahrada zpustla, skleník se rozpadl na padrť a andělíčky obrostl mech."
,,Muž ve vězení je tragický, zajatý, ponížený lev, plačící hluboko uvnitř. Žena se stane malým, vzteklým hlodavcem, lasicí či kunou, která se hned začne podhryzávat ven, a ještě svolává ostatní lasice a kuny, aby se podhryzávaly a podhrabávaly s ní."
,,Ženy neměly to štěstí mít mezi sebou kněze. A v těchto mimořádných poměrech jim Pán Bůh ukázal a projevil, že pro něj jsou všechny cesty normální. Vlasta Charvátová nám vyprávěla, jak ji na Pankráci pokřtila vodou ze záchoda prostitutka, která s ní byla na cele. Vlastička zůstala věrnou křesťankou až do své smrti."
Kniha, na jejíž přečtení jsem se dlouho chystala. Nakonec mé rozhodování urychlila pandemie koronaviru, díky které jsem si všimla, že knihu načetli jako audioknihu na Českém rozhlase. Po otevření knihoven to tedy byla jedna z prvních knih, které jsem si půjčila.
Kniha má velice silné téma – život v ženských komunistických věznicích, které už je samo o sobě velice silné.
K tomu ale navíc autorka výborně píše. Stručně – svoji čtrnáctiletou pouť po komunistických věznicích dokázala shrnout na 103 stránkách. Nelíčí jen své vlastní příhody, ale s velkým pochopením líčí příběhy a boje i různých svých spoluvězeňkyň a různých dalších lidí, s příběhem nějak spojených. Ale co je možná nejdůležitější, dokáže v situacích vždy zahlédnout to podstatné, jejich smysl. Zvůli komunistického režimu demaskuje i v těch nejmenších drobnostech, její analýza situací je velice bolestná, ale také velice potřebná.
Zaujalo mě, jak si tato mladá žena (uvězněna byla v třiadvaceti letech) dokázala uchovat své životní hodnoty, svou „morální integritu“ (jak doslova říká v knize) i svou víru tváří tvář všemu, s čím se v komunistických věznicích setkala. A nebylo toho málo: násilí ze strany dozorců a vyšetřovatelů, ale i mezi vězeňkyněmi – „politické vězeňkyně“ se totiž ve vězení setkaly s vražednicemi, zlodějkami i prostitutkami, lesbická „láska“ vězeňkyň, které nebylo snadné uniknout. Příhody vskutku nepředstavitelné, které by jen tak nějaký spisovatel beletrie nevymyslel a které psal sám život skrze mříže vězení.
Dalším velice cenným postřehem bylo, jak cenné pro ni bylo ve vězení vzdělání. Jakmile byla příležitost, učila se od ostatních vězeňkyň jazyky, ale i spoustu dalších oborů – vždy jen do doby, než ona nebo její učitelka byly přeloženy na jiné oddělení.
A velice pestrý byl i přes všechna omezení i kulturní život ve vězení: pásma poezie, divadelní představení, příp. „rozhlasové hry“, pokud nebyla možnost připravit a obléct si kostýmy, dokonce i maškarní bál.
Četba této knihy mě i přes všechny hrůzy naplňuje velkou nadějí, že lidskost a svobodu jen tak nějaké vnější nebezpečí nezničí. A je podle mě obrovská škoda, že Dagmar Šimková emigrovala (i když její rozhodnutí zcela chápu). V ní jsme mnoho ztratili.
A nakonec – těší mě, kolik lidí neustále tuto knihu čte a tady komentuje. Kéž by to znamenalo, že na svou minulost nezapomínáme – a kéž bychom se z ní i poučili.
"Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát:
„Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?“
„Chtěly jsme si udržet morální integritu,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Cože?“ vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebračky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!“ Zahleděl se na mě soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte. Ale naše bláznovství nám pomohlo přežít. Bláznovská čapka je odolnější než bronzová přilba. A tak jsme chtěly dál než do Kotěhůlek, i když ten tulák stál výše než my, protože měl měsíc a hvězdy nad hlavou neukřižované na vězeňské mříži. Naše cesta neměla geografických a fyzických hranic."
Vše podstatné zde popsala Ctv . Nestává se mi často, abych se komentátorce hluboce poklonil.
A zároveň totéž učinil k paní Dagmar Šimkové, jejíž vzpomínky na krutá léta vydají daleko více, než "projevy" t.zv.politiků k danému tématu.
Štítky knihy
paměti, memoáry Československo 50. léta 20. století komunismus autobiografické prvky socialismus političtí vězni pracovní tábory ženské věznice
Na teto knizce nemam nic co bych hodnotila. Syrove vypraveni zeny, ktera si prosla vezenim mj., proto, ze nemela ten "spravny" nazor. Hlavne budme bdeli at se nic podobneho jiz nikdy neopakuje.