Byly jsme tam taky
Dagmar Šimková
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/177879/bmid_byly-jsme-tam-taky-177879.jpg
4
472
472
Vzpomínky ženy, která byla v 50. letech vězněná z politických důvodů společně s Růženou Vackovou, Dagmar Skálovou, či Ninou Svobodovou. Strhující próza, při jejíž četbě běhá mráz po zádech.
Přidat komentář
Osm set tisíc let nesvobody - minimálně. Autorka zmiňuje zhruba sto tisíc lidí držených v podmínkách, které popisuje a průměrný trest osmi let pro jednoho. To je to číslo, které uvádí a já připomínám. Navíc počet vězněných, nějaké konečné číslo, neexistuje. Nikdy nikdo se nedozví, kolik duší odevzdalo nedobrovolně svůj čas rozmaru doby, lidské hlouposti a zlobě. Nedokážu pochopit, že po válce, která změnila všechny a všechno, jsme navíc byli schopni pokračovat, byť ve stavu "míru" a tak krutě, že není možné nad tím slzu neuronit.
Autorka zmiňuje v jedné kapitole znárodnění majetku jednoho vězně. Když mu odebrali koně, kteří byli zvyklí na vlídné zacházení a byli, jako koně obecně, bráni ne jako majetek, ale skoro jako členové rodiny, poklad a požehnání. Když si ti, před očima svých bývalých pánů, museli zvyknout na bití a špatné životní podmínky, jako ostatně později i ti páni.
Tohle se stalo i jednomu z mých předků, který v padesátých letech seděl tři roky za to, že se mu právě tohle nezamlouvalo. Bohužel zemřel krátce poté, co jsem se narodila.
A tahle kniha mi připomněla pomíjivost života a zapomnětlivost mladších generací. Lhostejnost k osudům předků, z jejichž krve vznikla dnešní, zdánlivá svoboda.
Číst povině by se to mělo. Tohle a podobné zpovědi, protože hranice určující chování člověka k člověku se hroutí na malichernostech. A pak, když se to nakupí, důsledky těchto sporů připomenou dějiny - v době pozdní. V době, kdy všechno začne zase nanovo.
Taky se zaradim mezi ctenare, kterym nesedla forma, jakesi odosobnene popisy hruz, preskakovani myslenek. Jsem ale rada za popsane situace a udalosti, ktere priblizuji danou dobu a nelituji precteni.
na rozdíl od většiny zápisků pamětníků zvěrstev a lidské dehonestace autorka umí psát, zvláště zpočátku se objevuje několik nápaditých obrazů; vzpomínky byly zapsány s mnohaletým odstupem, to může mít dobrý, ale i špatný dopad na vyznění jejich dokumentární hodnoty; úvahové, zobecňující a hodnotící pasáže převládají nad fakty a popisy konkrétních situací; osobní zaujetí autorky nastavuje jednoznačné dělení na dobro a zlo; zajímalo by mne, proč autorka nepíše o svém případu
Jak komentovat knihu, ve které je zaznamenáno utrpení statisíců lidí?
Monster procesy vytvářené jen pro zastrašení či zfanatizování veřejnosti, vykonstruované obvinění, tresty smrti a odnětí svobody pro nevinné, u kterých bylo vyhodnoceno, že nejsou dostatečně oddaní socialismu. Hanba těm, kteří tvrdí, že za komunistů to vlastně nebylo až tak špatné.
A třeba si psaním tohohle komentáře taky balím kufr na zájezd...
Je to Souostroví v podání českém a ženském, samozřejmě mnohem slabší co do záběru a počtu stran, ale vypověď je to stejně děsivá... navíc utrpení a míru nespravedlnosti nelze poměřit, je-li zdroj a účel stejný.
Přesto ze všeho nejvíc se mi vryl pod kůži autorčin odvážný útěk (to není spoiler, je to uvedeno i na zadní obálce), paní Šimková jej popisuje tak opravdově, jako byla její touha po svobodě. Bylo to tak dojemně sepsáno (třeba i ta slova od cikánů...), že jsem si myslela, že se na konci ukáže, že to byl jen sen. Mimořádná kniha!
Povinná četba pro všechny, kteří nezažili komunismus na vlastní kůži. A dost možná i pro ty, kteří už stihli zapomenout.
Knihu jsem četla povinně, ale nikdy by mne nenapadlo, že ve mně nechá tak silný zážitek. Nevadil mi styl psaní, naopak se mi k tématu hodil. Je velmi těžké představit si, že toto je skutečnost, opravdu se to dělo. Silné myšlenky autorky mi v hlavě zůstanou ještě hodně dlouho.
Pro mne nikdy nepochopitelné , že něco takového se odehrávalo. Lituji osoby,které byli ochuzené o svůj čas bytí.
Jedna z těch silných knih, které stačí samotný příběh. Nikdy nepřestanu obdivovat sílu lidí, kteří přežili toto nepředstavitelné utrpení a vlastně zůstali vnitřně plně svobodnými.
Přečetla jsem knihu rychle a to myslím hodně rychle. Příběh je to velmi dramatický a po všech stránkách smutný. Ubírám hvězdičku za trochu rušivý styl psaní.
Z mého pohledu kniha zcela zásadní. Chvílemi jsem se přistihla, jak čtu s otevřenou pusou a vytřeštěným výrazem. Bylo mi ctí, Dášo.
Je smutné a hrozné, že se něco takového dělo, ale pořád jsem čekala kdy mě začne mrazit v zádech. Bylo to nudné. Kdyby to mělo lepší dějový spád, určitě by to bylo lepší. Ano, je to smutné, ale co my víme jestli se takových příběhů nedějí na světě stovky, možná tisíce.
No...nějak nemohu najít vhodná slova. Snad jen: v tomto případě anotace nelže, nepřehání...
Skvělá kniha a svědectví o hrozné době. Pokud ještě existuje něco jako povinná/doporučená četba na středních školách, tohle by nemělo chybět. Viděla jsem i jako divadelní představení s Nelou Boudovou.
Obsah sdělení ano, forma bohužel nikoliv. Nemohu uvěřit tomu, že jsem těch sto stránek četla tři dny.
Nejhorší na této knize je fakt, že se to všechno stalo! Běhá mi mráz po zádech!
Možná proto se mi kniha četla tak ztuha.
Silná kniha. Vzpomínky psané velmi chytrou a vzdělanou ženou, která strávila celé své mládí v komunistických lágrech. Přesto zůstala nezlomená.