Byly jsme tam taky
Dagmar Šimková
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/275162/mid_byly-jsme-tam-taky-anI-275162.jpg
4
465
465
Strhující vzpomínky ženy, která byla 14 let nespravedlivě vězněná komunistickým režimem, v elitní společnosti mj. prof. Růženy Vackové, katolické spisovatelky Niny Svobodové, skautské aktivistky Dagmar Skálové aj. Po návratu z vězení se jí podařilo emigrovat za sestrou do Austrálie, kde studovala umění, historii, archeologii, psychologii a sociologii. Věnovala se také práci pro Amnesty International, uspořádala několik výstav a úspěšně působila také jako filmová kaskadérka. Použité fotografie pocházejí z Národního archivu a osobních archivů Patricka Murphyho, Jana Hübnera, Edity Řeřichové, Julie Hruškové, Věry Witzenleiterové, Jana Bubáka, Radima Kocura a Pavlíny Kourové. Odpovědná redaktorka: Monika Le Fay Předmluva: Pavlína Kourová 7. vydání... celý text
Přidat komentář
,,Někdo zaklepal na dveře. Vstoupilo šest mužů. Obrovský a nesmírně hezký blondýn ukázal odznak Státní bezpečnosti. Jen něco málo chtěli vědět.
,Máte krásné obrazy,' řekl jeden a prohlížel si Matouška. Ostatní chodili po pokoji a obdivovali starožitnosti. Jeden škrábal kočku Čerta za uchem. Pátý muž vypadal truchlivě. Jako by se právě dověděl, že mu rodina vymřela po meči i po přeslici, a neměl o nic zájem.
,Musíme něco napsat na stroji, ale hned vás přivezeme zpátky. Víme, že jste po noční, byli jsme za vámi v nemocnici.'
Oblékla jsem si plášť, ani jsme se nerozloučily. Byla jsem klidná, protože byli tak civilizovaní. Blondýn mi otevřel dveře s elegancí lva dámských budoárů.
,Tak pá,' obrátila jsem se ve dveřích za mamkou.
Sestupovali jsme zahradou. Na ramenou andělíčků přibylo listí. V brance jsem se ohlédla na terasu. Mamka tam vždy stávala, když jsem šla ven.
,Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš,' poprvé promluvil truchlící muž. A měl pravdu. Z mého domova zůstaly jen holé zdi, mezi nimiž žijí neznámí lidé. Zahrada zpustla, skleník se rozpadl na padrť a andělíčky obrostl mech."
,,Muž ve vězení je tragický, zajatý, ponížený lev, plačící hluboko uvnitř. Žena se stane malým, vzteklým hlodavcem, lasicí či kunou, která se hned začne podhryzávat ven, a ještě svolává ostatní lasice a kuny, aby se podhryzávaly a podhrabávaly s ní."
,,Ženy neměly to štěstí mít mezi sebou kněze. A v těchto mimořádných poměrech jim Pán Bůh ukázal a projevil, že pro něj jsou všechny cesty normální. Vlasta Charvátová nám vyprávěla, jak ji na Pankráci pokřtila vodou ze záchoda prostitutka, která s ní byla na cele. Vlastička zůstala věrnou křesťankou až do své smrti."
Kniha, na jejíž přečtení jsem se dlouho chystala. Nakonec mé rozhodování urychlila pandemie koronaviru, díky které jsem si všimla, že knihu načetli jako audioknihu na Českém rozhlase. Po otevření knihoven to tedy byla jedna z prvních knih, které jsem si půjčila.
Kniha má velice silné téma – život v ženských komunistických věznicích, které už je samo o sobě velice silné.
K tomu ale navíc autorka výborně píše. Stručně – svoji čtrnáctiletou pouť po komunistických věznicích dokázala shrnout na 103 stránkách. Nelíčí jen své vlastní příhody, ale s velkým pochopením líčí příběhy a boje i různých svých spoluvězeňkyň a různých dalších lidí, s příběhem nějak spojených. Ale co je možná nejdůležitější, dokáže v situacích vždy zahlédnout to podstatné, jejich smysl. Zvůli komunistického režimu demaskuje i v těch nejmenších drobnostech, její analýza situací je velice bolestná, ale také velice potřebná.
Zaujalo mě, jak si tato mladá žena (uvězněna byla v třiadvaceti letech) dokázala uchovat své životní hodnoty, svou „morální integritu“ (jak doslova říká v knize) i svou víru tváří tvář všemu, s čím se v komunistických věznicích setkala. A nebylo toho málo: násilí ze strany dozorců a vyšetřovatelů, ale i mezi vězeňkyněmi – „politické vězeňkyně“ se totiž ve vězení setkaly s vražednicemi, zlodějkami i prostitutkami, lesbická „láska“ vězeňkyň, které nebylo snadné uniknout. Příhody vskutku nepředstavitelné, které by jen tak nějaký spisovatel beletrie nevymyslel a které psal sám život skrze mříže vězení.
Dalším velice cenným postřehem bylo, jak cenné pro ni bylo ve vězení vzdělání. Jakmile byla příležitost, učila se od ostatních vězeňkyň jazyky, ale i spoustu dalších oborů – vždy jen do doby, než ona nebo její učitelka byly přeloženy na jiné oddělení.
A velice pestrý byl i přes všechna omezení i kulturní život ve vězení: pásma poezie, divadelní představení, příp. „rozhlasové hry“, pokud nebyla možnost připravit a obléct si kostýmy, dokonce i maškarní bál.
Četba této knihy mě i přes všechny hrůzy naplňuje velkou nadějí, že lidskost a svobodu jen tak nějaké vnější nebezpečí nezničí. A je podle mě obrovská škoda, že Dagmar Šimková emigrovala (i když její rozhodnutí zcela chápu). V ní jsme mnoho ztratili.
A nakonec – těší mě, kolik lidí neustále tuto knihu čte a tady komentuje. Kéž by to znamenalo, že na svou minulost nezapomínáme – a kéž bychom se z ní i poučili.
"Jednou v Dubčekově éře ptal se mne jeden advokát:
„Proč jste na sebe měly tak přísná měřítka a dělaly si všechno těžší, proč jste se nepodrobily předpisům, abyste snáze přežily?“
„Chtěly jsme si udržet morální integritu,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Cože?“ vykřikl. „V době, kdy ten, kdo měl ruce, kradl, a kdo měl smysly pohromadě, kolaboroval, vy, žebračky, jste si chtěly udržet morální integritu? Šílenství!“ Zahleděl se na mě soucitně a také trochu podezíravě, jako hledíme na obraz blázna, který se s vypjatou hrudí představí jako Napoleon Bonaparte. Ale naše bláznovství nám pomohlo přežít. Bláznovská čapka je odolnější než bronzová přilba. A tak jsme chtěly dál než do Kotěhůlek, i když ten tulák stál výše než my, protože měl měsíc a hvězdy nad hlavou neukřižované na vězeňské mříži. Naše cesta neměla geografických a fyzických hranic."
Vše podstatné zde popsala Ctv . Nestává se mi často, abych se komentátorce hluboce poklonil.
A zároveň totéž učinil k paní Dagmar Šimkové, jejíž vzpomínky na krutá léta vydají daleko více, než "projevy" t.zv.politiků k danému tématu.
Tak tuhle útlou knížku by si měli přečíst asi všichni,hlavně sympatizanti KSČM.Hluboko se skláním před každou dámou která tim vězením prošla a nezlomilo ji to.
Dočetla jsem před pár dny eseje Jana Čepa, které časově končí jeho emigrací v roce 1948. Svědectví Dagmar Šimkové na ně navázalo zcela plynule, jako děsivá praxe na úzkostné úvahy a pochopení.
Vícekrát se ve zdejších komentářích opakoval podiv nad tím, co je schopen udělat "Čech Čechovi". Pro mě je to samovysvětlující myšlenka. Kdykoli stanovím hranici mezi bytostí, se kterou budu jednat lidsky, a bytostí, která na takové jednání automatický nárok nemá, už jsem ji vlastně teoreticky překročila. Zbývá to překročení realizovat - bude-li příležitost. Komunistická společnost vytvořila rozsáhlý prostor "těch, co nejsou jako my", v němž mohl člověk pustit ze řetězu "bestii v sobě". Mnoho zla, ke kterému nikdo nikoho nenutil, které lidé konali, protože jim bylo dovoleno. Nemylme se, že jsme se snad s rokem 89 stali společenstvím andělů. My jen musíme hledat bezpečné pole působnosti o dost složitěji. Ale je ho pořád dostatek a rozhodně nezůstává nevyužito - soukromí rodiny, anonymita internetu, spravedlivý hněv pod vlajkou nějaké (jakékoli) ideje. A když to nejde jinak, necháváme bestii volný výběh aspoň ve vlastní hlavě. Působí to snad méně viditelné škody, ale jsou stejně závažné a mají potenciál připravit stejně nebezpečnou budoucnost jako ty zjevné.
Ještě to není měsíc, co jsem v komentářích psala, že už nechci číst nic o gulazích a komunistických lágrech. Odříkaného chleba největší krajíc, že?
Co napsat ke knize? Vždyť žádná slova nevyjádří hrůzu, která mne obklopuje při jejím čtení.
Paní Dagmar Šimková ztratila 14 let svého života, nakonec měla štěstí. Přežila. Určitě pro ní nebylo lehké vzpomínat, přesto pro nás, pro všechny, dokázala podat svědectví o "spravedlivém komunistickém režimu", kde mnozí nepřežili.
Prosím všechny češtináře na středních školách a učilištích, aby zařadili tuto knihu mezi doporučenou četbu.
50. léta v Československu jsou většinou vypravována muži. Ale odpor k režimu cítily i ženy a ty ,které to vyjádřily i skutkem na to těžce doplatily. Při čtení jsem bojovala s nenávistí ke komunistickým stvůrám, které nastolily režim stojící na lži, strachu a malosti. Křupanství a ubohost těch mocných na jedné misce vah a odvaha, čest, odhodlání a láska na té druhé. Přemýšlela jsem, že tak brzy po válce měli lidi odvahu něco řešit, místo aby se snažili dohnat, dojíst, doužívat si život. Dnes máme všeho nadbytek, jen ta motivace je uspaná přepychem a přežraností....
S hlubokou úctou děkuji za tuto knihu vzpomínek paní Šimkové. Až se se mnou zase někdo bude chtít přít, že za komunistů bylo lépe a já nemám právo dobu soudit, když jsem v ní nežila, budu mít další argumentační munici... Obdivuji každou ženu, která si tímto vším prošla, sdílela zakrslý životní prostor s vražedkyněmi, násilníky v sukních, podvodnicemi i jinými kreaturami, a přesto se stoickým klidem přijímala každou ránu mezi vysokými zdmi, aniž by zanevřela na život, vzdělání a lidskou dobrotu. Velmi silný životní příběh, na který je radno nezapomenout.
"V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu držet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré.
Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala "třídním bojem." Vysvětlila lidem, neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin.
Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice."
Vše, co jste si představovali o ženských věznicích? Ne! Realita popsaná v této knize je mnohem děsivější.
Smekám před autorkou, že to všechno vydržela a přežila. Ale ty nejkrásnější roky ji už bohužel nikdo nevrátí a vzpomínky musely být i po letech strašné. Kolik jen komunismus zničil takových lidí? Spí se vám dobře soudruzi?
V Písku, na pěkném místě ve svahu, nad zlatonosnou Otavou, stojí vyrabovaná a přesto krásná vila Marta. Přečetl jsem si pár článků jak o historii samotné vily, tak o osudech rodiny bankéře Šimka a bylo mi jasné, že tuhle knihu si musím přečíst. Je to dokonalé svědectví o zrůdnostech komunistického režimu. Není to vůbec hezké čtení, zavřít mladou holku na 14 let v podstatě za nic, hodilo se.....vybavovat si vzpomínky na roky kriminálů a sadistické bachaře, muselo být pro Dagmar Šimkovou strašidelné, přesto je kniha napsaná velmi čtivě a svižně.
Doporučuji.
https://prazdnedomy.cz/domy/objekty/detail/905-vila-marta
Další z knih u kterých mě mrzí, že nemohu dát víc hvězdiček nebo nějakou výjimečnou, zlatou hvězdu.
Téma to není jednoduché. Paní Šimková popisuje léta strávená v komunistických kriminálech. Neuvěřitelných 14 let. Čtrnáct let! Ať si každý vzpomene co všechno v životě prožil za uplynulých 14 let a zkusí si představit, že by ty roky nebyly. A že byli lidé, kteří po kriminálech strávili let mnohem více.
Každodenní zážitky z žaláře Dagmar Šimková popisuje velmi čtivě, srozumitelně, přehledně. Věcně popisuje zkušenosti, u kterých člověku tuhne krev v žilách a mozek v hlavě - mučení vězeňkyň sadistickými dozorci a dozorkyněmi, násilí páchané mezi vězeňkyněmi, brutální vraždy přikryté prohlášením o srdeční zástavě.
Líbí se mi její přístup ke vzpomínkám a přiznání, že nic nebylo jen černé nebo bílé. Vězeňkyně sice "šustily hedvábím", ale zároveň to byly lasice a megery. Musely být, aby přežily. Fascinující je popis metod, které si vězeňkyně vybudovaly, aby přežily. Nejen těch, které ochrání tělo ("Jak můžeš spát v těch špinavých hadrech?" dotírám. "Jestli tohle všechno přežiješ, stačí ti jedna vana horké vody smýt všechny smrady a špínu. Ale revmatismu se nezbavíš nikdy."), ale i těch na ochranu duše. Záchodová universita, učení se cizím jazykům, přednášky o umění a historii, vnitřní zákony a pravidla.
Ještě větší hloubky knize dodává popis příběhů některých ostatních vězenkyň. Popisy jejich případů (nepolitických), které je přivedly za katr a Dagmar s nimi musela sdílet prostor. Trápení s cikánkami a lesbičankami. Hlad, zima, strach.
Jedna z mála knih, u jejichž čtení jsem si nemohla dát kávu a zákusek. Prostě mi to z úcty k osudu popisovaných žen nešlo.
To, že by tuto knihu povinně měli přečíst všichni středoškoláci, netřeba rozvádět. Myslím, že pro utváření jejich světonázoru by jim tato kniha dala víc, než všichni Jiráskové světa.
Těžká četba, vybráno v rámci výzvy, jinak bych se k ní možná ani nedostala, styl poněkud těžkopádný, autentické zážitky autorky z komunistických věznic, no žádné lehké počteníčko, tuto dobu jsem nezažila a velmi ráda ji oželím i do budoucna...doporučila bych jako povinnou četbu, obzvlášť věčným stěžovatelům "jak že se to dneska máme špatně"...
Nelehké čtení, které však podle mě stojí za to přetrpět. Velmi osobní a autentické vyprávění o hrůzách v ženských komunistických vězeních, na které by se nemělo nikdy zapomenout. Není na škodu si občas připomenout, jak krutě se k sobě umíme chovat. O to více ale stojí za připomenutí a vzpomínání hrdinky a hrdinové, kteří museli tyto hrůzy prožívat, a také ti, kteří se jim dokázali postavit.
Kniha se nečetla úplně dobře vzhledem ke stylu, jakým je napsána. Nakonec jsem si na styl zvykla a možná i díky němu hrůzy popisované v knize, nepůsobily až tak děsivě. Velmi dobře je ukázáno, kam až vede, když lidi začnou být kádrováni do "kast" a zakomplexovaní dostanou moc trestat ty, kteří byli úspěšnější, schopnější či zásadovější než byli oni. Výpověď o realitě tehdejší doby je o to horší, že skutečné kriminálnice (zlodějky, vražedkyně apod.) měly lepší zacházení než politické vězenkyně.
Ač bylo zpočátku opravdu těžší (jak to někteří přispěvatelé zmiňují) se do této útlé knížečky vpravit vzhledem k její formě, bylo to pro mě rozhodně lehčí než číst třeba Peníze od Hitlera od Denemarkové. Adaptace na osobitý styl paní Dagmar mi netrvala dlouho. S postupem času se mi navíc zdálo, že lyrické obrazy a metafory ubývají na četnosti a obsah se tak čte lépe než úvodní pasáže knihy.
"Byl to strach, nebo touha po moci? Byla to dávná podvědomá krutost, kterou doba ozdobila gloriolou spravedlivého smutku? Mohl člověk se zdravým rozumem věřit, že je třeba mučit a trýznit v zájmu politického přesvědčení? Může člověk věřit, že je pravdou to, co druhému člověku vtluče pěstí do hlavy, to, co někdo se zlámanými a rozdrcenými kostmi vyřve v bolesti?"
Toto krátké a tragické memento politické vězeňkyně v komunistické ČSSR si rozhodně zaslouží plný počet hvězd.
Kniha se mi cetla hrozne tezko a to nejen kvuli obsahu, ale i kvuli stylu psani. Dost jsem se v tom ztracela a prislo mi, ze autorma preskakuje z jedne veci na druhou. Bohuzel se tedy zaradila mezi tech par knih, ktere jsem nedocetla.
"V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu držet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré.
Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala "třídním bojem". Vysvětlila lidem, neschopným řídit svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin."
Krásná knížka, ale docela krátka, přečetla jsem jí za jeden den. Nikdo čtivej nebude litovat.