Byly ztráty na mrtvých

06.09.2019

Předpokládám, že tuto knihu, která je oslavou dělnické třídy bojující za svobodu a lepší zítřky, pravděpodobně dnešní čtenáři nebudou číst, a proto nebude vadit, když napíšu pár spoilerů.
Hlavní hrdina Jan Zeman, zvaný Honzán, se narodí předčasně, když jeho matku vystresuje smrtelný úraz dělníka ve fabrice, kterého zabila transmise, a jehož byla svědkem, když tam manželovi nesla oběd. Rodiče si z obavy o synův život, kdyby pracoval se stroji, slíbí, že ho dají na studie, aby se z něj stal doktor. Rodina žije v Libni v pavlačovém domě s různými sousedy, komunisty i socialisty. Otec je zabit při střelbě do dělníků na Kladně. Honzán vystuduje gymnázium, kde se skamarádí s Arthurem, synem majitele továrny na traktory, a zamiluje se do jeho sestry Emilky. Po maturitě začne studovat na právnické fakultě. Přichází Mnichov 1938, okupace i zavření vysokých škol. Honzán nastoupí do Traktorie jako úředník. Majitel je odstaven a továrnu přejímá německý správce, aby ji předělal na výrobu tanků. Dělníci- komunisté práci sabotují a vyrábějí zmetky. Arthur je otcem vyděděn kvůli svému zhýralému životu, továrnu má zdědit Emilka a její manžel Honzán, kterého kolegové jeho otce považují za zrádce, že zapřel svůj původ a chce se stát továrníkem. Arthur udá sabotéry na gestapu a chce Honzána zabít, i když s ním Emilka čeká dítě. Při zatýkání se dělníci gestapu brání tyčemi, šrouby, hřídelemi i jeřábem, někteří jsou zastřeleni, ostatní zatčeni a popraveni. Arthur Honzána v továrně ohrožuje revolverem, nakonec ho donutí přiblížit se ke strojům a Honzána zachytí transmise a zabije ho. Emilka běží Honzána varovat před bratrem, ale nestihne to a ze šoku začne rodit. Kniha končí oslavou dělníků, kteří se nikdy nevzdají boje za lepší svět.
Kniha je dost patetická. Když však vezmeme v potaz, že ji autor psal během okupace v letech 1942-43, je pochopitelné, že popsal to, čemu věřil.


Úryvek:
Jednoho rána se Emilka probudila a s jistým úsilím si připomněla, že vstává naposled jako svobodná dívka. Překvapilo ji to, ačkoli se dávno na to ráno těšila. Sedla si a skoro lítostivě se ohlédla po bělostné podušce, dívčí podušce, která jí tolik let něžně podpírala hlavu, leckdy těžkou přebujelou fantasií o příštím. Co představ oblétalo sněhovost polštáře! Co slz, radostných i bolestných musila přijmout ztuhlá pěna podušky! A není tomu dávno, kdy v její rozpěněné běli, v tom laskavém pocelu oddané důvěrnice utlumila poslední zbytek přirozeného studu, tehdy, když počala Honzánka. Sbohem, peřinko, smetanová kolébko dívčích přeludů, peřinko, mlčenlivá družko dívčích tužeb, peřinko, ty tajemnice z nejdiskretnějších, provoněná a prosáklá nejranějším mládím, divošstvím krutých dobrodružství bez následků, navždy proteplená mučivými, avšak přesladkými křečmi zmítajícího se nedočkavého těla. Sbohem.