Byzantské letopisy

03.01.2015

Na 1000 let starou knihu vázanou mnoha pravidly počínaje nemožností kritizovat současného panovníka a naopak trochu hanit jeho předchůdce, aby on spíše vynikl, je to mimořádně čtivé dílo. Nevím zda je to uměním slova samotného autora či nakolik přispěla překladatelka Růžena Dostálová, ale četlo se to opravdu lépe než kterýkoliv masový moderní román. O většině antických děl ani nemluvě. Psellos byl v centru dění a musel to být opravdu veliký vzdělanec. První polovina knihy, kterou zažil jako mladík, kdy popisuje starší události, mi přišla paradoxně věrohodnější, či spíš asi méně svázaná konvencemi a vážně vynikající. Ve chvíli, kdy sám vstupuje do centra dění, do císařského paláce jako jeden z vrchních poradců císařů, začíná být cítit (a nejvíc ke konci) čí chleba Psellos jí a komu straní. Z čehož mi vyplývá, že stav upadající říše bychom z dnešního pohledu mohli klást za vinu tak trochu i jemu samotnému. Z mého pohledu prostě kopal za špatnou stranu (rod Duků), která způsobila vnitřní rozvrat byzantské říše a následnou neschopností ztrátu podstatné části území, z čehož se už nikdy úplně nevzpamatovala. Po boji však každý generál, on si tehdy vybrat musel. Literární kvalitou jsou jeho letopisy na výši bez debaty od počátku až do konce. Výborný pro orientaci je i poznámkový aparát pí Dostálové - např. tam, kde (častěji) ve druhé polovině (tehdy to však bylo zcela běžné a podružné) Psellos při popisování událostí neuvádí kromě císaře a jeho rodiny jména vedlejších osob či přesnější časové zařazení.