Čajka Jonathan Livingston

Kniha o poznávání svobody a o touze po volnosti.

I když není Malý princ pohádkou pro děti, Jonathan Livingston Racek mi přišel tak trochu jako Malý princ pro starší. Malého prince zbožňuji, ale Racek mi moc nesedl, jakkoliv jsem si přál, aby se mi líbil, protože mi ho vždy všichni doporučovali. Hlavní myšlenky jsou jasné - naslouchat svému vnitřnímu hlasu, který nás povede na cestě k dokonalosti, za štěstím; nenechat se semlít davem a konformitou; jít si vždy za svým, neklást si žádné meze a být volný a svobodný, k čemuž nepotřebujeme nic božského či ďábelského, stačí se jen obrátit do svého vlastního nitra, a vnímat sebe jako myšlenku, která osvobozena z těla nezná žádné hranice v prostoru a čase. Myšlenky určitě dobré, jen jsem měl trochu problémy se stylem, kterým byly podány.

Nejvíce na mě ale zapůsobila čtvrtá kapitola, v níž Hejno již přijalo svobodu a objevy Jonathana, ale stejně jako byly nepřístupné pro Hejno kdysi, protože jeho způsoby zavrhovalo a vyhánělo a byli příliš slepí, aby je viděli kvůli své materiálnosti, postupně se stávají znovu slepí, ale tentokrát tím, jak kolem těchto obyčejných neobyčejných poselství vytváří posvátnou a božskou auru, která jim brání vnímat cokoliv jiného a uvědomit si, že tuto auru mají sami v sobě a že Jonathan nebyl ničím výjimečný. To byla pro mě nejhezčí část knihy. Lze ji chápat nejen jako podobenství s naším světem a společností, ale také i jako vývoj různých náboženství a ideologií, které se dalším vývojem jen čím dál tím více vzdalují od původního poselství, protože dochází k neustálému zkreslování jeho podstaty.

Tento kouzelný příběh s hlubokou myšlenkou se zařadil k mým srdcovkám.
*Putovali jsme z jednoho světa do druhého, který se od prvního příliš nelišil, hned jsme zapomínali, odkud přicházíme, a vůbec jsme se nestarali, kam směřujeme, protože jsme žili jen pro přítomnou chvíli. Dovedeš si představit, kolika životy jsme museli projít, než nás vůbec napadlo, že život znamená víc než jídlo, boj nebo moc v Hejnu? Možná tisíc, možná deset tisíc takových existencí! Potom další stovka životů, než nám začalo svítat, že existuje cosi jako dokonalost,a další stovka, než jsme přišli na to, že smyslem našeho žití je tu dokonalost najít a ještě ji zdokonalit.

Alegorie života, svobody, víry a touhy něco dokázat. Ale pro mne dost nezajímavě podaná. Bach prostě není můj oblíbenec.

Jedna z knih, co se dá číst pořád dokola a pokaždé v tom člověk vidí něco, čeho si předtím nevšiml.
Asi si každý najde svůj vlastní význam. Záleží na době, kdy knihu otevřete. Na emocích, kterými procházíte nebo na okolnostech, při kterých se vám kniha dostala poprvé do ruky.

Ocení fanoušci Coelha a Atlasovy vzpoury ;)

„Čím to je,“ dumal Jonathan, „že nejtěžší věc na světě je přesvědčit racka, aby byl svobodný?

Půvabné lyrické dílko o svobodě a hledání nedosažitelné dokonalosti

Kazdy mame v sobe Velkeho racka :)

Geniální.

V pár slovech nahlédl jsem do vlastní omezenosti svého učení. Nechť započne má cesta vědomého učení.

Taková taoistická pohádka, která nenadchne, ani neurazí. Místy se pohybuje nebezpečně blízko "pravdo-láskařských" ezo blábolů, ale kritickou míru, bohudík, nepřekročí.

Úžasná knižočka!
K jej prečítaniu ma inšpirovala kniha Nedokonalá dokonalosť, v ktorej je spomenutá a autorka ju prostredníctvom hlavnej hrdinky označila za vynikajúcu - inak by som sa k nej zrejme nikdy nedostala, lebo asi by ma nelákalo čítať o nejakej čajke.
No som rada, že som po nej siahla. Príbeh je síce krátky, no nabitý množstvom krásnych myšlienok, ktoré stoja minimálne za zamyslenie.

" Jediný pravý zákon vedie k slobode. Všetky ostatné zákony sú falošné."

"Sme slobodní a môžeme ísť všade, kam nás ťahá naše srdce, a môžeme byť samými sebou."

ODPORÚČAM!

Vůbec nevím, jak knihu hodnotit. Jako bajku? Jako jakousi bibli nějakého new age hnutí o svobodě, volnosti, pozitivním myšlení a životě po životě? Ať to bylo cokoliv, neoslovilo mě to z žádného pohledu.

Nenašel jsem vydání, které jsem četl. Nevylučuji, že jsem četl ještě nějaké samizdatové vydání, protože jsem to četl nejpozději v roce 1991, ale podle NKP bylo první vydání v češtině až v roce 1992. Příběh působí zejména na lidi v jistém věku, ale svůj vliv mělo i historické období - působí jinak na lidi žijící ve svobodě a jinak na lidi žijící v nesvobodné zemi. Že tato knížečka měla vliv i na další, svědčí třeba to, že příběh vypráví píseň Černý racek od skupiny Synkopy z roku 1981.

Tento pokus o pseudomoudro fakt nevyšel. Zbytečně potištěný papír. Kdyby kniha nebyla tak kratká, tak ji nedočtu.

Po poslechu audioknihy jsem měla podobný pocit, jako když jsem dočetla Muže, který sázel stromy. Lehkost na duši a pocit, že je to krásný být svobodný a volný. Navíc, když už pár let ta naše svoboda dostává dost na frak. Na malý okamžik jsem si přála být rackem. Lví podíl na pozitivním zážitku z příběhu měl i přednes Saši Rašilova, který velmi mile překvapil.

Krátký příběh k hlubokému zamyšlení. Můžeme se stát lepšími, svobodnějšími bytostmi, pokud nebudeme tupě následovat dané zvyklosti, zákonitosti..., ale půjdeme si s velkým odhodláním svou vlastní cestou?

Krátký příběh. Filozofický. Plný myšlenek. Přesto srozumitelný. Takto jednoduše lze knihu shrnout. A hlavní poselství? Stále na sobě pracovat, zdokonalovat se a nebýt „jen“ součástí Hejna.

Poměrně krátký, zajímavý příběh o jedinečnosti a zvídavosti jedince. Nebát se jít za svým snem, nenechat se odradit. Je to ale i stokrát omílané téma. V davu je snáz zachráníte, když jednáte sám za sebe, můžete zůstat sám. Ale je třeba si také říct, že každému vyhovuje něco jiného. Proto bych neodsuzovala Hejno, ale ani neupřednostňovala Racka