Canterburské povídky (24 povídek)
Geoffrey Chaucer
Canterburské povídky náleží již více než šest set let ke světové literární klasice. Hlavním důvodem, proč jsou stále živou četbou, je skutečnost, že Geoffrey Chaucer, královský panoš, celní úředník, příležitostný diplomat a básník, nenapsal intelektuální dílo z uzavřeného dvorského prostředí, typické pro tehdejší literaturu, ale plnokrevné příběhy o životě ve všech jeho podobách; jeho povídky jsou strhujícím obrazem velké země na sklonku středověku a jejích obyvatel, urozených i neurozených, movitých i chudých, laskavých i vypočítavých, inteligentních i přihlouplých, tedy lidí se všemi jejich přednostmi a nectnostmi.... celý text
Literatura světová Poezie Historie
Vydáno: 2010 , AcademiaOriginální název:
Canterbury Tales, 1387
více info...
Přidat komentář
Pan Chaucer si svých pět hvězdiček rozhodně zaslouží. Ne už tak čeští vydavatelé. Je smutné, že dodnes nemáme kompletní překlad a vydání všech dochovaných fragmentů díla.
Mám přečteno, ale rozhodl jsem se, že nebudu hodnotit. Vždy jsem měl problém s poezií. A zvláště přeloženou. U klasických románů překlad beru, ale můj názor je, že přeložením poezie vzniká úplně nové dílo dle námětu původního autora. Takže tohle byl František Vrba a jeho variace na Canterburské povídky. Přečetl jsem, protože chci mít přečteno vše ve své knihovně, ale bohužel to nebyl můj šálek kávy. Ale i tak se budu těšit na Pasoliniho verzi.
Vyprávění poutníků na téma vztahů mezi muži a ženami, kdy vybírají vtipné a poučné historky.
Ani nevím proč, jsem si ze školy odnesla, že Canterburské povídky jsou náboženskou literaturou o poutnících, abatyších a převorech. Možná jsem si to spojila s katedrálou v Canterbury. Nemohla jsem být dále od pravdy. Je to takový cudnější Dekameron, i když, někdy úplně cudný tedy není. Povídky jsou zajímavé, ale nevyrovnané. Některé jsou skvělé, některé trochu nudnější. Ve výsledku jsem ráda, že jsem si splnila další středoškolský dluh.
Konečně jsem vzal do ruky tohle pozoruhodné dílo. Jakkoli bylo čtení příjemnou procházkou, výsledné pocity, jak musím doznat, jsou poněkud ambivalentní. Ona ambivalentnost však nemíří toliko na samotné povídky canterburské, jakožto spíš k českému překladu, či přímo edici - v mém případě z roku 1956. Bude, myslím, spravedlivé, jestliže začnu právě tím.
Na jednu stranu patří velký dík Františku Vrbovi za jeho práci, díky níž mají tuzemští čtenáři možnost číst vrcholné dílo 14. století v anglické literatuře. Bohužel by si Chaucer zasluhoval aktuálnější a uctivější přístup než překlad starý 70 let. Pan Vrba se totiž rozhodl nepodat dochované dílo, ale "ukázky" z něj. Což má za následek, že z 24 povídek na cestě do Canterbury je čtenářům v devíti případech předložen jen krátký obsah a shrnutí. V některých případech by se to dalo pochopit - například ve vyprávění venkovského faráře, neboť náboženské traktáty jsou historickým pramenem ne vždy dobře stravitelným. Jindy je ono vynechání značně na pováženou - jako v případě Povídky doktorovy či vložené Povídky o Melibeovi, která dle obsahu nabízela příběh, jež by stálo za to položit vedle shakespearovských her o dvě stě let mladších.
Na základě zmíněného je komplikované soudit samotný překlad...či mu věřit, respektive důvěřovat souznění s originálem . A to bez ohledu na skutečnost, že jakýkoliv překlad poezie, o to víc středověké, je vždycky ošemetná záležitost. Nicméně četba (až na občas ne zrovna ladící rýmy) je to krásná, text i příběhy plynou hezky, přirozeně a čtenář jim propadá, aniž by ztrácel kontext či ho cokoliv rušilo mezi obsahem a podáním. Naprosto fantastický je poznámkový aparát za hlavní částí knihy. Krátkým odstavcem vysvětluje pozadí a inspiraci té které Chaucerovy povídky, případně vysvětluje vynechání překladu, načež následují vysvětlivky některých použitých obratů, narážek, významů. Mou edici pak uzavírá doslov Zdeňka Vančury, a to mi věřte, že to je neskutečný blábol.
Když už jsem všechny ubil předchozími odstavci, nic mi nebrání přejít rovnou přímo k Chaucerovi, kteroužto představu o něm mám už roky jasně danou díky Paulu Bettanym ve filmu Příběh rytíře. Ačkoliv nepochopím, jak se Canterburské povídky kdy mohly objevit v seznamu povinné literatury základních škol (podobně jako třeba Gulliverovy cesty), naprosto chápu, že Chaucer stvořil, ač nedokončil, něco velkolepého. Antalogii kompletní nabídky literatury 14. století a její společnosti. Škoda, že předchozí větu zde nelze podat tučně. V této knize je vše - jsou tu anekdoty, legendy, mravoučné povídky, církevní kázání, bajky, rytířské příběhy (včetně jednoho z artušovských), společenská kritika, tragédie, biblické, stejně jako antické příběhy. Ve všech možných podobách. Těžko hádat, zda lze v dějinách najít tak všezahrnující a shrnující práci jediného autora.
A které povídky patří mezi nejlepší? To těžko soudit, pro každého něco. Za mě největšími favority jsou Povídka rytířova, jinak známá jako Dva vznešení příbuzní od Shakespeara, Povídka ženy z Bathu, ježto má do cudnosti hodně daleko a která koketuje s chlípností aniž by přecházela do obhroublé sprostoty, a Povídka sluhy kanovníkova, která si bere na paškál alchymisty.
Shrnuto podtrženo, Chaucerovo dílo si právem žádá pozornost, leč zasluhovalo by mnohem lepší péči současných překladů (dosud žádný není) a odborných přístupů (tam je to snad lepší). Stojí za to vydat se čas od času na cestu do Canterbury a při nejmenším některé z vyprávění si okusit znovu.
Knížku jsem si koupila hezky starou odrbanou z antikvariátu za pár šupů. Slyšela jsem o knížce mockrát, nejen jako zmínky z různých filmů a seriálů a proto jsem si řekla, že si ji taky přečtu. A bohužel mi většina povídek tak úplně nesedla a nezanechalo to ve mě kdo ví jaký dojem. Takové neutrální, přečtete a po nějaké době vlastně zapomenete o čem to přesně bylo. Žádné extra dílo a moc mi neseděl i překlad.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Soubor velice nesourodých „povídek", které si povídá skupina poutníků cestujících středověkou Anglií - máme tedy rámcový příběh, propojující jednotlivé segmenty, které na sebe více či méně reagují. Setkat se můžeme s fraškou (mlynář - nevěra tesařovy ženy), komedií (šafář - ošálený mlynář), legendou (abatyše - smrt dítěte rukou židů), bajkou (kněz - kouhout s liškou), pověstí (odpustkář - poklad tří kamarádů) atd. v podání všech stavů tehdejší společnosti (rytíž, páže, tkadlena, mnich, jeptiška...), což je asi ten nejzajímavější aspekt celých Canterburských povídek. Netuším, do jaké míry Chaucer zachoval realističnost své doby a vztahů mezi jednotlivými stavy a jak hodně přesný je český překlad od Vrby, nicméně já si z knížky vyvodil jediné - lidé jsou stále stejní a nikdy se nezmění. Okolo sedmi set let stará kniha a člověk pořád řeší ty stejné nesmysly a zaobírá se zbytečnými triviálnostmi, které vede až do extrému.
Po prologu, který mi přišel více než dobrý, jsem měl k veršovaným povídkám celkem vysoká očekávání, ale jejich kvalita je velice různorodá nebo se mi prostě netrefily do vkusu. Máme tu příběhy, které jsou více náboženské, světské a také takové, které se snaží na církvi a společnosti hledat chyby. Myšlenkově nejzajímavější mi ale přišel příběh ženy z Bathu, kde je rozebírána otázka manželství a toho, že by jedinec mohl mít bez problémů vztahů více, jako je tomu i v jiných kulturách. Na svou dobu celkem progresivní.
Pan překladatel (František Vrba) se rozhodl být chytřejší než autor, a tak českým čtenářům předkládá dokonale vypreparované dílo. Koho četba tohoto typu nezajímá, nezavadí o ní i kdyby to byl komiks, koho zajímá, dostává torzo. Bohužel nepoužitelné.
Těžká četba, protože jazyk a styl myšlení není jako náš dnešní. 26 povídek o lidech z Canterbury, či z cest do tohoto města. Většina veršovaná a s hutným jazyk. Jsou to příběhy obyčejného lidu o jejich životě. Řeší opět lásku, čest či například povinnosti. Příběhy mají být vtipné až satirické.
Ku "Canterbury Tales" som sa, ako aj k iným známym literárnym klasikám, dostal vďaka predmetu "Britská a americká literatúra" na gymnáziu. Ako povinné čítanie sme mali 5 poviedok prerozprávaných Billom Bowlerom. Páčili sa mi a tak som siahol po kompletnom prozaickom vydaní v podaní Petra Ackroyda. Po prečítaní musím povedať, že tých päť veľmi opatrne prerozprávaných poviedok boli len slabým odvarom Ackroydovho podania. Skutočne veľmi slabý odvar.
"The Canterbury Tales" je prvá kniha, ktorú som od majstra Chaucera čítal. Najznámejšie dielo britského klasika si zaslúži obdiv hneď z niekoľkých dôvodov. Totiž, táto zbierka poviedok sa nedostala medzi najpopulárnejšie diela svetovej literatúry len tak.
Hoci som nečítal úplne pôvodné poetické vydanie, Ackroyd veľmi dôverne zachytáva Chaucerov text ako celok. Či už sú to zdĺhavé kvetnaté opisy v "Knight's Tale" alebo neskutočne explicitné a grafické časti v "Merchant's Tale". Chaucer podáva hodnoverný, historický obraz Anglicka v 14. storočí z pohľadú ľudí rôznych povolaní či sociálnych vrstiev. Aj keď pochopiteľne ide o fikciu, príbehy ponúkajú zaujímavé pohľady na hodnoty ako viera, čestnosť, vernosť či skutočná láska medzi ľuďmi.
Čo pridáva poviedkam na atmosfére je jednoznačne úvod a spôsob rozprávania. Príbehy rozprávajú ľudia putujúci k hrobu Thomasa Becketta v Canterbury. Medzi pútnikmi je aj sám básnik (Geoffrey Chaucer). Zloženie pútnikov odráža rozloženie stredovekej spoločnosti. Šľachtu reprezentuje rytier so sprievodom, duchovenstvo kňaz, mních, mníška a ďalší. Intelektuálny svet zastupuje lekár s právnikom. Najnižšie sociálne stav zasa vidiecki poddaní.
"The Canterbury Tales" tak ponúkajú zaujímavú zbierku rôznych žánrov od fabliau cez rytiersky román až po exemplum. Chaucer vytvoril každému rozprávajúcemu osobitný štýl, ktorý parádne dáva nahliadnuť do mysle stredovekého človeka.
Geoffrey Chaucer a jeho cyklus 24 dôvtipných príbehov otvárajú čitateľovi možno nepoznané dvere do anglického mikrokozmu stredovekej spoločnosti. "The Canterbury Tales" patria jednoznačne medzi to najzaujímavejšie z anglickej literatúry. Vrelo odporúčam.
Dočteno po více než roce. Přitom to nebylo vůbec špatné čtení, ale tak nějak spíš pro zajímavost, pro rozšíření mých literárních obzorů.
Povídky se neodehrávaji v městečku Canterbury, nýbrž skupina poutníků, rozličných povolání si ukracuje svou poutní cestu, vyprávěním příběhů. Většina z nich jsou na motivy římských a řeckých antických bájí, nebo jsou inspirovány příběhy biblickými.
Moc se mi líbí, jak autor vytvořil každému vypravěči jeho vlastní styl!
Čtení veršů je pro mě vždy obtížné, přesto si myslím že se k povídkám budu občas vracet.
Určitě to jednou za život stojí za přečtení asi jako Dekameron. Mělo to nápad a švih, ale víckrát se k tomu vracet nebudu.
Musim říct, že se mi Canterburské povídky moc líbily, až mi to samotnýho překvapilo, jelikož to byl muj druhej pokus, přičemž ten první nedopad vůbec dobře a knihu jsem nedočet. Teď jsem jí dal v podstatě na jeden zátah a i když některý povídky byly delší nebo možná zdlouhavý, tak celkovej dojem je vynikající. Asi jsem do toho dozrál :)
Srdečný dík za "E-knihu zdarma", můj další veršovaný klenot pro noční bdění.
Po pravdě, ještě celou ji přečtenou nemám, jsou to noční dárky pro vzácný pocit potěšení duše, takže šetrnost je na místě.
Citace : (maličkost z jedné z povídek)
"Kolbiště stavěl věru jako král
Tvar hlediště byl přesně kruhový
a na sto kroků čnělo stupňoví
Na východ stála mramorová brána
na západ byla druhá budována;
Tak nejprve v tom stánku Venušině
bylo zřít na zdech žalné výjevy
bezesných noc ; povzdech, jenž se chví,
i svaté slzy; truchlé naříkání
i vroucí lásky roztoužené plání,
jež musí snášet lásky oběti;
přísahy, jimiž sliby pečetí;
naději touhu, ples i běsnění,
bohatství, mládí, krásu, smilnění,
násilí, půvab, lichotky a klam
strasti a slasti; a též zřel bys tam
..chtíč, tance,hry a bujné hodokvasy
a krásný šat, vše čím se láska hlásí,
a na co si jen tady vzpomenu,
to zpodobili všechno a stěnu.
Byly tam sady sličné jako panny,
i Zahálka co hlídá ji tam brány
i Narcis, jehož památku čas vzal,
i Šalamoun, ten láskou zpitý král,
i Herkules, jenž proslul silou lví,
i kouzla Kirké, čáry Médey,
...vše svědčilo, že moudrost ani síla,
krása ni um ni smělost zarputilá,
nic neobstojí vedle Venuše,
po jejíž vůli otáčí se vše.
...A u strmého svahu, na úpatí,
zbrojného Marta chrám jsi viděl státi.
Byl z lesklé oceli a jeho vjezd
byl uzoučký; žel (šel) z něho smrti děs.
A tady měl své chmurné obrazy
zločin a všechno, co jej provází:
zlodějství, duši sžírající strach
zrada, jež spícím chystá vraždění
žár líté bitvy, krev a zranění...
Smích Šílenství sem zřel a jeho vztek,
štvance vzpoury, šípy urážek..
kdo zemře láskou, koho skolí vrah
srovnati s věštbou psanou ve hvězdách.
František Vrba - překladatel, skvělé dílo, 5*
Človeku sa priam žiada napísať komentár vo veršoch a navyše po česky. Nanešťastie som sa narodila bez básnického čreva, takže si musím vystačiť s prózou.
To stredoveké básnenie (doslova) o cnostiach až nadprirodzených (tiež niekedy doslova) ma príliš neuchvátilo. Ale opis života, mravov a charakterov ľudí žijúcich v oných časoch bol zaujímavý, hoci samozrejme nie prekvapujúci. Kradlo sa, klamalo a podvádzalo v staroveku, v stredoveku aj v novoveku. Autor však všetko podáva s ľahkosťou a vtipom, nevyhýba sa ani sebairónii. Veľmi sa mi páčila aj bájka, zvlášť sebakritika kohúta a líšky.
A ten poznámkový aparát je vážne dobrý, sám osebe stojí za prečítanie. Rozšírila som si i znalosti o angličtine, napríklad čo znamená, ak má mlynár zlatý palec. Niet nad pridanú hodnotu.
Pokiaľ ide o vydanie pre mládež prerozprávané Eleanor Farjeon, je také oderotizované, až niektoré poviedky prišli o pointu, alebo dokonca samy sebe protirečia.
Niet nad to, mať po dočítaní knihy na tvári spokojný úsmev a v myšlienkach sa snažiť dohadovať s postavami vo veršoch. :)
Pri čítaní som porovnávala dve vydania, české z Academie z roku 2010 a slovenské z roku 1969, prerozprávané do prózy a upravené pre mladého čitateľa od 11 rokov. Úprava hlavne tých rozmarnejších poviedok bola vcelku humorná, pretože sa odstránil akýkoľvek náznak erotiky a postihnuté poviedky tak vyznievajú mierne rozpačito. Najviac som sa zabávala pri úseku, keď žena, ktorá je strážená svojím starým a slepým mužom, užíva si s milencom na hruškovom strome, ale v prerozprávaní si obaja užívajú akurát tie hrušky.
Poviedky sú dosť rozličné, sú tam legendy o svätých, rytierske príbehy, pár prisprostlých veselých rozprávaní a dokonca aj zvieracia bájka. Škoda len, že táto kniha je iba výber, lebo úplné znenie Poviedok u nás nikdy nevyšlo. Viac ako na niektorých poviedkach som sa ale bavila na spojovacom texte, na predstavení pútnikov a ich prológoch pred poviedkami, verše tomu ešte dodali švih.
V rozprávaniach sa dosť veľa odkazuje na antickú mytológiu a Bibliu, ale netreba sa toho obávať, klasický český preklad má výborný poznámkový aparát.
Štítky knihy
Anglie 14. století anglická literatura
Část díla
- Povídka abatyše / Povídka převorkyně
- Povídka doktora medicíny
- Povídka fráterova
- Povídka jeptiščina
- Povídka juristova
Autorovy další knížky
1970 | Canterburské povídky (24 povídek) |
1941 | Canterburské povídky (11 povídek) |
2017 | Ptačí sněm / The Parliament of Fowls |
2007 | Sen o rytíři |
2001 | Troilus a Kriseida |
Po otevření knihy jsem se zhrozila, že to není text, ale verše. Já vím, byla to maturitní otázka, ale kdo by si to pamatoval? Knihu jsem si narychlo vzala v knihovně z poličky „Dary čtenářů“ (měla jsem nenadále trochu času a neměla jsem u sebe nic na čtení). Kniha byla jako nová, čistá a voňavá. Ještě jsem v knize našla malou kartičku s textem: Pozdrav a blahopřání z domova k vojenské přísaze. Představila jsem si vojína bažanta ležícího na bidle a čtoucího tuto knihu. Čisté sci-fi! Tak tedy voják v záloze byl s největší pravděpodobně dárcem knihy, dar nečtenáře, který se jí po padesáti letech od vojny konečně rád zbavil.
A jak se to četlo mi?
Přečíst to byla pěkná fuška,
těch dlouhých příběhů snůška.
Měla jsem silné pokušení
ukončit to dlouhé čtení,
chvíli mě to nebavilo,
číst to středověké dílo.
Uplynulo sedm dní,
jsem na stránce poslední.
Co mohu ještě o tom říct?
Díky bohu za to, že nebylo jich víc!
Jsem ráda za tu zkušenost
a vybírám si opět současnost.
Víra a bůh a Ježíš se objevují téměř na každé stránce. Na každé stránce najdeme slovní spojení s Bohem: Pánbůh osvítil, Bůh ví, Bůh suď, Bůh buď nápomocen, dej Bůh, Bůh mě chrání a další. Náboženská témata se prolínají všemi příběhy. Objevují se zde božstva starořecká i římská a společně se skutečnými historickými postavami jsou hrdiny vyfabulovaných a většinou překombinovaných příběhů.
Velké díky patří překladateli za přiložený Abecední rejstřík a vyčerpávající Vysvětlivky ke každé povídce. Jsou důležitým klíčem k pochopení mnohých myšlenek a zápletek vyprávění.
Některé příběhy jsou zdlouhavé – rytířovo seriózní vyprávění s častým ujišťováním „Leč dlouhý příběh svůj už jednou chci co nejstručněji přivést ke konci“ je únavné a nudné.
Jiné jsou vtipné, bodré a veselé – vyprávění dobré ženy z Bathu o jejích pěti mužích.
Sebeironie, humorná sebereflexe a nestárnoucí životní moudra starého muže v šafářově povídce jsou naprosto dokonalá. Ukázka k posouzení.
„Taky bych uměl,“ povídal, „jen chtít,
těm nafoukancům z mlejna vytřít zrak
a mluvit sprostě jako nezdvořák!
To mám však za sebou, vždyť mám už věk;
trávu jsem spás a zbyl jen paběrek.
Ta bílá hlava o mých letech ví
a s vlasy taky srdce plesniví;
ledaže, páni, to mé stáří je
jak mišpule, co dokud neshnije,
nemůže uzrát, až pak ve smetí!
Staříci jsou už asi obětí
stejného řádu: teprv shnilí zrají;
tak tancujeme, dokud k tanci hrají.
Hřeb žádosti nám nedá spočinout,
ač hlava šedá, zelený je oud
jak u ošlejchu; i když sil už není,
my blázníme až do smrti v tom chtění
alespoň mluvit, když ne oučinkovat!
A ten náš popel doutná ještě pořád.
Uhlíky čtyři žhnou v něm: totiž zlost,
hrabivost, přiznám, lež a chlubivost;
ty čtyři jiskry ještě zbyly stáří.
I když se oudům špatně hýbat daří,
chtíč opustit nás nechce, Bůh to suď!
A já sám míval pěkně zdravou chuť,
hříběcí zub, který už léta hryzá,
od chvilky, kdy mi začla proudit míza.
Už v kolébce mi smrt načala sud
a pípa tekla; tekla doposud,
až teď je v soudku něco málo na dně
a sem tam na kraj jenom kapka padne.
Dnes, ať si třeba jazyk pošetilý
vyzvání o tom, čím jsme kdysi byli,
a připomíná mladá pobláznění,
nám dědkům zbývá už jen blábolení.“