Čas umírání

04.09.2019

Nezajímám se ani tak o technické specifikace lodí a ponorek už vůbec ne, nebo různé konstrukční vychytávky plavidel xté a yté generace, nebo výzbroj. Jenom si pamatuji zprávy o Kursku.
Kolik večerů jsme ve zprávách slyšeli, jak se někde, všem bylo asi celkem jedno kde (bylo léto, měli jsme jiné "starosti," jenom se nedělejme), ponorka potopila. Jak se odtamtud ozývá klepání a nějaké kusé informace, které se podařilo odněkud vyšťourat. Britové, USA a Norové měli domněnky a Rusové zatloukali jak vzteklí.
Nakonec jsme vyslechli prohlášení, že všichni zemřeli a řekli jsme si asi něco ve smyslu "to je hrozné, strašné, příšerné." A život šel dál.

Kniha je věnována také sedmdesáti dětem, které přišly o své otce.

No a tahle kniha, aniž bych tušila, že existuje, mi odpověděla na otázky, které jsem před devatenácti lety měla a hned zapomněla. A i na ty, které jsem si nikdy nepoložila, (třeba o plíživé přítomnosti smrti v chladné vodě a tmě. Jak nezaútočí hned, kdepak, ale s námořníky tráví hned několik dní a pěkně se s nimi seznamuje)...
Je dost zvláštní, jak vás kdysi v tv viděná zpráva za deset, dvacet let profackuje.

Kniha je srozumitelně napsaná a chronologicky vede čtenáře od nastínění tehdejší situace (USA, Rusko, další státy), přes seznámení s jednotlivými aktéry "příběhu," ke konci.

První dva výbuchy hned zpočátku zabily přes devadesát členů posádky.
Popis výbuchů hlavic je takovým krystalicky čistým a jasným "zážitkem." Představte si co, kde - objem prostoru ohraničený hlubinou, v jaké hloubce, čas, palce (tloušťka) pláště, počet osob... A fakt, že jde o atomovou ponorku, to pomůže.
Trvalo to asi dvě minuty.

Ti, co přežili měli i ve sto metrové hloubce reálnou šanci se zachránit vlastnimi silami, (tedy jen chvíli po nehodě, pak už to nejde. Vysvětlení kniha obsahuje), stejně jako množství dalších zajímavých poznatků.
Doporučuji.