Čas žít, čas umírat
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42963/cas-zit-cas-umirat-42963.jpg
5
1659
1659
V tomto románu se autor jakoby vrací ke své prvotině Na západní frontě klid. Děj se však odehrává o dvacet let později, v době, kdy nacistické Německo rozpoutalo druhou světovou válku a po počátečních úspěších je tlačeno spojeneckými vojsky zpět. Stejně jako ve svém nejslavnějším díle autor líčí osud mladého německého vojáka na frontě, během dovolené doma a po opětovném návratu do bojové linie. ... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1984 , OdeonOriginální název:
Zeit zu leben und Zeit zu sterben, 1954
více info...
Přidat komentář
Smutné na tejto knihe okrem nezmyselnosti vojny je, ako krízové situácie dokážu odkryť tú ľudskú malosť a nespolupatričnosť ako sa to mnoho krát ukázalo na dovolenke hlavného hrdinu. Nacistická mašinéria by nemohla fungovať bez slabých, oportunistických, fanatických, hlúpych, egoistických ľudí, kde každý menší prejav statočnosti, zdravého rozumu a spolupatričnosti bol vybočením z rady - to, čo sa z dnešného pohľadu mohlo zdať samozrejmé a správne, vtedy mohlo byť veľmi riskantné a hrdinské. A na atmosfére strachu a nenávisti bol vybudovaný celý nacistický režim, ktorý kvitol a bujnej aj vďaka obyčajným nemeckým ľuďom. Všetkým, ktorým sa vo vojne podarilo zachovať si aspoň akú takú česť, ľudskosť a zdravý rozum patrí obrovská poklona, pretože zachovať si niektoré cnosti v najťažších chvíľach je hrdinstvo. Už nezáleží na tom či to bol Brit, Nemec alebo Rus. Predstavte si tú rozpoltenosť niektorých mladých Nemcov - a niektorých, kde tá rozpoltenosť bola od samého začiatku, nie až vtedy keď už vedeli, že všetko bolo márne a škoda je napáchaná, nezvratná a vojna prehratá.
Začátek vlažnější, nebylo poznat kdo je a kdo není hlavním hrdinou, po pravdě řečeno si z těch 50 prvních stran moc nepamatuji, ale pak to přišlo, úplně mě to pohltilo a dostalo.
Každý by si měl tuto knihu přečíst, nyní v době Covidu19 obzvláště, aby lidi pochopili, že se máme jako prasata v žitě. Konec knihy mě nepřekvapil, tak nějak jsem očekával, že to tak dopadne. Nicméně i pak jsem další 2 hodiny čuměl do zdi a nic do mě nebylo:-)).
Za poslední půl rok jsem přečetl 9 knih od Remarqua, ale tuto hodnotím jako jednu z nejlepších.
Už se těším na další.
Smrt. Smrt je na začátku - a je i na konci. Smrt je všude kolem. Smrtí to začíná - a vlastně i končí. Je vaší přítelkyní, je tím, kdo to chápe. Je zároveň i tím, kdo přece jen někdy pochybuje. Je nemilosrdná, ale spravedlivá. Je všechno, čím my nejsme. Je... Prostě tady je.
Jedna z těch, na které se nezapomíná. I po letech mě mrazí neúprosnost osudu. Nemůžete mu utéct. I kdybyste chtěli. Nemůžete ho ošálit. A rozhodně ho nepřehádáte.
Až přijde, tak se mu prostě...
...odevzdáte...
Výborná kniha. Nemůžu si pomoct, ale konec je tradičně dost depresivní. V závěru knihy (a nejen tam), kdy se člověk vžil do kůže Ernsta, tak nevím, jestli bych měl velkou motivaci k dalším bojům na frontě. A k životu obecně.
Dalšího Remarque si dám zase nejdříve za rok či za dva...
Opět jeden krásný příběh od Remarqua. Má ale jednu malou chybičku a tím je dlouho protahovaný začátek, ty scény v Rusku, kdy hlavní představitel je ve své jednotce a bojuje mě prostě nebavily. Bylo tam až moc postav, přišlo mi to hodně zmatečné. Pak se ale dostává domů a tam přichází to nejlepší z celé knihy, to napětí a strach jestli je rodina v pořádku. Následně se kniha stává romantickou a taky musím říct, že konec mě nepotěšil. Né tím jak skončil, čekala jsem to, ale tím jak byl useknutý. Uvítala bych ještě nějaký dodatek, jak to dopadlo s ostatními.
Velmi se mi líbilo knižní video na téma REMARQUE, MÁ LÁSKA, kterou natočil kanál s názvem KNIHOTÓLKY na svém YouTube kanálu. Navnadilo mne to, abych se po letech zase vrátil k tomuto autorovi a něco si od něj přečetl. V minulosti jsem přečetl knihu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID a knihu válečných povídek NEPŘÍTEL. Jako třetí knihu v pořadí jsem si vybral ČAS ŽÍT, ČAS UMÍRAT. Kniha má podobné schéma jako kniha Na západní frontě klid. Román se tentokrát odehrává během 2. světové války. Hlavní postavou je Ernst Graeber, který bojuje na frontě v Rusku, má nárok na dovolenou, tak ji využije a navrací se do svého rodného města. Po třech týdnech se opětovně vydává na bojiště. Dočteme se o hrůzách z bojiště, na dovolené potkává své bývalé spolužáky a profesora, který ho vyučoval na gymnáziu. Více prohloubil vztah s dívkou Alžbětou, kterou si nakonec vezme za ženu. Knihu hodnotím na 100 %.
Samozřejmě zážitky z fronty, které prožil ERNST GRAEBER, jsou hrůzostrašné, nedovedu si to vůbec představit, že bych se ocitl na bojišti jako náš hlavní hrdina. Děsné byly také zážitky, když se vrátil do svého bydliště v Německu, když měl dovolenou. Jeho představy byly zcela odlišné, než byla realita. Opětovně si to nedovedu vůbec představit, že bych se ocitl v jeho kůži. Určitě by na mne padla stísněnost, pocity smutku a beznaděje, ačkoliv bych se snažil bojovat, jak bych nejlépe dovedl. Myslím si však v skrytu své duše, že bych to asi nezvládnul tak, jako Ernst. Na Ernstovi se mi líbilo, že se nevzdával, byl bojovníkem, měl dobré srdce, a i když byly těžké časy, tak si dokázal najít čas, aby si je zpříjemnil. Pomáhal mu při tom také alkohol, při kterém se dokázal uvolnit, a přijít na jiné myšlenky. Některé situace byly úsměvné, ale pochopitelně jich bylo jako šafránu ve srovnání s hrůzami, které se odehrávaly. V románu se seznamujeme také s jeho parťáky z fronty a také v kasárnách. Dialogy působily přirozeně, tak jak mezi sebou mluví mladí muži, když jsou povoláni do zbraně. Samozřejmě také přemýšlel o tom, jestli nese nějakou vinu na tom, co se děje kolem něj a tyto myšlenky ho trápily.
V knize jsem našel hodně myšlenek, některé z nich jsem si poznamenal. Je škoda, že jsem autorovy knihy do dnešního dne docela přehlížel až na ty 2 knihy, které jsem četl v minulosti. Určitě to považuji za velkou chybu, poněvadž Remarque je výborným spisovatelem a myslím si, že je také v současnosti vyhledávaným autorem, což dosvědčuje fakt, že jeho knihy jsou stále vydávány v nových vydáních. Je v nich cítit lidskost, kamarádství, autenticita, dokáže přenést čtenáře do děje takovým způsobem, že cítí a prožívá všechny špatné i lepší okamžiky s hlavními hrdiny. Remarque bojoval na frontě v 1. světové válce, viděl hrůzy z válečných bojišť, má osobní zážitky, které přenesl do svých knih. V DOSLOVU jsem se dočetl, že "Remarque v některých detailech popsal život v Třetí říši poněkud naivně, protože mu chyběla přímá znalost prostředí. Západoněmecký nakladatel musel v Remarquově rukopisu zpřesnit řadu reálií, které každý německý čtenář znal důvěrněji než romanopisec, žijící od roku 1931 v emigraci. Srovnání německé verze s anglickým, norským a dánským překladem Remarquova originálu ukázalo, že západoněmecké nakladatelství zneužilo této příležitosti k oslabení některých protinacistických míst, zejména líčení nacistických zvěrstev v Rusku.“
Knihu jsem měl na více dnů, četl jsem pomaleji, někdy jsem se musel pozastavit u autorových myšlenek a přečíst si je znovu a zamyslet se nad nimi. Kniha byla pro mě literárním zážitkem, a ačkoliv jsem se dočetl, že po přečtení více knih mohou působit na čtenáře, jakoby autor použil šablonu a podle této šablony psal ostatní knihy, nebude mi to vadit. Určitě si chci přečíst další autorovy knihy. Myslím si, že každý příběh je originál a myslím si, že jeho knihy mne osloví a možná se stane mým oblíbeným autorem, a nakonec si od něj přečtu všechny knihy.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
To je zvláštní, jak člověk najednou chápe ty druhé, když už mu taky teče do bot. Dokud se mu daří dobře, tak ho to nenapadne.
Člověk tak dlouho neví, co se děje, dokud mu nejde o vlastní krk.
Ale snad bychom měli míň válek, kdyby jeden druhého nechtěl pořád tak důrazně přesvědčovat o své vlastní pravdě.
Netřeseš se. Život se v tobě třese. To nemá s odvahou nic společného. Člověk má odvahu, když se může bránit. Všechno ostatní je ješitnost. Náš život je rozumnější než my.
A opatrnost je lepší než pozdní lítost.
Existuje jen jedno. Člověk musí věřit. Věřit. Co jiného nám zbývá?
Chtěl jsem mít něco, co by mě drželo, pomyslel si. Ale nevěděl jsem, že když to člověk má, že ho to udělá dvakrát zranitelným.
Smích je lepší než pláč. Zvlášť když ani jedno, ani druhé nepomůže.
Svět nestojí na místě. Zoufá-li si někdo na čas nad vlastní zemí, musí věřit v svět. Zatmění slunce je možné, ale ne věčná noc na jednom místě světa. Na téhle planetě ne. Člověk si to nemá moc ulehčovat a hned si zoufat.
Lidé často věří, že vrah musí být všude a pořád jen vrahem a ničím jiným. Přitom úplně stačí, když je jím jen občas a jen úzkým dílkem své bytosti, a může šířit strašlivé utrpení.
Opět ucítil strach, byl dusivější, těžší a lepkavější než předtím. Znal mnoho strachů, řezavé a temné, bezdeché i ochromující, znal i ten poslední, veliký strach, strach živočicha ze smrti – ale to byl jiný strach, plíživý, rdousivý, neurčitý a hrozivý, strach, který jako by pošpiňoval, slizký a rozkladný, který se nedal pochopit a kterému se člověk nemohl postavit na odpor, strach z bezmoci a rozežírajících pochyb, byl to korumpující strach o druhého člověka, o nevinné rukojmí, o bezprávně pronásledovaného, strach před zvůlí, mocí a strojovou nelidskostí – byl to černý strach doby.
Tuto knihu jsem v pubertě přečetla snad třikrát. Naprosto mě pohltila. Od té doby jsem vyhledávala tuto tématiku. Lituji každého, kdo si ji nepřečetl.
Hlavní hrdina Ernst Graeber popisuje ,,život" na frontě během 2. světové války. Během své dovolené aspoň chvilku pociťuje co je normální život a láska k Alžbětě. Po návratu na frontu bohužel Ernst umírá.
Je až bolestné sledovat, jak hluboce hlavní hrdina prožívá každý okamžik. S Alicí žijí, jakoby nebylo zítřku. A do jisté míry není... ne pro vojáka, který se za pár dní má vracet bojovat za stranu, o které ví, že prohrává.
Velmi tíživá kniha.
O tom, že Remarque byl mistr v popisování války rozhodně není pochyb. Remarque se zařadil k mým oblíbeným autorům hned od první knihy, kterou jsem od něj přečetla. V jeho knihách je vždycky taková jemná příběhová linka, která mě hrozně baví a zároveň způsobuje to, že jeho příběhy vždy rozpoznám mezi ostatními. V knize Čas žít, čas umírat Remarque se syrovostí sobě vlastní popisuje zamilovaný příběh na konci války. Z knihy úplně sálá ta beznaděj a bezmoc německého vojáka, kterému postupně dochází, že jeho zem teď už s jistotou celou válku prohraje a on s tím prostě nemůže dělat vůbec nic. Mrazivé.
Knihu jsem poslouchal v audio verzi a moc se mi líbila. Vidno v tom jisté podobnosti s na západní frontě klid: Voják se vrací z fronty domů, blbě až "naivně zemře. Ale bavilo mě to od začátku do konce. Objevilo se zde vše co byste od remarguea čekali, antimilitarismus, otevřená výpověď o vztazích mezi jednotlivými vojáky, fanatismus a jeho pravý opak, smutnou chvíli kdy se voják vrací domů... prostě vše.
10/10
Skvěle napsaná kniha. Již jsem se s Remarquem setkal při povinné četbě na střední škole, kdy jsem ale tenkrát sáhl po "Třech kamarádech" (také skvělá kniha). Líbí se mi syrovost s jakou Remarque popisuje v této knize vztahy mezi samotnými němci v průběhu 2.sv.války. Pohled na přátelství a nepřátelství, vřelost i lakotu, solidaritu i fanatismus. Nic není obaleno zbytečnou vatou, příběh plyne a prolíná jej spousta vzratů,. Čtenář má možnost postupně sledovat myšlenkový vývoj hlavní postavy. Jde defakto o příběh kde se mísí láska, zklamání, vztek, strach a mnoho dalších navzájem se vylučujících vlastností lidského života.. Napsáno nadčasově a čtivě. Určitě později budu mít tendenci sáhnout po další knize z autorova pera, protože věřím, že nezklame. Čas žít, čas umírat určitě mohu vřele doporučit :-)
Knihu lze označit za dvojče díla Na západní frontě klid. Je to mladší, méně slavný bratříček. Stejný mustr- válka, mladý voják ve válce, dovolená, návrat,smrt. Je to klasický Remarque, výpověď "ztracené generace". Není to čtení veselé, což od Remarqua asi nikdo nečeká. Pokud jste četli výše zmíněný román Na západní frontě klid a nejste vyloženě Remarqua fanoušek,pak tuto knihu můžete vynechat,nic nového se zde nedovíte. Já mezi příznivce patřím,i proto hodnotím vysoko.
Kniha patří určitě k nejlepším protiválečným knihám, které kdy na toto téma byly napsány. Je v ní spousta, až neuvěřitelně velká spousta myšlenek o trablích obyčejných lidí - ať již vojáků, nebo civilistů - proti jejich vůli či bez jejich svobodných rozhodnutí zatažených do války - a bez možností s tím cokoli udělat nebo něco změnit. A to vše je zobrazeno na kratičkém "dovolenkovém" příběhu, z předjaří roku 1944, jednoho frontového vojáka. Pan spisovatel se opět vytáhl!
Nebavila mně ta válka, nýbrž podání Pana spisovatele Remarquea svědectví o válce. Samozřejmě z pohledu Člověka, - ne válečníka.
"Každý člověk je pro někoho dobrým člověkem, a pro jiného pravým opakem." Moje první setkání s Remarquem. Dosud jsem se nesetkala s takovým citem pro slovo... Smekàm!!!
Po přečtení knihy jsem přehodnotila starý názor na povinnou školní četbu a asi ji začnu pročítat.
Kniha je výborná, má skvělý děj a ve chvíli, kdy hlavní hrdina dostal dovolenku, již nebylo možné přestat číst.
A ten konec?
Chtěla bych dát 6*
Mrazivý pohľad na život nemeckého vojaka jednak na východnom fronte, no po opušťáku na dovolenku a návrate do vlasti aj život v samotnom Nemecku. Absurdnosť vojny pretkaná tragickými osudmi obyčajných ľudí, ktorí v nej prišli o všetko. Ako to už u Remarquových diel býva nemožno tu čakať optimizmus, no skôr tvrdý realizmus.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) osudy lidí vojáci válečné romány
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Asi po 20 letech další Remarque. Potřebovala jsem ho. Potřebovala jsem tu velkou dávku emocí a válečné tragédie, abych si zas uvědomila, jaké malichernosti řeším, a že se mám výborně. Ještě nemám přečtené všechny autorovy knihy, po nějaké pauze určitě sáhnu po další.