Čekání na Roberta Capu
Susane Fortes
Strhující příběh nejslavnějšího válečného fotoreportéra. Paříž roku 1935. Spisovatelé, malíři, básníci a fotografové se setkávají v ulicích a kavárnách Latinské čtvrti na levém břehu Seiny. Jsou mezi nimi i dva židovští émigrés ona je Němka s polskými kořeny, hrdá, smělá a cílevědomá; on je Maďar, který má dar dostat se z jakékoliv patálie. Za necelý rok vypukne Španělská občanská válka a z nich se stanou nejslavnější fotoreportéři všech dob: Robert Capa a Gerda Taro. Láska, válka a fotografie určily jejich život. Byli mladí, protifašisticky zaměření, pohlední a nezkrotní. Měli všechno. A všechno dali v sázku. Šli za svým přesvědčením až do konce a stali se legendou. Tento působivý román a fascinující příběh je oslavou všech fotografů a novinářů, kteří žijí pro svou profesi a kteří někdy při jejím vykonávání položí život. Autorku k napsání knihy inspirovala událost z ledna 2008. V Mexiku byla objevena krabice obsahující sto dvacet sedm nevyvolaných filmů ze Španělské občanské války, jejichž autory jsou Robert Capa, Gerda Taro a David Seymour. Šlo o nejvýznamnější nález v dějinách novinářské fotografie. Kniha získala cenu Premio Fernando Lara 2009. Vychází v jedenácti zemích.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , HostOriginální název:
Esperando a Robert Capa, 2009
více info...
Přidat komentář
Bylo to krásné, nicméně trošku smyšlené. :) Ale rozhodně stojí za to si knížku přečíst a ponořit se do doby, kdy fotky měly váhu a zdůrazňovaly něco jiného než selfie a kačeří obličeje. :-) A taky je to příběh o nezávislé ženě, která stavěla svoji práci do popředí ..velká škoda, že je stále spíše v zapomnění!
Čekání na Roberta Capu je neuvěřitelně krásný a smutný příběhu. Osudová láska dvou lidí, kteří utíkají před osudem vyvrhelů. Čekání není jen Capův příběh, ale hlavně Gerdin. Mnohem víc Gerdin, to ona stvořila Roberta Capu. Čekání je vyprávění o velké lásce o boji za svobodu a naději pro Evropu.
Průvodcem příběhu je Gerda Taro, která se stala také impulsem a inspirací pro sepsání této knihy. Vše spustila jedna fotografie, která byla nalezena v ošuntělém kufru v Mexiku. Tuto fotografii mohla veřejnost poprvé vidět otištěnou v New York Times. A co je na té fotografii, tak zajímavého, že spustila tvůrčí proces u Susany Fortesové? Na snímku je mladá Gerda Taro ležící v pyžamu Roberta Capy. A spí. Jenom spí.
Zprostředkované svědectví, beletrizovaný životopis, který je naprosto strhující.
Kniha ve čtenáři vyvolává spoustu silných emocí. Zmatek, nadšení, touhu po dobrodružství, zmar i smutek. Při čtení cítíte horko španělského slunce na tváři.
Kromě slunce na tváři cítíte i hmatatelný strach, který vám sedí na ramenou a ožívá na stránkách z recyklovaného papíru. Strach, který je tak skutečný až vyčkáváte na okamžik, kdy vedle vás něco vybouchne a vy uslyšíte jen pískot v uších. Kniha často přeskakuje v čase. Přesto se v ději neztrácíte. Spíš naopak. Tyto skoky dotváří postavy a vy je lépe chápete. Jejich pohnutky i naděje. Navíc to příjemně osvěžuje tempo celé knihy. Čekání na Roberta Capu je rozloučením s Gerdou Taro. Tichým pláčem, který překřičí čas i válečnou střelbu.
Strhující příběh o dvojici slavných válečných fotoreportérů z doby občanské války ve Španělsku. Všechna jména, v příběhu zmíněná, jsou skutečná, ti lidé v té době ve Španělsku byli, Hemingway začal psát román Komu zvoní hrana. Robert Capa(pseudonym) a Gerda Taro se proslavili svými fotografiemi přímo z míst bojů a oba za svou odvahu a úsilí být v centru dění zaplatili životem. Gerda přímo ve Španělsku, Robert Capa (pseudonym) později ve válce v Indočíně. Jeho výstižné motto: "Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dost blízko". Epizody ne přímo válečné jsou už vytvořeny volně, románově , pro mne někdy nadbytečné. Přesto jsem román přečetla jedním dechem.
Tahle kniha mi po dočtení dosti zamotala hlavu. Ráda bych o ní řekla, že jsem byla nadšena, ale...má to hned několik ale....Nadšená jsem totiž byla příběhem Capy a Taro...nadšená jsem byla Cartier-Bressonem, Chimem...Hemingwayem...no vlastně skoro každým, kdo se tam mihne. Na téhle knize je silný příběh, ale příběh není autorčin, příběh je pravdivý (pro člověka, kterého fotografie jen trochu zajímá i důvěrně známý). Takže dokonalé by to bylo, jen pokud by to bylo dokonale napsané. Což podle mě bohužel není. Občas jsem měla pocit, že čtu červenou knihovnu, občas trapný pokus o Hemingwaye (asi kvůli tomu, aby to působilo “dobově“), občas umělecko-vědný spisek na téma “co chtěl básník říci“(věřím autorce, že jí fotky inspirovali, ale když je člověk zná, trochu ho ubíjí, číst jejich zevrubný popis). Věcné chyby neřeším...nebyla by asi jen jedna... Prostě mě to nenedchlo, ale oceňuji výběr tématu .
Pro zájemce o válečnou fotografii takřka povinnost, díky romantickému uchopení autorky pak i skvělá knížka pro všechny ostatní.
zatracení Maďaři a Italové!
[pozn.] židovské modlitbě za mrtvé se říká jizkor nikoliv kadiš, jak autorka špatně označuje.
Pro všechny milovníky fotografie a pro ty, kteří se zajímají o novodobou historii, ač hlavní osu příběhu tvoří vztah mezi dvěma pozoruhodnými osobnostmi. Doporučuji.
(SPOILER) ...K niečomu sa schyľovalo. K niečomu vážnemu, dôležitému... a oni chceli byť pri tom, aby to mohli zachytiť svojimi fotoaparátmi. Leica, Kodak, Linhof, Ermanox, Rolleiflex... svetelné hľadáčiky, teleobjektív, poloautomatický posun filmu, filtre, statívy... Naložilii to na ramená. Boli to fotografi, ľudia, ktorí iba pozorujú. Svedkovia. Ani o tom netušili, žili medzi dvoma svetovými vojnami...
Nič lepšie nevie zachytiť podstatu tejto knihy, ako vyššie uvedený úryvok z nej.
Zaujímavé čítanie o dvoch mladých fotografoch Gerde Taro a Endre Friedmannovi, ktorí boli milenci a partneri v práci používajúci značku Robert Capa.