Čekání na tmu, čekání na světlo
Ivan Klíma
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16134/cekani-na-tmu-cekani-na-svetlo-16134.jpg
4
38
38
Druhé vydání úspěšného románu z roku 1993. Ivan Klíma (nar. 1931), jehož čtenáři u nás i v zahraničí oceňují jako skvělého vypravěče a citlivého znalce lidské psychiky, spojil v tomto příběhu tři na první pohled zcela nesourodé postavy: televizního kameramana, vězně odsouzeného k smrti a prezidenta Gustáva Husáka. Jediné, co mají společného, je prožitek vězení, ale přesto se jejich osudy začínají zvláštním, nečekaným způsobem proplétat...... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Bojovalo to ve mně. Na jedné straně vzpomínky na milé chvíle s Klímovými „Jitry“ a „Řemesly“, na jejich živost a jednoduchost v dobrém slova smyslu, a zároveň přijetí a i ocenění promyšlené kompozice v „Čekáních“. Na druhé straně (ani se mi to nechce přiznat!) trochu nuda a neztotožnění se s myšlenkami hlavního hrdiny, téměř v ničem. Přitom: dokumentarista s průšvihem z mládí a vězeňskou zkušeností, který pak kolaboruje s režimem, aby něco mohl točit - aspoň NĚCO, protože víc mu nedovolí, takže se stejně cítí být nedoceněn – a co s ním po roce ´89? – to je dobrá látka, přijde mi; propojení jeho reality s filmovými povídkami bylo právě to zajímavé. Zbylé linie byly ale až příliš nadsazené, až neživé; četla jsem je se sebezapřením.
Slibuji Klímovi i sobě, že příště výběr vypiluji víc.
Při vší úctě k panu Klímovi jsem nedokázal udržet čtenářskou pozornost a knížku jsem v půlce odložil. Dýchala z ní na mě atmosféra knižních děl, typických pro bývalé disidenty, kteří se donekonečna vyžívají v unylých a rozháraných náladách normalizačního existencialismu. Hrdina - kameraman - je blbec, který nedokáže nikde zakotvit, a tak se svým životem mátožně potácí a má deprese. Vypodobnění Gustáva Husáka coby senilního paranoika je krajně nevěrohodné. A postava zločince - únosce - je (jak už je to pro Klímu v případě popisování příslušníků nejnižších společenských vrstev typické) vystižena dost naivně. Depresivní.
Nevím, zda se někdy Čech Ivan Klíma, setkal s o padesát let mladším Italem Paolo Giordanem, či četl jeho knihu Osamělost prvočísel (a naopak). Ačkoli je na první pohled zřejmé, že tyto dvě knihy vyprávějí o jiné době, o jiných lidech, o jiných pohnutkách, mám neodbytný pocit, že mají něco společného... Osamělost. Klíma se vrací do přelomových let české historie 1988 - 1990 a prostřednictvím kameramana “normalizační” televize přibližuje čtenáři osud člověka, který sice “nesouhlasil”, ale nebyl disident a chtěl dělat svou práci, i když nemohl tak, jak by si přál. Takových byly tisíce... Děj příběhu se sice trochu nepřehledně zaplétá do “filmových povídek”, ale naopak hrdinovy úvahy o tom, co je budoucnost, co znamená být s někým, co je to vítězství, víra, spravedlnost jsou velmi působivé.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Má veselá jitra |
| 1990 | Láska a smetí |
| 2010 |  Moje první lásky a jiné milostné povídky |
| 2009 | Moje šílené století |
| 1964 | Milenci na jednu noc |
Celkový dojem z knihy je pro mě depresivní. Prezident Husák je zde vypodobněn jako dementní paranoidní stařec, kameraman Pavel je nesympatický a třetí hlavní postava je vězeň odsouzený k smrti. Ten je naivně hloupý. Dočetla jsem, ale mám z knihy rozporuplné pocity.