Čekání na tmu, čekání na světlo
Ivan Klíma
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/305607/bmid_cekani-na-tmu-cekani-na-svetlo-HPh-305607.jpg
4
38
38
Zkušený a obratný vypravěč Ivan Klíma ve svém románu svedl dohromady tři zdánlivě zcela nesourodé protagonisty: kameramana normalizační televize, vězně odsouzeného k smrti - a někdejšího prezidenta Husáka. Všechny ovšem spojuje zážitek vězení, kameraman se postupně stává Husákovým "dvorním fotografem" a stárnoucí, výčitkami pronásledovaný prezident se očividně chystá k alibistickému dobrému skutku - k udělení milosti. Životní příběhy všech tří zúčastněných se tak začínají podivuhodným, vzrušujícím způsobem proplétat...... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Bojovalo to ve mně. Na jedné straně vzpomínky na milé chvíle s Klímovými „Jitry“ a „Řemesly“, na jejich živost a jednoduchost v dobrém slova smyslu, a zároveň přijetí a i ocenění promyšlené kompozice v „Čekáních“. Na druhé straně (ani se mi to nechce přiznat!) trochu nuda a neztotožnění se s myšlenkami hlavního hrdiny, téměř v ničem. Přitom: dokumentarista s průšvihem z mládí a vězeňskou zkušeností, který pak kolaboruje s režimem, aby něco mohl točit - aspoň NĚCO, protože víc mu nedovolí, takže se stejně cítí být nedoceněn – a co s ním po roce ´89? – to je dobrá látka, přijde mi; propojení jeho reality s filmovými povídkami bylo právě to zajímavé. Zbylé linie byly ale až příliš nadsazené, až neživé; četla jsem je se sebezapřením.
Slibuji Klímovi i sobě, že příště výběr vypiluji víc.
Při vší úctě k panu Klímovi jsem nedokázal udržet čtenářskou pozornost a knížku jsem v půlce odložil. Dýchala z ní na mě atmosféra knižních děl, typických pro bývalé disidenty, kteří se donekonečna vyžívají v unylých a rozháraných náladách normalizačního existencialismu. Hrdina - kameraman - je blbec, který nedokáže nikde zakotvit, a tak se svým životem mátožně potácí a má deprese. Vypodobnění Gustáva Husáka coby senilního paranoika je krajně nevěrohodné. A postava zločince - únosce - je (jak už je to pro Klímu v případě popisování příslušníků nejnižších společenských vrstev typické) vystižena dost naivně. Depresivní.
Nevím, zda se někdy Čech Ivan Klíma, setkal s o padesát let mladším Italem Paolo Giordanem, či četl jeho knihu Osamělost prvočísel (a naopak). Ačkoli je na první pohled zřejmé, že tyto dvě knihy vyprávějí o jiné době, o jiných lidech, o jiných pohnutkách, mám neodbytný pocit, že mají něco společného... Osamělost. Klíma se vrací do přelomových let české historie 1988 - 1990 a prostřednictvím kameramana “normalizační” televize přibližuje čtenáři osud člověka, který sice “nesouhlasil”, ale nebyl disident a chtěl dělat svou práci, i když nemohl tak, jak by si přál. Takových byly tisíce... Děj příběhu se sice trochu nepřehledně zaplétá do “filmových povídek”, ale naopak hrdinovy úvahy o tom, co je budoucnost, co znamená být s někým, co je to vítězství, víra, spravedlnost jsou velmi působivé.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Má veselá jitra |
| 1990 | Láska & smetí |
| 2010 |  Moje první lásky a jiné milostné povídky |
| 2009 | Moje šílené století |
| 1964 | Milenci na jednu noc |
Celkový dojem z knihy je pro mě depresivní. Prezident Husák je zde vypodobněn jako dementní paranoidní stařec, kameraman Pavel je nesympatický a třetí hlavní postava je vězeň odsouzený k smrti. Ten je naivně hloupý. Dočetla jsem, ale mám z knihy rozporuplné pocity.