Celým srdcem
Dom Samuel
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/147188/celym-srdcem.jpg
4
17
17
O budoucnosti křesťanství v našem světě. „Jak ve 21. století žít klášterním životem? Jak plnit naše křesťanské povolání ve světě rozpadlých hodnot? Přes všechen zmatek, jenž kolem nás vládne, máme předávat křesťanskou víru. Ale tím naše odpovědnost nekončí. Naším úkolem je také pečovat o výchovu těch, které Bůh povolal k mnišské a kněžské službě, aby dokázali převzít dědictví, jež nám bylo svěřeno, a podle něho žít a předávat je dál. I tato má úvaha o některých věčných otázkách, jako je modlitba, kněžství, Eucharistie nebo Panna Maria, a o problémech ilustrovaných zkušenosti, jako výkon autority, poddajnost žáka, jasnozřivost nebo pokora, i tato má úvaha, v níž se opírám o pevné dogmatické a duchovní základy, čerpá z bohatých zdrojů lidství těch, kdo mi byli – a dosud jsou – v klášterním životě učiteli. Kdybych měl shrnout téma této knihy do jednoho slova, řekl bych: Odvahu! Odvahu, která se nebojí zkoušky a ví, že i ta patří k životu. Odvahu, neboli: Vzhůru srdce!“ Dom Samuel Dom Samuel vstoupil v r. 1983 jako novic do kláštera Notre-Dame de Sept-Fons, jehož novicmistrem byl v té době otec Mikuláš. V r. 1990 byl vysvěcen na kněze a posléze opatem Domem Patrickem jmenován klášterním převorem. V r. 2002 se stal jedním ze zakladatelů kláštera Panny Marie v Novém Dvoře v Čechách. V době, kdy psal tuto knihu, byl převorem. Koncem r. 2011 se z komunity, vyrostlé na troskách ateismu, stalo opatství. Vydáno ve spolupráci s Karmelitánským nakladatelstvím.... celý text
Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 2013 , TriádaOriginální název:
De tout cur, 2011
více info...
Přidat komentář
Světlo, jež mladí hledají, píše otec Jeroným, je upřímnost starších. Nikoli ona subjektivní upřímnost, která všechno omlouvá a přitakává volnosti, na niž jsou zvyklí, nýbrž objektivní upřímnost, řídící se nekompromisně podle Řehole svatého Benedikta v cisterciácké tradici, podle mnišského povolání, o jehož uskutečnění - byť nedokonalém - v životě starších se tito mladí potřebují přesvědčit.
Část přednášky otce Samuela z velikonoční středy 2010 z Nového Dvora k asi čtyřiceti převážně mladým kněžím:
"Naše povolání diecézních kněží, řeholníků nebo mnichů se v určitých ohledech liší, jakož i praktický způsob života. Podstata je však společná. Když slavíme Eucharistii, není mezi námi - vámi, knězi či řeholníky, a námi, knězi-mnichy - žádný zásadní rozdíl. U obou druhů kněžské praxe však existuje dvojí způsob pojetí kněžské služby, dvojí pojetí role kněze. Můj popis tohoto dvojího pojetí bude nutně schematický, proto vás prosím o dostatečnou shovívavost. První spočívá v představě, že účinek svátosti Eucharistie se dotýká jen těch, kdo se jí zúčastňují. Kněz se snaží přitáhnout své farníky do kostela a před jejich shromážděním pak s hlubokou zbožností a usebráním slaví svátosti (křest, biřmování, Eucharistii, svátost smíření...) a jménem věřících, které mu Bůh svěřil, vzdává Bohu díky. V tomto pojetí - omlouvám se znovu za určitou schematičnost - bohoslužbě předchází starost o pastoraci, která ji pak i doprovází. Tomuto pojetí, myslím, všichni rozumíme. Není sice úplně špatné, není však ani úplně správné. Druhý přístup, mnichovi samozřejmě bližší, je možná ten, jakého se držel farář z Arsu. Pokud ho přijmete i vy, váš pohled na službu, kterou vykonáváte, se radikálně změní, stane se pro vás snazší, naplní se nadějí, povzbuzením. Abych to vysvětlil.
Kněz věří - a jde o víru teologální-, že svátosti přinášejí účinek osobám, které je přijímají: knězi, jenž je slaví, a věřícím, kteří je při bohoslužbě přijímají, dítěti nebo dospělému při křtu nebo biřmování, hříšníkovi, jemuž se dostává rozhřešení. Ale věří kněz - vedle této naprosto oprávněné víry - také v to, že svátost má účinek ještě mocnější, že nepůsobí jen na věřící ve shromáždě ní, ale že v rámci společenství svatých je její působení mnohem širší? Věří kněz, že kdykoli je křtěno nějaké dítě, přibližuje se Bohu všechno lidstvo? Že kdykoli je odpuštěno nějakému hříšníku, stávají se před Bohem čistšími všichni jeho bratři-lidé? Kdyby toto nebyla pravda, k čemu bychom my mniši byli? K čemu by byla všechna ta snaha žít podle Božího přikázání, sloužit slavnostně Eucharistii, zpívat božské oficium, modlit se, všechno takříkajíc beze svědků? Doufám, že už mi rozumíte.
Kněz - farář, řeholník, mnich-, který denně slouží mši svatou, na koho působí? Na své farníky, na ty, kteří jsou v kostele, nebo na celou svou diecézi, na svou zemi, na věřící i nevěřící celého světa? Drazí bratři v Kristu, když farář z Arsu na počátku své služby sloužil mši v prázdném kostele, měla stejnou účinnost jako poslední bohoslužby jeho života, sloužené před početným davem usebraných věřících!!!
Tyto poslední mše byly viditelným plodem těch prvních, účinných neviditelně, Kardinál Journet piše:
"Tím, co v tichosti začalo přinášet světu spásu, byla tělesná přítomnost Slova mezi námi; a táž tělesná přítomnost ji světu v tichosti přináší dál. Tělesná přítomnost Kristova byla nejprve "dána" (Vtělení), a poté "ponechána" lidem (v Eucharistii). Vtělení a Eucharistie jsou dva hluboce spolu spjaté aspekty jednoho a téhož tajemstvi. Proměňování, jež Kristus naplňuje prostřednictvím kněží, ... je především ... jeho vlastním dílem; dílem Kristova kněžství."
K tomu asi není potřeba komentář :o)
10/10
"Buďte stručný, neplýtvejte slovy. Věta musí být jako zeď z nasucho kladeného kamene. Nemám rád věty, které vypadají jako slepované. Slova mají přiléhat jedno k druhému a narážet na sebe: aby to jiskřilo."
Knihu píše trapista – opat v Nových Dvorech. Ukazuje na to jak žijí mniši, co je v současnosti důležité a jak žít život naplno a s Bohem. Píše jednoduše tak aby se dotkl srdce čtenáře. Kniha se mi líbila i proto, že jsem v klášteře byl jinak by byla pro mě hodně abstraktní…
Štítky knihy
křesťanský život kněžství řeholní, klášterní život mnišství duchovní služba
Autorovy další knížky
| 2013 |  Celým srdcem |
| 2008 | Na ohnivém voze |
| 2017 | Jako sžírající oheň. Rozprava mnicha o prokazování milosrdenství |
| 2020 | Synové světla v čase zkoušky: Rozprava mnicha o jednotě v protivenství |
Opat trapistického kláštera Západních Čech v Novém Dvoře, dom Samuel, autor této knihy, je plný lidského chápání a snahy vést čtenáře, věřící a jemu svěřené mnichy kláštera, k hluboce prožívanému křesťanství. Nebojí se náročnosti, protože s poctivostí se nejdál dojde. V rozhovorech s jednotlivci i v přednáškách pro větší množství posluchačů, učí jak správně žít a odhaluje i nedostatky společnosti, která člověka strhuje k povrchnostem a sejít z cesty, kterou nám nabízí Bůh, pro naše uplatnění se v potřebách druhým, abychom nalézali spokojenost ve vzájemné pomoci na společné cestě, která má cíl ve věčném štěstí, které už zde můžeme zakoušet.
Z knihy:
Několik měsíců před založením Nového Dvora, otec opat požádal plzeňského biskupa Mons Františka Radkovského, zda by byl ochoten vysvětlit dva jáhny. Premonstráti z Teplé, naši sousedé, nám půjčili k obřadu svůj kostel. Bylo to v postní době. Ornáty a dramatiky z fialové vlny nás chránily před mrazem. Po přijímání věřících se otec biskup vrátil do presbytáře, kde na něj čekal jeden z kněží, aby uložil ciborium do svatostánku. Biskup mu ho předal, pokleknu potom před knězem, nesoucím Nejsvětější svátost hluboce poklekl a vrátil se ke svému stolci. Podobné gesto je výmluvnější než kázání o skutečné Přítomnosti.
…
Svůj podíl trápení si nese každý z nás a naší povinností je být k sobě navzájem pozorní, aby se o trápení dalo hovořit a umět se vzájemně podepřít. Aby se nevyhnutelné stalo snesitelnějším. Pravda, vyžaduje to energii, čas, odvahu. Sami od sebe bychom spíše od trpících udržovali odstup. Je pro ně tak těžké vyjádřit, co zakoušejí! Nebo bychom od druhých naopak očekávali, že nás budou utěšovat a měli jim za zlé jejich lhostejnost. Tak či onak, potíže druhých určitým způsobem vždy odkazují k těm, které mám já sám.
Opravdová modlitba dokáže ochránit. Ne takové to spěšné, letmé pokleknutí na na konci mše, či chórové modlitby, než se zase vrátíme do světa, a k jeho pozlátku. Ale dlouhá a vytrvalá modlitba, jež málokdy poskytne okamžitou útěchu, ale dělá jasno v našem nitru a dává nám sílu, abychom trpící vyslechli. A přitom se nedali jejich trápením strhnout. Poctivá modlitba utěší: „Je ti do pláče? Běž před svatostánek!
Ať život přináší cokoli zachovejte klid a neotřesitelnou optimismus. Uplatnit se můžeme jen v rámci této existence, a ne podle toho, co si vysníme, podle našich představ, citovosti, či úzkosti.