Čepec
Katarína Kucbelová
Svou debutovou prózu Čepiec vydala slovenská spisovatelka a kulturní manažerka Katarína Kucbelová (* 1979) v roce 2019, tedy šestnáct let po básnické prvotině, k níž mezičasem připojila ještě další tři básnické sbírky. Čepiec má v sobě prvky národopisných textů, literatury faktu, cestopisné reportáže, dušezpytné literatury, ale i osobního vyznání a patrně by šly identifikovat ještě i další žánrové stopy. Důležitější ovšem je, že všechny uvedené i neuvedené ingredience pojí básnická imaginace a neidylizující věcnost. Autorčiny výpravy do krajiny pod Kráľovou hoľou, její snaha naučit se šít čepec, který tvoří součást kroje tamních provdaných žen, spojená s poznáním, že současný slovenský venkov nejenže je na hony vzdálen folklórnímu obrazu, ale už vlastně není téměř ani slovenský, vyústily v dílo výsostně osobité, podmanivé, ohmatávající citlivá místa společnosti, národa, historie i současnosti, včetně problémů osobních, nejniternějších. Mimořádné kvality této prózy jí získaly Cenu za umenie Nadácie Tatra banky v kategorii literatura, Cenu literárnej akadémie knižní distribuce Panta Rhei, titul Kniha roku výroční ankety deníku Pravda, přivedli ji do finální pětice – short-list Anasoft litery 2020 a byla též nominovaná na Cenu Jána Johanidesa, Cenu René, či cenu Kniha roku měsíčníku Knižná revue. – Vychází za podpory Komise Slolia, Literárně informačního centra Bratislava.... celý text
Romány Literatura slovenská Hobby
Vydáno: 2021 , AkropolisOriginální název:
Čepiec, 2019
více info...
Přidat komentář
Veľmi dobre mi padlo toto čítanie. Téma, prostredie, spôsob... Autorkin štýl písania na mňa pôsobil, akoby som sa nachádzala v jej hlave a čítala jej myšlienky. Isto skvelá kniha. Čím ďalej, tým radšej čítam slovenských autorov...
kniha meditace
kniha čistá krása neokázalého druhu - jako čepce šité ze záclonoviny. zamilovala jsem si Ilku, zamilovala jsem si autorku. a proces, kde starší žena učí mladou, kde je šití a věci kolem propojené s politickou současností i drsnou minulostí 20. století, osobními postoji, rodinnými traumaty, Romskou otázkou, vitalitou, silou, jejich vznikajícím a postupně stále bližším vztahem, a láskou.
přála bych si, aby existovalo prodloužené vydání Čepce, ještě podrobnější a delší a s obrazovou přílohou. měla bych ho na nočním stolku a po náročných dnech bych si vždycky kousek přečetla a pocítila, jak se moje srdce tiše raduje a jak je má nervová soustava slovo za slovem, steh za stehem klidnější.
Toto je opravdu velmi dobrá kniha. Zajímavá formálně, kapitoly a vytučněná "hesla", hutně napsaná, dala by se přečíst za dvě hodiny, ale lépe se čte týden. Katarína je fajná!
Pozoruhodná - jak to vlastně definovat? - esejisticko-reflexivní novela o výrobě lidového čepce v zapadlé dědině v Horehroní coby cestě k sobě, vlastním kořenům a k "duši" Slovenska a slovenskosti... To vše bez kýče, bez otřepaností a bez iluzí. A ani při tom moc nevadí, že člověk není znalec krojů ani ručních prací. Návraty různých témat a motivů (Romové/Cigáni, Gizela, venkovský obchůdek, padesátá léta aj.) udávají próze svébytný rytmus. Asi nejvíc na mě zapůsobily sociologické vhledy (nenásilné, v podstatě ze života) do mentality obyvatel středního Slovenska dříve a nyní, což se v knize mnohdy prolíná takřka nerozlišitelně. Občasné pochybnosti ve mně budila pouze některá překladatelská řešení - slovenský originál jsem v ruce sice nedržel, ale proč Lubomír Machala (zdálo by se, že v daném oboru zkušený) v textu někde ponechával zjevné slovakismy (podle mě se jedná o opomenutí a pečlivější redakce by je mohla eliminovat), jinde zase poněkud kontroverzně bohemizoval? Těžko říct, snad by to dovedl vysvětlit a obhájit (v poznámce překladatele na konci knihy tak nečiní), každopádně celku knihy to naštěstí neškodí. Krátce: Inspirativní četba - nejen před cestou na Kráľovu hoľu.
Život na Šumiaci, kde se zdánlivě zastavil čas. Ilka a Katarína, pouť ke kořenům skrze výrobu čepce, proti předsudkům a bez umělé korektnosti, s lidmi, bílými, Romy i Cigány. Tu a tam jsem se ztratila, ale autorka mi vždycky ukázala cestu zpět... Zážitek.
Kniha s originálnou témou napísaná originálným štýlom. Veľmi dobre sa to čítalo, dozvedel som sa nové veci z prostredia na Šumiaci, nejaké povery a tradicie.
Pohľad ženy z mesta na život v Šumiaci a okolí, vzťahy medzi ľuďmi, spomienky na minulosť, každodenný život.
Rozprávanie nielen o tom ako sa šije čepiec v Šumiaci, ale aj o tradíciách, dreveniciach, Rómoch a Ciganoch, dedinských legendách a spomienkach na minulosť
Veľmi príjemný pohľad na ľudí v obci, kde zastal čas a autobus chodí trikrát denne, ako aj na to krajšie a trpezlivejšie z folklóru, na titernú ručnú prácu. Spojiť túžbu autorky naučiť sa ušiť-vyšiť čepiec s písaním, dodáva tejto knihe okrem autenticity aj potrebu posunúť po prečítaní knihu knižným priateľom.
Sú romány, ktoré poslúžili autorovi trošku aj ako terapia, a niektoré sa vydaria zle. Našťastie, Čepiec je z toho opačného pólu!
Kucbelová napísala veľmi mnohovýznamový román - niekto v ňom môže vidieť pokus o zmierenie sa s vlastnou matkou hľadaním inej matky, niekto tam vníma popis folklóru a jeho umelé "ľudovatenie", kde si folklórne motívy čapíme kade-tade, na bankovky, na batohy, na obaly od potravín. Smutné je, že so slovenským pôvodným folklórom nemajú spoločné nič. Takisto, niekto v knihe môže vidieť príbeh východu, kde nič nie je. Okrem Bohom zabudnutých dedín a pár osád. A takisto, táto kniha môže poukazovať aj na večnú diskrimináciu bieleho, toho dobrého, obyvateľstva v porovnaní s Rómami, ktorých večne zatracujú. A čím viac na východ, tým viac... A veruže, to kľudne môže byť román o šití čepčeku, steh za stehom. Bola by som tu dlho a nestačil by mi textový editor na popis všetkého, čo táto útla kniha ponúkala.
Možno byť v inom životnom období, tak ma kniha minie a neboli by sme si navzájom sympatickí. Ale teraz sa mi žiadalo tej mnohovrstevnatosti, niečoho na pomedzí autofikcie, nahliadnutia do premýšľania autora-postavy. Odporúčam!