Černá skříňka
Amos Oz (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/436883/bmid_cerna-skrinka-Ruk-436883.jpg
4
105
105
Sociolog Alexander Gideon a jeho bývalá žena Ilana začínají s odstupem sedmi let luštit obsah „černé skříňky“ svého rozpadlého manželství. Chtějí zjistit, proč ztroskotal jejich kdysi vášnivý, ale nevyrovnaný vztah. Několikaměsíční výměna dopisů, telegramů a dalších zpráv, do níž se postupně zapojuje i Ilanin druhý muž, rebelantský syn nebo Alexandrův advokát, čtenáře krok za krokem vtahuje do jejich stále ostřejší konfrontace. Všechny sice pojí silné citové pouto, ale přesto nejsou schopni překonat bariéru zaujatosti a nesmiřitelnosti. A týká se to i jejich politických a náboženských postojů, skrze něž Amos Oz přináší výpověď o rozporuplné tváři moderní izraelské společnosti. Jeho román vyvolal záhy po svém vydání značný ohlas, byl přeložen do jedenácti světových jazyků a vyznamenán mj. francouzskou cenou Femina.... celý text
Přidat komentář
Manželství Ilany a Alexandra se po několika letech rozpadá. Z vášnivého vztahu rebelantske vojacky a jejího velitele, pozdějšího věhlasného sociologa, zbyly jen trosky, které ale nejsilněji zasáhly jejich syna Boaze. Jak se s těmito problémy vypořádají? Roman psaný formou psané komunikace mezi jednotlivými účastníky postupně odhaluje podhoubí jejich vztahu, který byl už v počátcích odsouzen k nezdaru. Kromě zmíněných protagonistů zároveň poznáváme i Ilaninu sestru či druhého manžela, francouzského imigranty a nesnesitelneho pedanta, který se postupně mění v ortodoxního fanatika. Jak dopadne tento vztah? Přijde Ilana o svou dceru Jifat? To vše nabízí známý Ozuv roman. S úctou se skláním před paní profesorkou Sedinovou, která tento roman skvěle přeložila.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Nádherný, barvitý a bohatý jazyk. Příběh napsaný formou dopisů. Každá z postav má svůj vlastní nezaměnitelný jazyk. Smutek a humor. Ironický a krutý Alexandr, vtipná a trochu ztracená Ilana, pedantský Michael a rebel Boaz. Ti všichni tvoří nesourodé, ale pevné a pro mě nesmírně zábavné společenství. Jak to vypadá, když se otevře černá skříňka jednoho ukončeného vztahu a co všechno z toho může vzniknout. Opět jedna z knih, kterou jsem nečetla jen, abych se dozvěděla, jak skončila. Měla jsem potěšení z každého přečteného řádku. Za mě plný počet bodů.
Cetla jsem to dlooooouuuuuhoooo.
Nesdilim mistni nadseni.
Pro me casto utrpeni, kdy ctete a nevite vlastne co.
Nektere dopisy silene. Zpestrenim byly jen svizne telegramy. Vlastne nevim, co je ta cerna skrinka. Mozna nevyzralost a prezralost postav a to vsech.
Román v dopisech, to je vcelku osvěžující forma. Nicméně to jediné mi právě občas na tomto dílu vadilo, některé dopisy opravdu byly jako dopisy dost nepravděpodobné (naopak telegramy - ty jsou božské). Jinak nemám výhrad, postupné obeznámení s celou historií vztahů je vyčerpávající a vlastně dokonalé. Tohle dokáže velký spisovatel.
Poprvé jsem Černou skříňku četla někdy ve vyšších -nácti a líbila se mi. Ilana mi přišla sice celá nějaká divná a nepochopitelná, Alek vlastně taky, ale Boazově snaze žít v lásce a míru se vším jsem fandila a strašně mě to oslovovalo. Konec jsem si pamatovala přesně i po víc než 10 letech, zato politické problémy mi vyšuměly z hlavy.
No, zřejmě je ta kniha tak dobrá, že se může líbit i čtenáři, který si z ní vybere asi polovinu obsahu. Protože teď jsem četla knihu, kde se v síti o čtyřech rozích kutálejí jako míčky otázky vztahové, politické, sociologické, náboženské... Někdy rychle a přímo do protějšího rohu, někdy se točí kolem dokola a skončí tam, kde začaly.
Epistolární forma je náročná na vyvažování přirozenosti a množství informací, které čtenář potřebuje - pisatel dopisu nepotřebuje vysvětlovat, co se stalo, když se s adresátem viděli naživo, ale čtenář to vědět chce. Oz vysvětluje rozhodně víc, než je uvěřitelné, což mi pořád připomínalo, že čtu fikci. Škoda toho, protože jinak jsou všichni zúčastnění zajímaví, a jakkoliv zastupují typy izraelské společnosti, i svérázní a životní.
Racionální popření náboženství se potkává s náboženským sionismem, zvelebování stávající země s rozšiřováním hranic na základě "krve a půdy", vypjatá citovost s chladným rozumem.
Největší Ozova devíza je v tom, že čtenář ochotný přemýšlet, ať má jakékoliv názory, se nemůže snadno vymezit proti žádnému postoji. Je zřejmé, co je blízké autorovi samému, ale o to usilovněji ukazuje klady těch druhých. Nacionalista Michel nikomu neubližuje, ba naopak. Intelektuál a pacifista Alek je úžasná hlava, ale historii rozhodně nemá bez poskvrny a vyjít se s ním nedá. Hysterická Ilana má talent zničit každý vztah, do kterého vstoupí, ale nakonec je jediná milosrdná samaritánka.
Sympatie se proměňují sem tam, intelektuální potěšení zůstává (zvlášť mě nadchly Alekovy poznámky, ač tuším autorovu sebeironii - napište pár dobrých vět, za kterými si stojíte, řekněte, že jsou to úryvky z obsáhlého díla, a můžete si napsat oslavné recenze jménem všech světových deníků - mimochodem, citáty recenzí taky stojí za přečtení).
Nějak se mi z komentáře vytratila vztahová rovina. Při tomto čtení to pro mě byla ta nejméně zajímavá, ale třeba časem...
Ta kniha se četla sama, což přičítám formě, kterou autor zvolil. Číst knihu jako sebraný spis korespondence mezi několika lidmi byl úžasný voyerský zážitek. Bylo to jako prolézat lidem poštu, nahlížet do soukromí někomu docela cizímu, ale přesto jako bych je znal celý život. Oz dokázal krásně zachytit postavy a i způsob, kterým píší své dopisy (od slohu až po detaily jako jsou překlepy, gramatické chyby syna Boaze atd.). V knize klasicky nechybí Ozova klasická tématika vesnických komunit, kibuců, náboženských rozdílů a historie státu Izrael.
Fascinující, někdy příjemné, někdy nesnesitelné čtení. Historie dvou manželství - či spíše nejednoznačného vztahu dvou mužů, Alexandra a Michaela, a jedné ženy, Ilany, plus jejich příbuzných, zejména "vzpurného obra", syna Boaze. Prostřednictvím dopisů, telegramů, poznámkových kartiček apod. se vyjevují tři čtvrtiny roku 1976 v jejich životech, postupně vychází najevo jejich minulost, způsob života, osobní přesvědčení, víra, touhy - a důvody (ne)smíření. Mimochodem, hra "která postava je nesympatičtější" mi vydržela do poslední stránky - a hra "obhajoba nesympatických a důvody jejich jednání" několik hodin po dočtení.
Rozkrývání konce jednoho vztahu ale nejen to ... budování vztahů dalších na pozadí korespondence. Nevím nevím - těšila jsem se na knihu ale to těšení bylo nejspíš moc velké protože ten výsledek nebyl za mě tak výrazný. Idea sledování vztahů prostřednictvím korespondence byla velmi originální. To pojetí - nevím - absolutně jsem třeba nechápala ty Gideonovy poznámky (hodně intelektuální, spojené se židovskou naukou). Celá ta ehm rozepře ohledně Izraele, náboženské argumentace. To nebylo nic pro mě. Nicméně i tak ten konec něčím překvapil - to, že vztah dvou lidí může být destruktivní a že i tak jsou ti lidé na sebe stále navázáni společně s tíhou nějakého závazku. :-) Nakonec - škoda, že my už si dopisy nepíšeme. Z konverzace na FB by podobné knihy nevyšly.
Přestože je celý příběh vyprávěn formou dopisů hlavních postav, jedná se o neobyčejně působivé dílo s velkou dávkou lidskosti a citlivosti, ale i určitého napětí. Oblíbený autor postupně otevírá černou skříňku spletitých rodinných a partnerských vztahů, ve kterých nikdo není takový jaký se jeví ze začátku. Všechny postavy jsou svým způsobem hledající, chybující, trpící a toužící po lásce, smyslu života, obyčejném štěstí. Velký čtenářský zážitek.
Román v dopisech. Může to fungovat? Pokud je autorem Amos Oz evidentně ano. Protagonisté před námi pomalu vykládají karty na stůl a my jim nahlížíme přes rameno a snažíme se rozpoznat kdo blafuje, kdo má trumfy v rukávu a kdo je do hry vmanipulován a hrát se mu vlastně vůbec nechce. Co mne překvapilo nejvíc -i když se jedná o téma rozpadu manželství, není to kniha depresivní, všechny vztahy ve své složitosti , při všech pádech a prohrách uchovávají si svůj lidský a téměř laskavý rozměr. U Amose to takhle opravdu funguje a věříte mu to.
Představte si, že otevřete šuplík s korespondencí a před vámi se začne odvíjet třičtvrtě roku v životě několika postav. Prostřednictvím jejich dopisů se s nimi seznamujete, poznáváte je a když už si myslíte, že víte, kdo je kdo, kdo je viník a kdo oběť, tak se vynoří další list a vše je jinak. Amos Oz rozehrál výbornou hru, pravda občas jsou dopisy (hlavně Ilaniny) trochu násilné a ve snaze převyprávět určitou část minulosti nám čtenářům, je to moc křečovité, ale jinak skvělý nápad. Líbí se mi, jak Amos Oz drží styl jednotlivých postav, od několikastránkových dopisů po kousavé telegramy, jak se vše proměňuje a ukazuje nakolik jsou lidské vztahy, láska a nenávist vzájemně propojené.
Na knize mě mrzelo jediné, tím že mi chybí hlubší znalost Izraelských reálií a vhled do židovské kultury, tak mi tato linka unikala. Z toho mála, co jsem si odnesla, cítím, že je plná trefných postřehů podobně jako vztahový mnohoúhelník Ilany, Michela, Aleca, Boaze a dalších.
Uaaau - pro mne objev roku. Perfektně napsané, ve všech směrech zajímavé a velice čtivé. A taky hrozné - vztahy Michela, Ilany, Alexe a Boaze, situace v Izraeli, minulost všech Židů, vztah k víře... A opravdu zábavné, jak do sebe ve všem tom marastu šli právník Zakheim s Alekem:) Už se těším na další knihy Amose Oze.
Jací jsme ve skutečnosti? Jaké vzpomínky v sobě neseme? Z dětství, z partnerských vztahů... Jak nás ovlivňují náboženství? Nakolik jsme připraveni manipulovat druhými a naopak se nechat jimi manipulovat? Kdy jsme útoční a ubližující a kdy empatičtí a pomáhající? To vše jsme! Stejně jako hrdinové této knihy. Jen ne černobílí!
O tom všem je tato Ozova kniha. A nádavkem se čtenář dovídá o skutcích a myšlení izraelské společnosti.
Zajímavé, chvílemi hravé, chvílemi mrazivé dílo.
Silně emocionální kniha o lásce, naději, nenávisti, naschválech, o hledání cesty mezi rodiči a dětmi, o ozývajících se starých křivdách a odpuštění, je to cesta za pochopením a nalezení nadhledu a smíření. Forma dopisů dodala knize nebývalou sílu a Oz prokázal, že je mistr slova a hlubokého vhledu do lidského nitra. Ke knize se vrátím.
Čekala jsem něco moc hlubokého a intelektuálního a byla jsem velmi příjemně překvapena. Jedná se totiž o docela pěkný mix hloubky a zábavy. Postavy sice (ve shodě s formátem - román v dopisech) jednají a vyjadřují se teatrálně, až to hranicí s uvěřitelností. Ale baví mě stejně jako dějová linka. Některé postavy mi sice pily krev, ale nebyly mi lhostejné a tak to má být. K tomu se člověk něco přiučí o poměrech v Izraleli sedmdesátých let. Nám připadá ten národ (asi i ve shodě s tím, jak se chce jevit) jako kompaktní těleso, ale jak je asi nutné u země přistěhovalců, vládnou tu hluboké kulturní rozdíly - dává smysl, že francouzský žid má víc společného s etnickým Francouzem než s americkým židem. A k tomu příjemná délka knihy. Určitě si od Oze přečtu ještě něco.
Nie sú to úplne hviezdy 3, ale ak by som dal o hviezdu viac, mal by som pocit, že krivdím knihám, ktorým som dal hviezdy 4. Za mňa priveľa pasáží, ktoré keby tam neboli, vôbec by mi nechýbali.
Jsou tam v tom slově rozvod opravdu emoce, které s vámi cloumají po celou dobu rozvodové tahanice. Vzpomínáte na své první setkání, první pusu, pak ale vzápětí na první nevěru-a obhajujete se sami před sebou-byla to jeho/její vina, ale nedejte se mýlit, ve chvíli, kdy soudce dokončuje svou naučenou větu a vy slyšíte .... se rozvádí, cítíte oba, že to je prohra obou. V tom lepším případě, můžete jít společně na kafe a popřát si hezký život. V tom horším, kdy už na sebe vzájemně házíte snůšky nesmyslů, jen aby jste se obhájili sami před sebou, vylezete ze soudní síně, kde na jednom rohu bude stát milenka vašeho už NEmanžela , který se nejdříve otočí za vámi, jestli to vidíte, protože minisukně je holt minisukně a vy, ač vypadáte obstojně se s tím svým novým kalhotovým kostýmem můžete jít nechat vyfotit , no ale i na vás už čeká na druhém rohu vlastně ten, o kterém se píše v rozsudku, že s vámi teď žije ve společné domácnosti. Ach jo.
A za 20 let, kdy vlastně víte, že ti chlapi jsou nemlich stejní, jeden jak druhej, se náhodou potkáte s EX na parkovišti u obchoďáku, nejdříve zapůsobí chemie a vy koukáte po nejbližší výloze v obchoďáku, jestli vám to sluší ( sakra, že já si ráno neumyla vlasy, vypadala bych líp), dávno od dětí víte, že ta v minisukni má teď asi tak 20 kil nadváhu ( jupí, patří mu to) jste schopni se nejdříve slušně pozdravit, ale po dvou-třech větách byste ho zas bacili kabelkou, neboť věta- prej máš řidičák? A to tě pustili na silnici, nepleteš si zpětný zrcátko se zrcátkem v koupelně? Debil, jo debil je to pořád stejnej, že já se s ním nerozvedla dřív. A je po výčitkách, které vás 20 let provázely- měla jsem udržet rodinu- jste konečně zvítězila. Teď máte vedle sebe partnera, který vás k řidičáku vlastně donutil a na kterého jste se mohla kdykoli a s čímkoli obrátit, naučil vaše děti zodpovědnému přístupu k životu , děti i rodiče vám skrytě fandili, v červnu si (možná, snad, třeba) doděláte titul, který jste kvůli těhotenství před 30 lety nedodělala, tak po 20 letech z vás vypadne osvobozující věta SLÁVA ROZVODŮM.
Štítky knihy
nevěra Židé zfilmováno manželství rozvod Izrael izraelská literatura milostný trojúhelník romány v dopisech, epistolární romány kibucAutorovy další knížky
| 2009 |  Příběh o lásce a tmě |
| 2010 | Černá skříňka |
| 2017 | Jidáš |
| 2019 | Mezi svými |
| 2013 | Scény z venkovského života |
Dokud jsem to četla jako "reálný příbeh, který by se mohl někomu stát", hrozně mi všechny postavy lezly na nervy a nejvíc autor tou svojí neschopností zvládnout napsání dopisu tak, jak se píšou dopisy mezi blízkými lidmi.
Ale když jsem zakrátko přijala názor, že jde vlastně o přepjatou grotesku, místy až parodii, v níž chtěl Oz vylíčit různorodé typy aktérů, kteří nedovedou být ani spolu ani bez sebe, a stav izraelské společnosti v 70. letech, pak se mi to už četlo dobře a rychle. Zejména komunikace mezi právnickou kanceláří a klientem byla skvělá!
Jakkoliv je mi líto, že dílo tohoto autora je už navždy uzavřeno, jsem vlastně ráda, že se nedožil dnešních dnů a událostí, které v knize předvídal.