Černá Venuše

25.06.2024

Velmi pěkný vypravěčský styl, a to v různorodém podání. Náměty a rozsah jednotlivých povídek také velmi rozdílné, některé mne zaujaly víc, jiné vůbec. Nejlepší pro mne první a poslední, Baudelaire a Lizzie Bordenová. Oba příběhy sice hrůzné, ale autentické.

02.08.2023

Autorka s těmito povídkami, zazářila jako samotná planeta Venuše na letní, noční obloze.
Povídky jsou neotřelé, lehce pikantní, temné, svůdné, nadmíru vzletné... Podněcují čtenáře v jeho mysli k fantaskním, ale i k drasticky obskurním výjevům...
Autorčin styl psaní mne zaujal. Ve čtení jejích knih, budu pokračovat dál...

11.09.2022

Už jsem si tak nějak zvykl na to, že knihy Angely Carterové mě vždy navýsost zaujmou, a Černá Venuše nebyla výjimkou.
Soubor povídek prostě nemá chybu: zajímavé náměty, které autorka zpracovala svým nezaměnitelným mistrovským způsobem. Její poetický jazyk rozhodně nezapře, že se kromě prozaické tvorby věnovala i poezii.

05.11.2018

Naprosto úžasnej soubor povídek. Hledala jsem, čím bych se nasytila po opětovném přečtení Nočního cirkusu, Databáze mi nabídla v podobných knihách i dílo Carterové, které mě rozhodně nezklamalo. Fantazie se mísí se skutečností, mýty s literární klasikou, je to dráždivé, otevřené, smyslné a tak čtivé!

02.06.2015

No... Autorka knihu řadí do magického (historicko-syfilitického) realismu, což sedí a mně tenhle styl taky sedí... ALE... Trochu mi to připomíná díla Ladislava Klímy, jenže jeho Slavná Nemesis mě na rozdíl od této knihy naprosto pohltila. Přesto se mi Černá Venuše líbila, i když neproběhlo mrazení, husí kůže, slzy v očích jako u Slavné Nemesis. Navíc jsem občas měla pocit, že autorka moc na sílu, moc okatě záměrně používá různá originální přirovnání a šokující popisy. Kniha Černá Venuše je jako těžká, dusivá, plíživá, halucinogenní noční můra, kde se vše odehrává nahodile, bez jakékoliv logiky, morbidní, dekadentní, surreální výjevy dle mě neskrývají žádné skryté symboly (pokud by skrývaly, tak už by to ale potom asi nebyl magický realismus :-)) - prostě při čtení jsem měla pocit změněného stavu vědomí jako po nějaké droze a taky jsem na ni dostala závislost, protože jsem ji přečetla během pár hodin. Slavná Nemesis měla podobnou atmosféru, ale byla zajímavá tím, že i zdánlivě nelogické výjevy a události měly svou skrytou logiku a hrozně mě bavilo objevovat, co tím chtěl básník říct. Ale na druhou stranu - proč by všechno mělo dávat smysl? Velice ráda se ponořím do světa fantazie a iluze. ALE prostě mi tam chybělo to mrazení...