Černé jezero
Hella S. Haasse
Zavítejte do Nizozemské Indie v klasickém díle nizozemské literatury. Kniha začíná legendární větou „Urug byl můj kamarád“ a na jejích stránkách ožívá idylické dětství dvou chlapců, kteří oba v čase před druhou světovou válkou vyrůstali na plantážích v pohoří Preanger na Jávě. Popisuje se v ní ale i tragická událost, díky níž se začali posléze navzájem odcizovat, až se nakonec jejich životy rozešly úplně. Na pozadí soukromého příběhu se promítají události, během nichž se bývalá kolonie stala samostatnou zemí. Hasseová však zároveň s obrazem koloniální společnosti a slepoty kolonistů k domorodcům, vykresluje i obecně platné podobenství o tom, že naši bližní pro nás zůstávají záhadou.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Novely
Vydáno: 2014 , PlusOriginální název:
Oeroeg, 1948
více info...
Přidat komentář
Děj této útlé novely se odehrává na exotické Jávě ve 20. a 30. letech v době, kdy byla holandskou kolonií, a uzavírá se epizodou z doby těsně po 2. světové válce. Před námi se odvíjí příběh zvláštního a nezvyklého přátelství dvou chlapců, pocházejících z naprosto odlišného prostředí. Na svět se díváme očima toho bílého, syna majitele plantáže, jenž vyrůstá s domorodým Urugem, synem předáka.
Větší protiklady snad už ani nemohou být: bílý chlapec sice žije v přepychu, jenže v rodině, kde panují zcela chladné vztahy s absencí vzájemného porozumění. Bohaté zadostiučinění pak nalézá v rodině svého druha a kamaráda. Vzájemné přátelství je mu vším a považuje ho za naprosto samozřejmé, pevné a stabilní. Urugovým dobrodružným světem je naprosto okouzlen a zůstává slepý i vůči tomu, s jakým pohrdáním na domorodého chlapce pohlížejí jeho známí.
Postupně se však odkrývají kulturní a sociální rozdíly mezi nimi. Jejich vztah se trhá, hrdina však odmítá prozřít a svého přítele se sveřepě drží až do dospělosti, kdy se jejich cesty dramaticky rozdělí.
Děj se odvíjí retrospektivně, bez zbytečných odboček a velkých zádrhelů: sune se lehce vpřed a hezky pomalu, asi jako řeka bez peřejí, teprve ke konci graduje v zákonitém konfliktu.
Jedná se o ucelený proud myšlenek muže, který se ve vzpomínkách vrací do minulosti. Zvláštní je, že zde ani jednou není uvedeno jméno vypravěče. A přestože tou hlavní postavou je ve skutečnosti Urug, o jeho myšlení ani názorech se nedozvídáme nic.
Vyprávěné pasáže jsou velmi detailní, a přesto zkratkovité, text není dělen na jednotlivé kapitoly. Samotný název knihy nese zvláštní význam - jezero jako magické místo, opředené pověrami a legendami domorodců, symbol jejich svébytnosti a nedotknutelnosti. A symbolické je i jméno Urug: v sundštině znamená "sesuv půdy"; jeho postava znamená pro vypravěče malé zemětřesení.
Zdá se až s podivem, jak velké časové rozpětí dokázala autorka vměstnat na tak malý prostor. Skvěle zachytila nejen povahu dospívajícího chlapce, ale i charaktery postav vedlejších: autoritářský otec, nevýrazná matka, zřízenec Gerard, pečovatelka Lida. Zároveň se jí trefně povedlo vystihnout jádro problému: neschopnost uvědomit si, že dobře míněná snaha o kulturní povznesení či vřelá osobní náklonnost nemůže překonat zásadní propast mezi dárcem milodaru a jeho příjemcem. Kniha se mi líbila a ocenila jsem i slovníček sundských výrazů, jimiž byl text místy prošpikován.
"Panter je jiný než opice," řekl Gerard, "ale je jeden něco míň, než ten druhý? To považuješ za hloupou otázku, a máš pravdu. A za stejně hloupou ji považuj, když se týká lidí. Být jiný - to je normální. Každý je jiný než ten druhý. Já jsem taky jiný než ty. Ale že by někdo byl víc nebo míň kvůli barvě tváře nebo kvůli tomu, čím je jeho otec - to je nesmysl. Urug je přece tvůj kamarád. Jestli je takový, že může být tvůj kamarád - tak jak by mohl kdy být něco míň než ty nebo kdokoliv jiný?"
Kniha mě zaujala především obálkou a zajímavou anotací. Bohužel jsem čekala víc.
Na jednu stranu je příběh originální, ale na můj vkus bylo příliš mnoho na malém množství stran.
Kniha nás provede částí života hlavního hrdiny, ale vše se odehraje příliš rychle.
Co se postav týče, měla jsem v nich zmatek a nevytvořila jsem si k nim žádný vztah.
Navíc se kniha moc dobře nečetla. Možná je to tím, že v ní nejsou kapitoly.
Ke knize se určitě nevrátím, ale přečtení nelituji.
"Nechtěl jsem nic jiného, než sepsat zprávu o našem společně prožitém dětství a mládí. Chtěl jsem zachytit obraz let, které tak beze stopy minuly..." Poslední odstaveček vystihuje všechno.
Když se mi kniha dostala do ruky a na jejím přebalu stálo "nizozemský kultovní román", byla jsem skeptická s ohledem na její útlost, jestli dává vůbec prostor pro rozvinutí něčeho, co pak generace čtenářů ocení přívlastkem kultovní. Já bych se asi, ačkoliv Černé jezero hodnotím poměrně vysoce, takového označení zdráhala. Alespoň pro mě kniha vyznívá tak zvláštně komorně, tak nepateticky, že se řadí do škatulky těch, které se v mých očích nestanou kultovní, ale ne proto, že by na to neměly, ale proto, že by jim to označení ubíralo. Knihy podobného ražení nepotřebují punc nebo auru kultovnosti, aby si vás získaly. Jsou to naopak právě ty, na které narazíte spíš náhodou (ne proto, že je četl každý ve vašem okolí), nesáhnete po nich hned, spíš až dočtete ty, od kterých očekáváte něco víc. Ale jsou to přesně ty, kterými pak projdete za den nebo dva a dýchnou na vás vzpomínky na vaše vlastní dětství, ztracená přátelství. Silně jsem v knize cítila vyjádření jakési nemožnosti rozhodovat sám o sobě, ani v té nejmenší míře - se kterou se musel hlavní hrdina často potýkat. I když - potýkat, no, spíš to přijmout, smířit se s tím. Myslím, že se jedná o pocit, se kterým děti a dospívající lidé zápolí častěji, než by nás dospělé napadlo, nebo než jsme schopni si z vlastního dětství upamatovat.
Opravdu mě zaujalo, jak autorka dokázala vměstnat do asi stovky stran defacto 18 let života. A to aniž by vzbudila dojem, že se všeho jen tak lehce dotkne, aby se tam vešlo vše podstatné, nebo naopak aniž by působila kniha přecpaně k prasknutí.
* Nazývat to krutostí je snad přehnané. Urug nebyl krutý, chyběl mu jen cit, který u Evropana často vede k tomu, že živočicha šetří a ctí z jakéhosi polovědomí spřízněnosti.
*...žil v chudobě, jakou už nebylo možné zastírat...
*...oplývá kouzlem těch svérázných pasivních osobností, které na okolí působí neodolatelnou přitažlivostí.
*... jsme nemohli najít důvěrný tón z dřívějších let. Měl jsem dokonce dojem, že je to nemožné už navždycky.
První polovinou této krátké novely jsem se trochu prokousával, než jsem se skutečně začetl a další část už mi přišla poutavější a čtivější. Styl psaní je prosté vyprávění příběhu - působí trochu odtažitě. Celkově se kniha dostává u mě při 70% na 4*. Za zmínku stojí obsáhlý doslov překladatelky. 2. 12. 2018.
pekna kniha - myslim tym aj co do pohladu. mozno pribeh nesadne kazdemu, ma viac rovin, podtextov, kontextov a popritom je jednoduchy az archetypalny.
Černé jezero je typickým příkladem knihy, kterou obvykle nemiluju. Muž se pitvá ve svém dětství, vlastně akorát popisuje a nic moc se neděje, a to i když zrovna někdo umře.
Ale! V tomto všem popisování je skvěle schováno naivní nepochopení interraciálních /snad to slovo existuje/ rozdílů, pokud se narodíte jako zbohatlíček, máte za kámoše domorodce a omylem si nevšimnete, že ve společnosti nejste úplně na stejné úrovni. A ačkoliv pohled z druhé strany v podstatě nemáme, tak vám její frustrace taktéž neunikne a můžete si nad všemi těmi složitostmi kroutit hlavou a říkat si, že to teď je mnohem lepší, i když to je spíše o trochu lepší, akorát teď máme otroky v Asii, že ano.
Je to tenké, ale hluboké /heslo dne/
Krátká knížka o dvou světech. Vztah dvou kluků, co spolu vyrůstají a dospívají. Každý z jiného světa. Dětství her přeroste v první příznaky pozdějších problémů... Autorka se snažila citlivě vystihnout rozkol a nemožnost vrátit se k něčemu zpátky...
Velmi pěkná, literární jednohubka :-) přemýšlím, že se poohlédnu po další knize této autorky.
Ten konec mě zklamal.
Né tím, co se tam odehraje, ale chtělo to přeci jen pár řádek navíc než jen tohle strohé ukončení, kterého se mi dostalo.
Kniha mne zaujala svým obalem a díky tomu jsem si ji koupila. Po přečtení z ní mám pocity takové, že kdybych ji nechala v knihkupectví, tak se nic nestane.
Pro mě byl příběh takový nijaký a moc mne nebavil, ale věřím, že každá kniha si najde čtenáře.
Trochu mě překvapuje, že tohle má být kultovní kniha Nizozemců (možná hlavně díky své útlosti, takže ji byli schopni přečíst i ti, kteří se jinak knihám obloukem vyhýbají :-)). Tím ale nechci říct, že se mi nelíbila. Je to umně vyprávěný příběh přátelství mezi dvěma dětmi z rozdílných poměrů a odlišného národnostního a kulturního prostředí, který (podle mne) vypovídá i o tom, že k opravdovému přátelství, které přetrvá léta dětství, je třeba mít více společného než jen dohromady strávený čas a že ani všemožná péče o dítě z jiného kulturního prostředí nezaručí, že to dítě vám bude za ni vděčné nebo dokonce převezme hodnoty, které jste se mu snažili vštěpovat (i když tady je situace komplikovanější smrtí otce tohoto dítěte, za kterou zčásti nese odpovědnost otec hlavního hrdiny).
Pěkný příběh, který máte přečtený opravdu za chvíli. Kniha je stále aktuální, přestože se většina jejího děje odehrává před 2. sv. válkou. Příjemné odreagování.
Osobně mám rád vzpomínkové příběhy na dětství a dospívání, a tento je skutečně dobře napsaný. Doslova jsem si v mysli vizualizoval ten svět tehdejší Indonésie. Jen jsem v závěru pořád cítil jakoby podivné vyznění, že snaha o sebeurčení a osamostatnění domorodého národa je bláhové a zbytečné.
Tato kniha mě naprosto dostala! Ačkoliv kniha v originále vyšla již před dlouhou dobou, k nám, českým čtenářům, se dostává až nyní. Jedná se o moc krásný příběh dvou přátel, kteří se znají doslova od plínek. Ale je jejich přátelství tak pevné, aby uniklo společenským předsudkům?
Štítky knihy
přátelství Indonésie nizozemská literatura javánština mezilidské vztahy kolonie plantáže
Autorovy další knížky
2014 | Černé jezero |
2003 | Páni čajových plantáží - Rodinná sága |
2001 | Nebezpečná známosť alebo daalenberské listy |
2018 | Záhrady v Bomarze |
Čierne jazero je synonymum toho, čo nepoznáme vo vnútri toho druhého, niečo hlboko v ňom, čo zostáva skryté, hoci si návrávame, ako dobre svojich blízkych poznáme.