Černošská feministická literární kritika

19.02.2025

Je fakt prdel brát si některé knihy do prostředků hromadné dopravy a pak sledovat ty pohledy a ksichty. Obyčejné spojení pouhých čtyř slov na obálce, a co všechno to dokáže vyvolat. To nevymyslíš. Vezmete-li prakticky jakoukoliv obecnou skupinu lidí bojujících za nějaká práva či proti útlaku, v samotné té skupině se většinou najde ještě menší podskupina, která je utlačovaná i v rámci té skupiny. Je to smutné a pro mnohé neuvěřitelné, ale ještě stále pořád to jsou ženy. To, že se někomu v dnešní době dostává více práv, rovnoprávnosti a je s ní/m zacházeno bez útlaku, neznamená, že se tak děje vždy, všude a od kohokoliv. Ale k tématu.

„Moje náboženská kongregace mě naučila principům univerzálního Božího otcovství – zrodil se z nich sociální, intelektuální a kulturní étos, který věřil v humánnost všech lidí. Přesto mé město, můj stát a můj národ považovaly za prohřešek proti zákonům a mravům, který si žádal potrestání, když bílí a černí 's výjimkou stereotypního vztahu mezi pánem a sluhou, společně cestovali, jedli, vyměšovali, čekali, byli pohřbíváni, milovali se, hráli si, odpočívali ši spolu jenom mluvili'.“
(Katie Geneva Cannon, Mravní moudrost v literární tradici černých žen)

Byť sdružené hlavním tématem, tematicky, obsahově i myšlenkově velmi pestrých deset esejí černošských feministických autorek, kritiček, aktivistek, profesorek (doplňte sami, co vám více šlape na kuří oko), odhalujících ve své době, ale i dnes, poměrně nemilé skutky a fakta. To vše doplněno kontextní předmluvou, úvodem a samostatnou uváděcí esejí české sestavovatelky knihy. Tematické eseje uzavírají nádherný tematický kruh, kdy se od úvodní, stěžejní a dalo by se říci i zakládající eseje Alice Walker z roku 1974 dostávají k poslední eseji „Vysoké a nízké“ v černošské feministické kritice Barbary Christian, která z eseje Alice Walker vychází a vrací se k ní. Všechny práce se věnují či nastiňují věci, které zde, z našeho časoprostoru, nejednou nevidíme, nevnímáme nebo dokonce nechceme vidět. Nebo je naopak sami vyznáváme a jsme jejich strůjci. Některé texty jsou možná až příliš akademicky květnaté a kostrbatě obtížné, jiné míří přímo na komoru a musím říct, že nejdelší a z hlavního tématu (zdánlivě) nejvíce odbíhající esej Hortense J. Spillers „Matka jistá, otec nejistý: Americká mluvnice“, zabíhající až do historie černošských otroků a otrokyň v USA, se mi fakt nečetla dobře a příjemně.

„(…) umění založené na ideálu krásy je doménou nejen těch, kteří mají vlastní pokoj, nebo těch, kteří zaujímají místo v knihovnách, univerzitách a v literárních renesancích, ale že t v o r b a je nezbytná i pro ty, jež pracují v kuchyních, továrnách či pečují o děti a zkrášlují domovy, zametají ulice nebo sklízejí úrodu, píšou na strojích v kancelářích nebo kanceláře řídí.“
(Barbara Christian, „Vysoké a nízké“ v černošské feministické kritice)

Přesně ten typ přemýšlivé knihy, který čtenáře a čtenářku přiměje zabývat se ve vlastních myšlenkách tím, co čte, co jim to otevírá a kam je to zavádí (ať už s tím souzní a souhlasí nebo ne) a konfrontovat jej s vlastní myslí a pohledy. Taky je to kniha ukazující, že svět není tak jasný a zářivý, jak si můžeme/umíme/dokážeme/snažíme malovat. Možná to bude znít jako paradox, ale v podstatě je to smutná kniha, která ovšem dokáže naplnit nadšením a odhodláním.

„Kdo jiný než my ukázal, že je možné omývat krev z [našich] zbitých mužů a pak se od nich nechat týrat? (…) Ale kdo věděl, že my víme? Dokonce i ty z nás, které vyprávěly příběhy nebo psaly, se často nepovažovaly za umělkyně slova. A ty z nás, které si byly vědomy svého potenciálu, byly tak odmítané a nevyslyšené, že se z nich občas staly bláznivé ženské křičící do větru nebo umlčení strašáci.“
(Barbara Christian, „Vysoké a nízké“ v černošské feministické kritice)