Červená kalina a jiné povídky (6 povídek)

29.03.2015

(Uwaga spoilery!) Je pravda, že Vasilij Šukšin nezapadá do mé aktuální snahy přečíst jedno dílo od všech nositelů Nobelovy ceny z Rasíji, ale tvorba tohoto autora by neměla ujít ničí pozornosti bez ohledu na to, kolik cen získala. K povídce Červená kalina (ten věčně ve mně přítomný rusista stále šeptá Kalina krasnaja a trvá na tom) mě přivedl název. Krásný a symbolizující něco ruského. Chytila jsem se na něj stejně jako sám autor, když mu jeho budoucí žena Lidija na první schůze zazpívala ruskou lidovou písničku stejného jména.

Červená kalina,
zralá jak malina,
pověz mi, vlaštovko,
jak milej vzpomíná.

Leonid Jurjevič Červenou kalinu označil jako krutou romanci. Jegor Prokudin, kterému nejenom tak ze srandy říkají Trápení, vychází na jaře z basy. Rozhodne se navštívit Ljubu, se kterou si během pobytu v lágru dopisoval. Postupně se zapojuje do života v její vesnici. Nachází to, co neměl. Zázemí, práci, přátele, rodinu a lásku. Jenže štěstí se v kolektivu zlodějů neodpouští. Jegorova snaha žít normální život končí krvavými stopami na kmenech v březovým háji. Trápení končí život, aniž by ho začal žít.

Šuškinův hrdina je „čudik“. Je čudný, podivný. Jeho jedinou jistotou je, že žádnou nemá. Je vytržen z běžného koloběhu žití, pohybuje se z místa na místo, pochybuje, nachází a ztrácí. Jeho charakter se vyvíjí jako jarní potok, někam směřuje, ale neví, kam. Přesto se snaží konat dobro, nebojí se tvrdě pracovat. Není to tak trochu národní črta všech Rusů? Jegorova snaha být dobrým je zmařena, přesto, že se ji snažil vykřesat z naprostého dna sebe samého. Život bez kriminálního podtextu je vykoupen cenou nejvyšší. Slušnost a dobrota se zkrátka dobývají, ať je cenou cokoliv. I vlastní krk. Tak jsem pochopila Šukšina. Byla to cenná zkušenost a náhled na ruský charakter. Červená kalina ve své originální podobě -красная- je krásná i rudá po krvi. Takové je i Šukšinovo Rusko. 5/5

Калина красная,
Калина вызрела...
Я у залеточки
Характер вызнала.