Červená tráva

18.04.2023

Surrealismus říznutý psychologií. Těžké čtení, ale stojí za to.

10.01.2021

Trochu jsem se ztrácel v ději i postavách. Asi to nebylo záměrem autora, ale tím, že jsem nečetl dost pečlivě. Druhé čtení ale nejspíš nebude.

19.10.2020

Kolik vzpomínek v sobě neseme? Možná dospějeme k zjištění, že "Vzpomínky neexistují, je to jen jiný život, prožívaný znovu jinou osobností, která je zčásti výtvorem právě těch vzpomínek." (str. 202) A které z těch vzpomínek jsou pro nás natolik bolestivé, že blokují náš plnohodnotný život? Lze je potlačit, zabít? (To se pokoušejí udělat jak Wolf, tak Lazuli.) Jenže pak přichází na řadu otázka, "zda člověk bude moci vůbec ještě žít, až zničí všechny vzpomínky." (str. 267)

09.07.2020

Mám-li Červenou trávu porovnávat s Pěnou dní, kterou jsem četl bezprostředně před ní, musím přiznat, že se mi Červená tráva nezamlouvala tolik jako druhá kniha. Přesto však je i tato útlá novela velmi vianovská, což znamená plná hravých slovních hříček a malých absurdních situací hrajících specifickým humorem, který se může každou chvíli proměnit v hořké slzy.
Nicméně Červená tráva na mne působila dojmem zpovědi, velmi niterené, ale už ne tolik srozumitelné. Jako by se Vian nechával unést svou vlastní spisovatelskou grandiozitou... takže čtyři hvězdy a Pěna dní zůstává nepřekonána.

21.04.2018

Není to Pěna dní, to nic nemůže být, ale je to Vian, jak ho mám ráda. Když jsem se poprvé setkala s díly tohoto spisovatele, byl to jeden ze zlomových okamžiků, kdy si říkám "Ano, pro tohle má smysl číst." A myslím tím nejen smysl pro ukrácení volné chvíle, pro pobavení nebo pro ponaučení. Takové knihy člověka prostě změní. Číst Borise Viana pro mě znamená návrat k fantazii všeho nevšedního, zvláště když člověk po času upadne do stereotypu života. Takto jsem si vždycky přála psát. V takovém světě žít. I když by to byl pochopitelně krutý a docela zmatený svět, bez jistoty, kterou člověk podvědomě potřebuje k tomu, aby se dokázal uklidnit a být šťastný. Ale ruku na srdce - není to jen trochu zvýrazněný život se všemi jeho nuancemi a problémy, který žije každý z nás? Proto to všechno je alespoň jednou za čas příjemné vzít do ruky nějakou Vianovu knihu, především Pěnu dní, ale také třeba Červenou trávu, kterou jsem nyní pro sebe znovuobjevila s jejím krásným metaforickým světem, kde je možné leccos, o čem jsme se neodvážili třeba ani snít, natož si to přát v realitě. Některé pasáže nadchnou a probudí něhu a zamilovanost, jiné hluboce rýpnou do duše i do svědomí. Obojí je potřeba. Co vytknout? Nevytýkám nic. Ale přála bych si, aby toho býval Boris Vian napsal více. Aby byla Červená tráva obsáhlejší než jen trochu delší pohádka na dobrou noc. Nejspíš to však jinak nešlo a zrovna tohle se Vianovi dá odpustit. Není přeci problém číst si jeho knihy znova a znova a nechat vlastní fantazii dotvořit zbytek.

24.02.2016

Ten konec mi to nějak celé rozhodil, nevím ani přesně proč. Byl takový.. nevianovský.

10.09.2015

sled bláznivých dialogů a nesouvislých událostí, chybí pojítko, nevidím smysl...za několik (2-3) nápaditých slovních obratů aspoň 1 hvězdička

29.05.2014

Červená tráva byla první knihou od Viana,kterou jsem četl. Myslím,že to nebyla chyba. Po deseti stránkách jsem se zamyslel. Tenhle pán ve mě probudil absolutně nový druh humoru. Vlastně obyčejný příběh, protkaný Vianovým přeexponovaným citem pro detail a uměním vyprávět.