Červený obr
Tereza Bínová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509174/bmid_cerveny-obr-ozJ-509174.jpg
4
25
5
Pokusili jsme se ochočit si vesmír poetickými pohádkovými názvy plnými nekomplikovaných kontrastů: žhavý Červený obr, ledový Bílý trpaslík. Konceptuální cyklus Terezy Bínové přináší bezprostřednost, hravost a hloubku básnické výpovědi.
Přidat komentář
Naprosto chápu, proč sbírka dostala ML. Je nevšední a neotřelá, žádná podobná mě nenapadá. Velký palec nahoru.
Čím méně slov narušuje prázdnotu, tím větší prostor zbývá pro vlastní interpretaci.
"Jíst syrovou olivu
je hrozné."
Říká si obr, pod nímž se rozpadly hliněné nohy. Tak si dá angrešt, nebo raději měchuňku, či ještě lépe srstku. Byla to bílá perla, o kterou si ulomil zub. Zčervenal zlostí. Kdyby mi bylo osm let, tak bych se to snažila zrýmovat.
Svěží a stravitelná básnická sbírka s pozoruhodným konceptem. Ten na jednu stranu oceňuji a do určité chvíle mě fascinoval (váhal jsem dokonce, že počin ohodnotím o hvězdičku výš), na stranu druhou – a domýšlíte si správně, že potíž tkví v oné určité chvíli – se nejpozději cca ve dvou třetinách knížky vyčerpal. A nejenže nic nového – tedy až na nové, de facto nahodile přibyvší motivy – nepřinesl, ale jistou svou rekurzivností by vlastně umožnil, aby mohla sbírka pokračovat donekonečna, limitována v podstatě pouze existencí a imaginací autorčinou (čili nelimitována).
Vnímám, že sítem požadavku promyšlené a precizní komponovanosti a uzavřenosti (resp. otevřenosti v uzavřenosti) neprojde patrně valná většina nejen současných, ale ani minulých básnických knih. Přesto pokládám za legitimní a relevantní vnitřně s ním při četbě pracovat alespoň jako s určitým úběžníkem a hledat přinejmenším náznaky toho, že básník měl při sestavování sbírky (nebo ještě lépe: při jejím psaní) něco takového na paměti. Obzvlášť má-li sbírka podobu, tak jako je tomu u Terezy Bínové, jistého konceptu. Jinak to působí, jako by autor během určitého časového údobí vysmahnul x básní, z nich pak vybral y obstojnějších a ty pak (někdy sám, někdy – to asi čím dál řidčeji – s pomocí redaktora) seřadil, jak ho to zrovna napadlo, za sebe a vydal. Pochopitelně připouštím, že mi v některých případech až příliš jemné předivo detailně uvážené kompozice mohlo uniknout, ale většinou mám pocit, že tam nic takového zkrátka ani nebylo.
Jistě, u Červeného obra se motivy z nadějně rozjetého počátku ke konci vracejí, ale je to učiněno poněkud mechanicky, výčtově, autorka navíc pointovat dovede, umí báseň začít a ukončit, takže v knížce najdeme řadu dalších textů, které by stejně dobře mohly tvořit závěr svazku. Jakkoli, když to člověk zkouší posoudit a procítit, básnicky ohmatat, subtilněji, zjišťuje, že vlastně ne. Tj. že jejich výpovědní síla je až příliš ukotvena kontextově. Až příliš výrazně podmíněna sousedstvím dalších básní a motivů (tuto myšlenku ostatně podporuje i to, že kniha vůbec nemá obsah). To principiálně vůbec není špatně, naopak bych si přál víc podobných knih u nás. Jenomže právě k tomu se váže druhá má potíž: zkoušeje vybrat nějaké texty coby ukázky, coby nejlepší reprezentace – nepopiratelného – autorčina básnického umu, pociťoval jsem značnou nejistotu, nakolik a zda vůbec budou schopny fungovat samostatně. A to by přitom měly, podobně jako úseky nejslavnějších hudebních skladeb obstojí i bez jejich zbytku. Níže jsem se tři takové básně pokusil vybrat – posuďte sami:
Včera se narodila,
už dnes ji poštípali komáři.
Kam mizí naše krev,
co z ní roste?
---
Píšu perem,
které bývalo stromem.
Láká mě představa,
že také inkoust v něm
býval kouskem sépie.
---
S poslední perlorodkou
zmizí všechny divoké
sladkovodní perly.
Na krcích a ve šperkovnicích
zbydou prázdné provázky.
Po čase zmizí i ty.
Shrnuto a podtrženo: Sbírka je to velmi dobrá, koncept zajímavý, celek mně v mnohém (svět rodiny, přírody, venkova, zahrady, repetitivnost, hloubka jistoty i věčnost pochybností, kosmičnost i hravost, tázání po původním i budoucím, nadsázka) velice blízký a sympatický. Přál bych jí, aby si našla co nejvíc čtenářů (a ona si je díky svému ustrojení najde). Nejlepší je ovšem asi číst ji jako celek a vnímat jako koncept, jako svébytný svět snad více za slovy a verši než v nich. Ale možná se úplně pletu...
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2023 |  Červený obr |
| 2016 |  Pan Bína |
| 2014 | Souborná zkouška |
| 2017 | Mezera je prázdné místo |
Spíš než sbírka je Červený obr básnická skladba, v niž se volně odvíjí tok myšlenek. Jednotlivé motivy vyvstávají na základě určitého vzruchu - podivně znějícího slova, myšlenky nebo i poměrně banální situace. Vyprovokovat k takovému přemýšlení může prakticky cokoli, lyrický subjekt je citlivý na jemné podněty, které otevírá v reflexi, jíž mě jako čtenáře vtahuje do světa, v němž je vše prchavé a zároveň to ulpívá v myšlení a potřebě záznamu (chuť syrové olivy; rozepisování pera zanechávající na papíře obraz vysychající říčky; inkoustové šlouhy na papíře, po němž přešla kočka, na jejichž původ se brzy zapomene...).
Subtilnost je dána prostorem pro každé slovo (strofa na stranu, celková úspornost). Pomíjivost je skvěle uchopena tím, že temata se ve sbírce postupně mění (vracejí se, některá se drží déle než jiná, ale postupně jsou všechna nahrazována novými, efemérnost je slovem jen na chvíli pozdržena, nikoli zrušena). Červený obr z názvu tak je pouze místem, kde do toku myšlení vstupujeme z vnějšku. A ten tok mohl už dlouho trvat předtím a bude moci i potom. Z tohoto pohledu je poněkud škoda, že se autorka pokouší v poslední básni o jakýsi epilog, funkčnější by bylo prostě z myšlenek mluvčí zase vystoupit na náhodném místě a nechat poslední báseň rezonovat do ztracena.