Češi a Slováci v bývalé Jugoslávii a jejich zapojení do bojů ve II. světové válce a obnovy poválečného Československa

Události druhé světové války se významně dotkly také českých a slovenských krajanských komunit rozptýlených po celém světě. Ve většině případů se jejich příslušníci zapojili do boje a odboje proti mocnostem Osy Berlín – Řím – Tokio a můžeme oprávněně konstatovat, že Čechoslováci tak bojovali na všech frontách. Bohužel značná část příběhů našich krajanů zatím stále čeká na podrobnější zpracování, a tak o jejich zapojení do odboje např. ve Francii, Belgii, Rakousku či Polsku máme jen obecné povědomí. Podobně je tomu tak i v případě volyňských Čechů, kteří roku 1939 narukovali do polské armády, Čechoslováků, kteří roku 1941 narukovali do Rudé armády, Čechoameričanů sloužících v ozbrojených silách USA či našich krajanů, kteří na jaře 1941 nastoupili do řad jugoslávské armády či válečného námořnictva. Právě v Jugoslávii žila před 2. světovou válkou silná česká a slovenská menšina v řádu desítek tisíc lidí. Češi se usazovali nejčastěji v Chorvatsku, respektive ve Slavonii, kde se jejich centrem stalo město Daruvar a jeho okolí, Slováci měli nejsilnější krajanské zastoupení v srbské Vojvodině – v Bačce a Banátu. Když 6. dubna roku 1941 napadla německá, italská a maďarská vojska Jugoslávii, na její obraně participovali i naši krajané. Například pozdější velitel 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky v Jugoslávii Antonín Doležal sloužil jako poddůstojník u válečného námořnictva. Dubnová válka byla ale velmi krátká, neboť Jugoslávie byla napadena nepřipravená a prakticky ze všech stran, neboť nástupní prostor poskytly Německu i Rumunsko a Bulharsko a Italy okupovaná Albánie. Zlom ve vojenském vývoji nastal 10. dubna, kdy Chorvati vyhlásili vlastní nezávislý stát a přešli na stranu Osy. Následně vznikl chaos a už o týden později, 17. dubna 1941, podepsala již bývalá Jugoslávie kapitulaci. Část jejích vojáků odešla do hor, část se vrátila domů a země byla rozdělena mezi vítěze. Rychlost postupu vojsk Osy ale vytvořila předpoklady pro vznik odboje, neboť množství jugoslávských jednotek bylo prostě obejito a zůstalo i s výzbrojí v týle okupantů. Následná snaha Chorvatů o vytvoření etnicky čistého státu pak urychlila vznik odboje. Již během května 1941 byly organizovány odbojové skupiny a počátkem července na mnoha místech vypuklo otevřené povstání. V Jugoslávii se tak rozpoutala partyzánská válka, která dosáhla takových rozměrů, že patří se svými až 800.000 bojovníky k nejvýznamnějším v Evropě. Naši krajané se do ní zapojili od jejího počátku a již v roce 1941 tvořili významnou část 1. slavonského partyzánského praporu. Jejich počty během roku 1942 vzrostly natolik, že 3. května 1943 mohl být zformován 1. čs. prapor, který byl součástí 1. slavonské (12. chorvatské) brigády NOVJ (Národně-osvobozenecké vojsko Jugoslávie), a 26. října 1943 byl reorganizován na 1. čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky z Trocnova NOVJ. Ta pak pokračovala v bojích až do konce války a jejími řadami prošlo asi 3000 až 3500 našich krajanů. Také slovenská komunita ve Vojvodině se zapojila do odboje od počátku, i když své vlastní jednotky se dočkali až koncem roku 1943, kdy byla zformována Jánošíkova rota v rámci 1. vojvodinské brigády NOVJ. Slovenská brigáda byla vybudována 11. listopadu 1944 jako XIV. vojvodinská úderná slovenská brigáda NOVJ. Koncem války dosáhly její počty asi 2500 lidí. Další stovky Čechů a Slováků pak bojovaly v řadách dalších jugoslávských partyzánských brigád a celkový počet Čechoslováků v NOVJ se odhaduje na asi 7 až 12 tisíc, což z nich činí významný faktor našeho zahraničního odboje. Prezentovaná kniha je nejnovějším zpracováním problematiky Čechů a Slováků bojujících v partyzánských oddílech NOVJ. Jejím autorem je Ing. Pavel Zona, PhD., důstojník AČR a pedagog na Univerzitě obrany v Brně, který se specializuje v rámci vojenského umění na civilně-vojenskou spolupráci a vojenskou historii. Kniha je významná nejen tím, že je jednou z mála publikací věnovaných problematice našich krajanů v NOVJ vydaných po roce 1989, ale vlastně vůbec první publikací, která se vedle 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky zabývá také 14. vojvodinskou údernou slovenskou brigádou, která se dosud monografického zpracování nedočkala. Čtenář se v knize může seznámit nejen s bojovou cestou výše uvedených krajanských jednotek, ale také s jejich organizací a s typiky partyzánské války v Jugoslávii, která místy svojí taktikou přecházela do regulérní války s nasazením i těžší techniky. Poslední část knihy je pak věnována reemigraci části čs. krajanů zpět do Československa po druhé světové válce. Publikace je vázaná v pevných kartonových deskách, text obsahuje řádný poznámkový aparát s odkazy na prameny a literaturu. Jejich soupis je uveden separátně na konci knihy. Vedle více než 30 fotografií a mapek či plánků jsou v textu použity také přehledné tabulky. Za zmínku stojí rovněž příloha ve formě faksimilií vybraných dokumentů a seznam použitých zkratek. Snad jediné, co lze prezentované publikaci vytknout, je místy až přílišná stručnost, neboť toto nové a objektivní zpracování problematiky mapuje jedno z téměř bílých míst naší vojenské historie... celý text