Češi v Nové Evropě

07.08.2022

Při prohlídce zákristie jednoho napůl rozpadlého kostelíka mě zaujala tamní knihovnička. A jelikož mi bylo řečeno, že církev ani obec o knihy po panu faráři nestojí, vybrala jsem si mezi různými barokními žaltáři a obrozenskými romány tři tituly hodné záchrany. Mimo jiné tento hmatatelný kousek protektorátu, v němž ještě zůstala vložená účtenka s kolkem. :)

Autor hájí vizi sjednocené Evropy, potažmo protektorátní zřízení. Užívá k tomu hlavně historické argumenty. Vychází ale i ze svých zkušeností se životem v USA a SSSR, díky kterým může srovnávat nacismus (a jeho ekonomický model: korporativismus) s kapitalismem a komunismem. V jedné z přednášek také vysvětluje osobní důvody svého obrácení od bolševismu. Uvítala jsem jeho svědectví tím spíš, že konverze od komunismu k nacismu se týkala poměrně mnoha příslušníků jeho generace.
Část textů by se dala vnímat jako jakási popularizace nacionálního socialismu – jednoduchý výklad jeho základních principů („nacismus v kostce“), který dr. Vajtauera nutí hledat jádro a podstatu. Definuje ji například takto: „Evropa pyšně a vědomě klade hlavní důraz na cenu tvůrčího člověka a na cenu národní pospolitosti, na ducha, půdu a národ.“ (Evropský duch pro něj tkví ve fašismu, tak jako duch SSSR v komunismu a USA v kapitalismu/liberalismu.)

Není to myšlenkově originální kniha, spíše prostředkuje českému publiku Langbehna, Rosenberga, Nietzscheho, Mussoliniho atd. Velká část idejí také byla ve fašistickém prostředí 20.-40. letech tak nějak „ve vzduchu“; například že tvůrčím elementem není lid, nýbrž elity. Nebo že eugenika a tělovýchova jsou reakce na fyzickou degeneraci vyvolanou mechanizací společnosti. Vajtauer tyto obecné představy vysvětluje velmi srozumitelně a názorně, pomocí dobře zapamatovatelných obrazů. (Líbila se mi metafora ras jako oddělených záhonků různorodých květin namísto liberální vize lidstva coby pole s promíchanými máky několika barev.) Má-li nějaké specifikum, pak zřejmě důraz na evropskou integraci či, jak sám říká, Spojené státy evropské. Ne že by se paneuropeismus v nacismu válečných let vůbec nevyskytoval, ale byl to spíš vedlejší proud.

A teď proč se mi tahle zvláštní kniha líbila. :D
Ona to totiž není klasická propaganda. Na mě působila prostě jako sdělení autorova názoru („myslím si X, protože Y“) než jako pokus ovlivňovat ostatní. Dr. Vajtauer měl coby intelektuál pod kůží jisté zásady, například apelovat především na rozum (ne na emoce) a celkově argumentovat, místo aby zvěstoval dogmata.
S jeho pohledy je samozřejmě možné nesouhlasit. (Kupříkladu: nemá smysl vyčítat Británii, že se za Velké hospodářské krize starala víc o Commonwealth než o kontinent. Bylo to přece v jejím zájmu a, jak řekl Guicchardini, politiku nejde dělat morálně, tedy altruisticky.)
Ale důležité je, že Vajtauer nelže. A navzdory zjednodušením, kterých se jako „oficiální“ propagandista dopouštět musí (přece jen propaganda má jiné metody a krátkodobé cíle než věda), není tak tmářský a nenakládá s fakty tak drze jako třeba TGM v „Nové Evropě“. (Má-li někdo stále iluze o Masarykově pravdomluvnosti, nechť si tohle jeho dílo přečte. ;-))