České pohádky
Jan Drda
České pohádky je soubor 12 lidových pohádek. Byly vydány poprvé v roce 1959. Obsahují ilustrace Josefa Lady
Přidat komentář
Z výběru nádherných Drdových pohádek u mne hraje prim Dařbuján a Pandrhola, snad i kvůli dnes už klasickému filmovému zpracování. Jasněnka taky není k zahození.
Tahle pohádková knížka mi moc nesedla. Opravdu extrémně mi utkvěl Dařbuján a Pandrhola, samozřejmě, jak kvůli dobré filmové verzi, tak kvůli celkem neobvyklému tématu (když se tak pozoruju, tak mě vždycky fascinovaly pohádky, kde se lidé snažili vypořádat s kmotřičkou smrtí a nakonec vždycky zjistili, že to bez ní nejde...).
Jinak si z téhle sbírky ale moc nepamatuju. Názvy znám, ale o čem ta která pohádka byla... pfíííí. :) Bohužel jsem nikdy nebyla dítě, které by mělo rádo princezny, prince, čerty a krále... přišlo mi, že klasické české pohádky dělají z dětí blbečky a malujou jim růžový obláčky, že vždycky všecko dobře dopadne a všichni se budou milovat až do smrti. Tůdle. :)
Krásné pohádky, ale některé musím zatím vynechat, když je předčítám vnučkám. Musí na ně dozrát čas, protože jsou na ně ještě moc malé. Mám na mysli například pohádku Zlaté kapradí.
Drdovy pohádky patří ke klenotům české literatury. Mnohé z nich byly krásně zfilmované.
Na knize už se projevuje zub času. Ale to je jen proto, že se jedná o úžasnou knihu, která je často v permanenci. Krásné a klasické pohádky.
Fanda do pohádek jsem už od dětství. Knížka nám nyní zpříjemňovala večery s přítelem, kdy jsme po ní sáhli raději než po filmu. Až na pár slabších kousků, které se nám líbili míň, jsme si ji náramně užili a pobavili se u ní. Dařbuján a Pandrhola a O hloupé havířce jsou top :)
Tuto knihu máme doma v tzv "salátovém vydání", protože jako děti jsme nutili rodiče aby nám z ní předčítali znova a znova. Když jsem pak byla starší a potřebovala zahnat jakýkoliv splín, sama jsem knihu brala do ruky četla své nejoblíbenější pohádky. Před dvěma lety jsem si koupila knihu novu, protože jsem jednoduše chtěla, aby byla součástí mé knihovny. Za všechny pohádky jmenuju své nejoblíbenější Zapomenutý čert, O princezně Jasněnce, Jak princezna hádala až prohádala a samozřejmě nejkrásnější a nejsmutněší pohádku ze všech Zlaté kapradí. Je mi nesmírně líto, že právě těchto pohádek se chopil pan Troška a řadu z nich zprznil k nepoznání....
Kniha, která se se u nás stěhuje z generace na generaci a ještě se k ní nikdo nevyjádřil odmítavě, což je zajímavé především u té nejmladší, která má přece jenom už docela jiný pohled na dění kolem sebe.
Jako asi v mnoha jiných oblastech, tak i v tomto případě jsem si uvědomila, jak moc se změnil můj pohled, tady na pohádky, během času. Zmizelo to dětské nadšení z toho, že dobré musí vždycky zvítězit, padouch tvrdě narazí a chudák ke štěstí přijde. Ale teď si trochu s hořkostí říkám, že takový řád je jen přání. Právě ti chudáci si vymýšleli pohádky, kde se vyrovnávali s tím, jak zle se jim žilo. Ukrajovali si tak část svého trápení a dali světu najevo, že tak by to přeci mělo být.
Klasika, která ležela u rodičů v knihovně a teď jsme ji oprášili a četli synovi před spaním. Krásně vymyšlené příběhy :-)
Drda umí...a jeho pohádky budou nezapomenutelné. A jako velký bonus poslední o Víle pohádce, krásně vykreslená podstata pohádek.
Nádherné pohádky, které jsem si , po letech, s vnučkami přečetla. Úsměvné příběhy, kdy jsem si zavzpomínala na dětství, kdy mě tyhle nádherné pohádky četla mamka před spaním a já si ze všeho nejvíc přála vidět, jak to vypadá v jeskyni, kde bydlí drak a jak se takový čert může dostat na zem ( a proč, když je v pekle vedro si nesmím sedat na holou zem, abych nenastydla - to znělo dětským učím děsně nelogicky, že jo? )
Jediný problém byl u názvu nemoci u Pandrholy- tady se proflákla moje drzost, protože já už od nepaměti říkám , když je děda nemocný s těžkou rýmou a sténá nad poslední vůlí, že má moribundus - no a tady jsem si to u pohádky samozřejmě dosadila taky a ten údiv dědy, když malá vnučka uronila slzu, kdyžPandrhola umřel, protože měl moribundus- šla k dědečkovi , schovala se mu do klína a s naprostou naivitou svých dětských let povídá-Dědečku, už nemáš moribundus, už neumřeš?
Děda nechápal a když pochopil, spala jsem tak tvrdě, že už mu bylo líto mě vzbudit :-)))))
Máme doma to starší vydání z roku 90 a je to paráda s Ladovými obrázky. Člověk se rád začte a připomene si i starší filmová či audio zpracování. Díky tomu se u nás například paní Konvalinkové (ať mi promine) neřekne jinak než Hloupá havířka, no a Smrťák pana Lohniského nebo Trepifajksl pana Moučky to je taky něco.
Jedna z mnoha krásných vzpomínek na dětství, která si zaslouží být předaná dále.
Krásné pohádky s nádhernými ilustracemi Josefa Lady. Kniha mi tu ležela polozapomenutá v knihovně. Bohužel jsou pohádky hrozně dlouhé na čtení dětem před spaním... Ale teď v rámci Výzvy 2017 oprášeno a přečteno. Některé pohádky jsou známé z filmových zpracování, některé jsem nikdy nečetla ani neslyšela. Nejvíce se mi líbila pohádka Zlaté kapradí.
Část díla
Český Honza
Dařbuján a Pandrhola
Jak Kuba parohatou princeznu léčil
Jak princezna hádala až prohádala
Jak šel Honza do lenoráje
Autorovy další knížky
| 1975 |  Němá barikáda |
| 2007 | České pohádky |
| 1965 | Hrátky s čertem |
| 1982 | Vyšší princip |
| 1960 | Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert |
Zase trochu jinak psané pohádky, ale pořád pěkné a pro děti krásné čtení.