Českoslovenští legionáři (1914–1920)

19.06.2024

Knížka komplexním způsobem rozebírá vše, co se nějakým způsobem dotýká legií. Samozřejmostí je rozebrání působení Čechů a Slováků na jednotlivých frontách (ne všude vytvářeli samostatné vojenské útvary). Dozvíme se jejich počet, jakou činnost vykonávali, nejvýznamnější osobnosti, počet padlých atd. Dalším tématem je důvod, proč vlastně bojovali proti Rakousko-Uhersku, z větší části se jednalo o zběhy, kteří již peklem války prošli a pokud byli zajati, znamenalo to pro ně popravu. Knížka se nevyhýbá ani politickému pozadí, sleduje například činnost Masaryka, Beneše, Kramáře, Štefánika a dalších, kdy usilovali o samostatnost československého národa. Byly tam skupiny, které si přály zakomponování československých zemí do ruského impéria, jiné zase byly orientované na demokracie (Francie, VB, USA). Zkoumány jsou i postoje (a jejich vývoj) ostatních států na otázku samostatných československých útvarů a vůbec vzniku Československa.

Hodně zajímavou kapitolou je působení legií v Rusku. Překvapilo mě, že tam měli dokonce pod palcem továrny, doly, železnice. Byla to samozřejmě z nouze ctnost, Rusko v té době bylo v rozkladu a pokud by si některé věci nevyrobili, tak je prostě jinde nesehnali. Někomu může přidat knížka sušší, ale na informace je nesmírně bohatá, a hlavně se jí podařilo zachytit pohled na legie opravdu komplexním způsobem. Na konci se jedna kapitolka věnuje i osudům legií po válce.

12.11.2018

Hodně dobrá kniha z hlediska informativní hodnoty, na druhou stranu poněkud suchá a chladná. Autoři přistoupili k tématu komplexně, v rozumném rozsahu a bez emocí, které si člověk domyslí teprve tehdy, když za těmi suchými fakty, čísly a vlastně i událostmi vidí konkrétního člověka. Třeba záložního poručíka Miloše Wurma, profesora z brněnské reálky, člověka, který narukoval na začátku války, prošel si frontami na východě a padl ve Francii na samém sklonku války podobně jako knižní hrdina Paul z románu Na západní frontě klid. Jeho koncipované prohlášení ke konci války, které nosil v kapse vyvolá stejný pocit, jako to, čím končí Na západní frontě klid. Tedy, s jedním rozdílem - Miloš Wurm do posledního okamžiku svého života věřil ve správnost svého počínání. A tisíce dalších taky. Ti co přežili i ti co nepřežili. Při podrobně popsané bitvě u Zborova jsem si uvědomil, že legionáři zde nezávisle vymysleli vlastně onu německou taktiku úderných skupin, i když zde spíš z nouze. Po knize jsem znovu sáhl poté, co jsem si přečetl knihu jistého Josefa Fučíka nazvaná krátce Isonzo a pojednávající o bojích na italské frontě až po průlom u Caporetta. Pan Fučík zde vyzdvihuje bojové výkony českých příslušníků c. a k. armády a rozhořčuje se nad "přeceňováním" legií a absenci "respektu" k výkonu "řádných" vojáků, nejmasovějšímu nasazení českých vojáků ve XX. století a jejich oddanosti habsburskému trůnu. Ano, legionářů bylo "pouze" cca 120 tisíc, zatímco v c. a k. armádě sloužilo těch lidí z českých zemí několikanásobně víc, jenže ti první byli dobrovolníci a lidé s vysokou morálkou, ti druzí (zejména podmínkách italské fronty) moc na výběr neměli. Podobně jako jejich protějšky na italské straně mohli volit mezi kulkou, či jinou formou smrti ze strany Italů nebo střelbou od vlastního polního četnictva. A legionáři, kteří si tímhle peklem prošli, se často za hlubokého nepochopení vojáků v zemích, kde působili dobrovolně vraceli do pekla bojů, si rozhodně nezaslouží nějaké módní a účelové zpochybňování. Jistě, i "legionářství" se dalo a v některých případech se tak stávalo zneužít. Ale to je vždy a všude a jsem si jist, že se rozhodně nevynořovali legináři po první světové válce takovým tempem, jako nejrůznější "disidenti" a účastnící 3. odboje po roce 1989. Nakonec, fakt, že třeba oni příslušníci armády, vytvořené z italských zajatců, kteří domů přijeli jako vycvičené a připravené vojsko a díky kterým se podařilo obsadit Slovensko už za legionáře pokládáni nebyli (nepodepsali vstup do legií nejpozději v den vyhlášení republiky), což je vzhledem k jejich obětem a zásluhám zrovna v oné slovenské kampani nespravedlivé. Zajímavý je i fakt, kolik třeba v těchto jednotkách, nebo dokonce i v legiích bylo Němců z pohraničí, kteří se k nové republice hlásili. A taky jak málo zde bylo Slováků... Dobře je ukázán politický background a snad není ani překvapující, jak se v podobných situací na všech stranách vynořují kariéristi, politikáři a nejrůznější lidé, kteří se velice rádi přiživují na odhodlání a obětavosti druhých. Jistě, pro běžného čtenáře literatury faktu tohle není ona zábavně napsaná kniha, jako třeba Hubáčkova díla, ale pro hlubší pochopení je kniha skvělá, vyžaduje ovšem plné soustředění a není to kniha někam v létě k vodě.

23.03.2014

Kniha, která se zabývá vznikem československých legií. Není omezena ani prostorem ani časem. Nejpřínosnější je v širokém využití pamětí vojáků, ale i oficiálních hlášení. Velmi dobré je na knize vymezení období. Zahrnuje nejen boje v cizině, ale i domácí konflikty s Polskem a Maďarskem, na které se velmi často zapomíná.
Osobně si myslím, že by v knize mohla být kapitola, která obsahuje přepsané nejdůležitější dokumenty. Například hlášení o bitvě u Zborova, nebo projev Štefánika při předávání praporu v Římě. To by možná knihu posunulo ještě dále.
Celkově shrnuto - jedná se o čtivou knihu, jenž ale obsahuje mnoho jmen bez dalšího rejstříku. Ten zřejmě schází nejvíce. I tak ale určitě doporučuji pro hlubší průnik do problematiky legionářských vojsk v cizině. Patří mezi moderní literaturu, i když si občas neodpustí určitou glorifikaci legií, která si to ale bezesporu určitou měrou zaslouží.